ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1313.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1313/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce T. H. , zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 244/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, č. j. 29 Co 11/2009 – 143, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 9. 2008, č. j. 34 C 244/2007 – 118, zamítl žalobu do částky 19.000,- Kč, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 81.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97, bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 16. 7. 1997 zahájil u Obvodního soudu pro Prahu 5 řízení, vedené pod sp. zn. 10 C 148/97, jehož předmětem byl nárok na náhradu škody ve výši 2.199,10 Kč. Žalobě bylo vyhověno do částky 2.159,60 Kč, o zbytku nároku ve výši 39,50 Kč soud nerozhodl. Žalobce proto podal návrh na doplnění rozsudku, žalovaná podala proti rozsudku odvolání. Žalobce si stěžoval na nečinnost soudu. Bylo zjištěno, že se ztratil spis, proto se prováděla jeho rekonstrukce. Dne 12. 12. 2001 vydal soud doplňující rozsudek o zbytku žaloby. Žalobce se odvolal. Dne 18. 5. 2004 podal žalobce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“ nebo „Evropský soud“). Žalobce si znovu stěžoval na nečinnost soudu. Opět bylo zjištěno, že se spis (rekonstruovaný) ztratil. Dne 22. 8. 2006 byla zahájena další rekonstrukce spisu. Odvolací soud ve věci rozhodl dne 9. 1. 2007. Žalovaná žalobci mimosoudně vyplatila zadostiučinění ve výši 19.000,- Kč.
Soud prvního stupně po zvážení kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), považoval za přiměřené odškodnění v celkové výši 100.000,- Kč, a to zejména s ohledem na celkovou délku řízení (téměř deset let) a nedbalý postup soudu spočívající ve dvojí ztrátě spisu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl ovšem k rozdílnému závěru ohledně výše přiměřeného zadostiučinění. Zdůraznil, že předmětem původního řízení byla částka o málo přesahující dva tisíce korun českých. Z toho důvodu považoval žalovanou mimosoudně vyplacené odškodnění ve výši 19.000,- Kč za dostačující.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení, namítá vadu řízení (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). První vadu řízení spatřuje v tom, že nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání před soudem prvního stupně na 26. 9. 2008, čímž mu byla odňata možnost jednat před soudem, která představuje důvod zmatečnosti podle §229 odst. 3 o. s. ř. Druhou vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, když dospěl k jiným zjištěním než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování, jak mu to ukládá §213 odst. 2 o. s. ř. Třetí vadu řízení založil odvolací soud podle dovolatele tím, že jej před vyhlášením svého rozsudku neseznámil s odlišným právním názorem na oprávněnost jeho nároku, než jaký zastával soud prvního stupně, a jím vydané rozhodnutí je proto ve vztahu k žalobci tzv. překvapivým rozhodnutím. Z hlediska posouzení žalovaného nároku podle hmotného práva odkázal dovolatel na řadu rozhodnutí ESLP, Ústavního soudu České republiky, Ústavního soudu Slovenské republiky a Nejvyššího soudu České republiky, týkajících se problematiky odškodňování nepřiměřené délky řízení a zásahů do osobnostních práv, když z nich dovozuje nedostatečnost zadostiučinění, kterého se mu v dané věci dostalo. Na základě výše uvedeného navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Žalobcem vytýkaná vada, spočívající v nesprávných údajích na předvolání k jednání soudu prvního stupně dne 26. 9. 2008, nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 25. 4. 2007 domáhal žalobce v této věci, T. H., zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97 a za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94, M. Š. se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 419/92 a u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 269/02, T. H. a M. Š. se domáhali zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 46/94, Klub právní podpory, nadace v likvidaci, se domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 132/99. Dne 27. 2. 2008 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 34 C 244/2007 - 88, že nároky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 419/92, u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 269/02, u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94, u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 46/94 a u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 23 E 132/99 se vylučují k samostatnému řízení. Předmětem řízení pod sp. zn. 34 C 244/2007 tedy zůstal toliko nárok žalobce vztahovaný k řízení vedenému u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97. Usnesení o vyloučení zbylých nároků k samostatnému projednání bylo žalobci doručeno dne 13. 3. 2008. Jestliže byl následně předvolán (č. l. 110, předvolání převzal dne 14. 8. 2008) k jednání pod původní spisovou značkou, bylo zřejmé, že předmětem jednání může být pouze nárok, který zůstal předmětem řízení po vyloučení zbylých nároků k samostatnému řízení, tj. nárok žalobce na odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97. Je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že předvolání nereflektovalo v údajích o účastnících a předmětu řízení skutečnost, že v mezidobí došlo k vyloučení některých nároků k samostatnému řízení, když v něm byli uvedeni všichni původní žalobci. Na druhou stranu, samotná tato nepřesnost v předvolání žalobci nebránila, aby se jednání zúčastnil (a případně byl připraven na projednání všech svých nároků uvedených v žalobě). Pokud se jednání nezúčastnil, učinil tak o svém vlastním rozhodnutí, a jeho žádost o odročení daného jednání z důvodu nepřesnosti předvolání k němu, byla správně soudem prvního stupně posouzena jako nedůvodná. Námitka žalobce, že mu byla daným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, není proto důvodná.
Stejně tak nedůvodná je námitka porušení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a sám dokazování neprováděl, jak je zřejmé z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 4. 2009.
Konečně nedůvodná je i výtka žalobce v tom směru, že snad pro něho mělo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, když jej odvolací soud před jeho vynesením neseznámil se svým právním názorem na posouzení žalovaného nároku, jenž byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně. Žalobce se totiž k jednání před odvolacím soudem o své vůli nedostavil, když omluvou ze dne 7. 4. 2009, založenou na č. l. 137, dal souhlas s projednáním věci odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti a tím se zbavil možnosti být odvolacím soudem seznámen s odlišným právním posouzením jeho nároku.
Úvahy odvolacího soudu o výši odškodění a zohlednění jednotlivých kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, a Stanovisko občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, které jsou veřejnosti dostupné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde odkazovaná, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (část IV. písm. d/ Stanoviska). Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud byla předmětem posuzovaného řízení částka 2.199,10 Kč a dále již jen 39,50 Kč, šlo o řízení se zanedbatelným významem pro dovolatele. Nešlo přitom o typ řízení, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam řízení pro poškozeného předpokládá (řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či ve věcech týkajících se zdraví nebo života) – srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009.
Skutečnosti tvrzené žalobcem, že původní řízení bylo vedeno také proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, že jeho délka byla zapříčiněna nedůvodným odvoláním ze strany žalované, dvojí ztrátou soudního spisu, kvůli které bylo odvolání předloženo odvolacímu soudu až po více než osmi letech od rozhodnutí soudu prvního stupně, že žalovaná, jakožto orgán státní správy soudů, proti nepřiměřené délce původního řízení nezakročila, ohledně nichž žalobce namítá nedostatečné skutkové zjištění, nejsou pro posouzení věci rozhodné a odvolací soud proto nepochybil, jestliže k nim dokazování neprováděl. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je totiž odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřené dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoli sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo.
Poskytované odškodnění v penězích musí být přiměřené kritériím §31a odst. 3 OdpŠk a nelze je stanovit mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo, jak se toho dovolává žalobce. Bylo-li žalovanou mimosoudně žalobci poskytnuto odškodnění ve výši téměř pětinásobku hodnoty předmětu sporu v původním řízení, nelze z toho důvodu uvažovat o tom, že by takové odškodnění neodpovídalo kritériím dle §31a odst. 3 OdpŠk, a zejména pak významu předmětu řízení pro žalobce, jak správně dovodil odvolací soud.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dovolací soud neshledal vady řízení namítané žalobcem, stejně jako ze spisového materiálu nezjistil, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatel napadl také výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. K tomu Nejvyšší soud již dříve uvedl, že dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné, protože nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu