ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1362.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1362/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 139/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, č. j. 70 Co 117/2012-145, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2012, č. j. 70 Co 117/2012-145, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č. j. 10 C 139/2008-111, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 170,100.000,- Kč s přísl., jíž se žalobce domáhal z titulu nezákonného rozhodnutí o nařízení exekuce, respektive z titulu nezákonného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3, jímž byla nařízena exekuce, na něj navazujících exekučních příkazů JUDr. U., a rovněž notářského zápisu JUDr. M. Š. ve výši 114,100.000,- Kč představuje dle žalobce hodnota jeho postiženého obchodního podílu, a částku 56,000.000,- Kč ušlý zisk způsobený žalobci tím, že se na zisku obchodní společnosti již nepodílí. Žalovaná vznesla námitku promlčení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Dne 8. 4. 2002 podala Rodinná záložna, spořitelní a úvěrní družstvo, v konkursu, Okresnímu soudu v Kladně návrh na nařízení exekuce proti povinnému Ing. V. M. (žalobci) podle vykonatelného notářského zápisu sepsaného dne 7. 4. 1999 JUDr. M. M., notářem v Třebíči, č. NZ 152/99, k uspokojení pohledávky ve výši 70,559.478,53 Kč s přísl. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3 byla nařízena exekuce a jejím provedením pověřen JUDr. M. U., který dne 27. 8. 2002 vydal exekuční příkaz č. j. EX 182/02 postižením práva povinného na obchodním podílu společnosti Silnice Žatec, s. r. o. (nyní SILNICE GROUP a.s.), který byl společnosti doručen dne 30. 9. 2002. Rozhodnutím valné hromady společnosti došlo k rozdělení uvolněného obchodního podílu bývalého společníka Ing. V. M. a k jeho převedení na ostatní společníky. Dne 27. 8. 2004 sdělila společnost exekutorovi výši čistého vypořádacího podílu Ing. M. ve společnosti ke dni 18. 6. 2003, a to 4,481.935,- Kč.
Proti usnesení o nařízení exekuce se žalobce a jeho manželka dne 7. 10. 2002 odvolali a zároveň požádali o zastavení řízení. Napadené usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, č. j. 20 Co 109/2003-15, částečně potvrzeno a částečně zrušeno k odvolání manželky povinného, odvolání žalobce bylo zamítnuto. Dne 26. 8. 2004 podal žalobce návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro vady exekučního titulu a pochybení při nařízení exekuce. Tento návrh byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2005, č. j. Nc 5214/2002-60, zamítnut, k odvolání povinného však Krajský soud v Praze napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Při jednání u Okresního soudu v Kladně dne 30. 6. 2005 kterého se účastnil žalobce i jeho právní zástupce, byla exekuce zastavena. Zastavení exekuce odůvodnil soud rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, č. j. 20 Cdo 2685/2003-92, který dospěl k závěru, že notářský zápis není způsobilým exekučním titulem, neboť nesplňuje podmínku materiální vykonatelnosti pro svou neurčitost. Oprávněná se proti usnesení o zastavení exekuce odvolala, její odvolání však bylo odmítnuto pro opožděnost usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 8. 2005, které nabylo právní moci dne 10. 9. 2005. Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 6. 8. 2005.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3, lze považovat za nezákonné rozhodnutí s ohledem na specifika exekučního řízení. Pravomocné rozhodnutí o nařízení exekuce nemusí být nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí o nařízení exekuce obstát. Tento názor odpovídá účelu i logice zákonné úpravy a je i v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 1774/08. Odvolací soud se plně ztotožnil i s hodnocením soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčený. Žalobce se o vzniku škody dozvěděl v okamžiku vydání rozhodnutí o nařízení exekuce, a kdo za tuto škodu nese odpovědnost se žalobce dozvěděl doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2685/2003, neboť toto rozhodnutí konstatovalo, že notářský zápis č. NZ 152/99 sepsaný JUDr. M. M. není způsobilým exekučním titulem. S ohledem na tento jednoznačný závěr Nejvyššího soudu nebylo již pochyb o tom, že exekuce nařízená podle tohoto titulu musí být zastavena. Jen s ohledem na speciální právní úpravu věty druhé ust. §32 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) je třeba počátek promlčecí doby stanovit až k okamžiku vyhlášení rozhodnutí o zastavení exekuce dne 30. 6. 2005, neboť žalobce i jeho advokát byli přítomni vyhlášení usnesení o zastavení exekuce. Zákon jako podmínku uplatnění práva na náhradu škody nestanoví, že zrušovací rozhodnutí musí nabýt právní moci, jedinou podmínkou je, že účastník je se zrušovacím rozhodnutím seznámen. Dnem 30. 6. 2005 proto začala běžet tříletá promlčecí lhůta podle §32 odst. 1 OdpŠk a uplynula dnem 30. 6. 2008, zatímco návrh na předběžné projednání věci, stejně jako žaloba, byl podán až dne 18. 7. 2008. Vzhledem k subjektivní vědomosti žalobce o tom, kdo je za ni odpovědný, nelze počátek promlčecí doby klást do doby pozdější.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, považuje otázku promlčení jeho nároku. Dovolatel namítl, že okamžikem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2685/2003, jež bylo vydáno v jiném řízení, dne 24. 1. 2005, nenabyl žádné právní jistoty ani ve formálním ani v materiálním slova smyslu, zda exekuce bude pokračovat či nikoli. K argumentu soudů, že byl přítomen dne 30. 6. 2005 u jednání, na kterém bylo vyhlášeno usnesení o zastavení exekuce, dovolatel uvedl, že zákon v §31 odst. 1 OdpŠk v prvé řadě hovoří o doručení rozhodnutí, a teprve v závorce uvádí termín oznámení. Jednalo se přitom o rozhodnutí, u kterého zákon předepisuje povinnost doručit písemné vyhotovení účastníkům řízení. Výraz oznámení rozhodnutí lze vztáhnout pouze na taková rozhodnutí, která se neoznamují formou doručení písemného vyhotovení do vlastních rukou účastníka řízení. U rozhodnutí, u nichž o. s. ř. předepisuje povinnost písemného vyhotovení, je třeba považovat ústní vyhlášení pouze za počátek procesu jeho oznámení, druhou fází je právě doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Ustanovení zákona umožňující dvojí výklad by měla být vykládána v souladu se smyslem a účelem tohoto zákona. Dovolatel proto navrhl zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a odkázala zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk v případě nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť v těchto souvislostech tato otázka dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ustanovení §32 odst. 1 OdpŠk zní: „Nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.“
U nároků na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je podle §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty stanoven v návaznosti na okamžik, kdy je splněna podmínka nezákonného rozhodnutí, neboť před tímto okamžikem by nebyly splněny všechny podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody u soudu. Poškozenému by teoreticky mohla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta ještě předtím, než by byla naplněna podmínka nezákonného rozhodnutí, v takové době by však žalobce vzhledem k nenaplnění podmínky nezákonného rozhodnutí ještě nemohl uplatnit svůj nárok u soudu. Z toho důvodu věta druhá §32 odst. 1 OdpŠk modifikuje větu první tak, že promlčecí doba běží ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí, bez ohledu na to, dozvěděl-li se poškozený subjektivně o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dříve, než bylo rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. (Uvedená modifikace se naopak neuplatní, dozvěděl-li se poškozený o vzniku škody teprve poté, co mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz.)
Ustanovení §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk je proto třeba vykládat v souvislosti s §8 OdpŠk, který upravuje podmínku nezákonného rozhodnutí.
Podle ust. §8 OdpŠk odst. 1 věty první OdpŠk: „Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem.“ Zákon primárně počítá s tím, že pravomocné rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných prostředků, zatímco odstavec druhý ust. §8 OdpŠk stanoví výjimku z tohoto pravidla v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí. Obdobně ust. §32 odst. 1 věty druhé OdpŠk primárně vychází z toho, zrušovací rozhodnutí nelze napadnout odvoláním, a tudíž jeho doručením nabývá právní moci, a otázka nezákonnosti předchozího rozhodnutí je tím s konečnou platností vyřešena.
Existují však i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována soudem prvního stupně, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek, jako tomu bylo v posuzovaném případě. Z logiky věci vyplývá, že v takovém případě musí i zrušovací rozhodnutí nabýt právní moci, aby jej bylo možno považovat za nezměnitelné a závazné, a aby tudíž byla nezákonnost zrušovaného či měněného rozhodnutí postavena na jisto. Pokud by totiž zrušovací rozhodnutí bylo následně zrušeno vyšší instancí, pak by stěží mohl být naplněn předpoklad původního nezákonného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že přestože ust. §32 odst. 1 OdpŠk nestanoví jako podmínku pro běh promlčecí lhůty právní moc zrušovacího rozhodnutí, je tato podmínka implicitně obsažena již v §8 OdpŠk při posuzování naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí. K tomu srov. obdobně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, vycházející ze závěru, že promlčecí doba začíná plynout až okamžikem, kdy jsou splněny všechny podmínky pro uplatnění nároku u příslušného orgánu.
Proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce je přípustné odvolání, proto v posuzované věci mohl být předpoklad zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk naplněn až v okamžiku nabytí právní moci tohoto usnesení, tj. dnem 6. 8. 2005. Dovolateli proto nemohla začít běžet promlčecí lhůta dříve než ode dne nabytí právní moci zrušovacího rozhodnutí, přestože se subjektivně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, mohl dozvědět již dříve.
Dovolateli lze přisvědčit i v druhé otázce týkající se výkladu, zda v případě zrušovacího rozhodnutí běží promlčecí lhůta ode dne jeho doručení poškozenému, nebo ode dne jeho oznámení, např. vyhlášením. Důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb. k §32 až 35 hovoří pouze o doručení rozhodnutí, z čehož je patrné, jakož i ze zákonného textu, který staví text „oznámení“ do závorek, že forma „oznámení“ je ve vztahu k „doručení“ subsidiární. Proto v případech, kdy zákon stanoví povinnost soudu doručovat rozhodnutí, a doručení rozhodnutí je tudíž okamžikem nabytí právní moci takového rozhodnutí, je třeba považovat za určující okamžik doručení rozhodnutí, třebaže byli účastníci přítomni i jeho vyhlášení.
Termín „oznámení“ občanský soudní řád nezná, používá jej trestní řád v ust. §137, jehož druhá věta stanoví: „Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.“ Od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, se proto bude počítat běh promlčecí lhůty podle §32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí. V případě usnesení o zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně by proto bylo možno uvažovat o tom, že poškozenému počne běžet promlčecí lhůta od okamžiku vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, ovšem pouze za předpokladu, že se oprávněné osoby současně vzdaly svého práva podat proti usnesení o zastavení trestního stíhání stížnost, neboť v takovém případě nabývá usnesení právní moci vyhlášením. Vyhlášením v přítomnosti účastníka nabývá v trestním řízení právní moci i rozsudek odvolacího soudu, neboť proti němu není přípustné odvolání (§259 odst. 3 ve spojení s §245 odst. 1 tr. ř. a contrario). S následným doručením rozhodnutí již nejsou co do právní moci spojovány žádné právní účinky.
V dané věci by tak poškozenému teoreticky mohla začít běžet promlčecí lhůta ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí (nikoliv od jeho vyhlášení), jelikož se však jednalo o rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému bylo přípustné odvolání, a tudíž o rozhodnutí v době jeho doručení dosud nepravomocné, mohla žalobci počít běžet promlčecí lhůta až od právní moci zrušovacího rozhodnutí dne 6. 8. 2005, a tudíž svůj nárok uplatnil včas.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, přičemž úvahy, které odvolací soud k tomuto závěru vedly, shledal dovolací soud nesprávnými, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 4. září 2013
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu