ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1509.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1509/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti žalovaným 1) P. H. , zastoupenému JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12 – Špalíček, a 2) A. U. , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 87/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2013, č.j. 1 Co 271/2011-644, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Rozsudkem ze dne 25. července 2011, č.j. 24 C 87/2008-413, Krajský soud v Brně částečně vyhověl žalobě na ochranu osobnosti, když výrokem I. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci jako peněžité zadostiučinění 50.000,- Kč, výrokem II. zamítl požadavek žalobce, pokud se po prvním žalovaném domáhal zaplacení dalších 3.700.000,- Kč. Požadavek na peněžité zadostiučinění od druhé žalované v celém rozsahu zamítl (výrok III.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že první žalovaný od roku 1996 do prosince 1998 zneužil živnostenský list žalobce a jeho jménem prováděl nepovolenou podnikatelskou činnost. V důsledku toho byl žalobce spolu s prvním žalovaným v době od roku 2001 do roku 2004 vyšetřován, obviněn a obžalován orgány činnými v trestním řízení a z důvodu krácení daní vydával finanční úřad proti žalobci výměry na doplacení daní. Soud dospěl k závěru, že první žalovaný uvedeným jednáním neoprávněně zasáhl do cti, důstojnosti a dobrého jména žalobce chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a přiznal žalobci podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. peněžité zadostiučinění v uvedené výši. Naopak tím, že první žalovaný podal k soudu návrh na zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům, se nedopustil protiprávního jednání, protože postupoval v rámci zákonné licence. Ve vztahu ke druhé žalované soud uzavřel, že v řízení nebyl prokázán zásah do osobnostních práv žalobce, a proto žalobu ve vztahu k ní zamítl.
K odvolání žalobce a prvního žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. února 2012, č.j. 1 Co 271/2011-513, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že požadavek na zaplacení částky 50.000,- Kč zamítl, výrokem II. jej pak ve zbývající napadené části potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním prvního žalovaného a tvrzenými následky do osobnostních práv žalobce způsobenými třetí osobou – Českou republikou zastoupenou příslušnými státními orgány. Za zahájení a vedení trestního stíhání, za rozhodování soudu a za zahájení a vedení daňových řízení a rozhodování těchto orgánů ve věci daňových nedoplatků odpovídá stát, nikoliv první žalovaný a příčinná souvislost nebyla prokázána ani mezi jednáním prvního žalovaného a tvrzeným zhoršením zdravotního stavu a vyvoláním fobie u žalobce. Jinak se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 3274/2012, rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a ve výrocích II., III. a IV. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, zrušil , a věc v tomto rozsahu vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Ve zbývající části dovolání žalobce odmítl . Vyslovil závazný právní názor, že v posuzované věci nešlo o odpovědnost státu za zahájení a vedení trestního stíhání, za rozhodování soudu a za zahájení a vedení daňového řízení a rozhodování ve věci daňových nedoplatků, ale o odpovědnost prvního žalovaného za zásah do osobnostních práv žalobce.
Vrchní soud v Olomouci poté, vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 18. září 2013, č.j. 1 Co 271/2011-644, výrokem I. rozsudek krajského soudu v odvoláním napadených výrocích I., II. a IV. ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil a výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Konstatoval, že jednání prvního žalovaného spočívající ve zneužití živnostenského listu žalobce a provádění nepovoleného podnikání jeho jménem, jehož následkem bylo vedení trestního řízení od roku 2001 do roku 2004 a vedení řízení před příslušnými finančními úřady o daňových nedoplatcích, bylo neoprávněným zásahem do žalobcova jména, identity, vážnosti a důstojnosti chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Tato situace sama o sobě byla nepochybně dlouhodobě zatěžující a stresující, ale mimořádné dopady do zasažených práv žalobce netvrdil ani neprokazoval, a proto musel soud vycházet pouze z obecných objektivních dopadů prokázaných protiprávních zásahů do osobnostní složky žalobce. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že na vzniku této situace se sám žalobce podílel, když z nevysvětlitelných důvodů prvnímu žalovanému jako cizí osobě svěřil bez dalšího provádění vlastní živnosti, předal mu svůj živnostenský list, udělil mu plnou moc k provádění povolené činnosti a svěřil mu do dispozice i vlastní účty, které první žalovaný také zneužil ke své nezákonné činnosti. Žalobce přitom opomněl provádět soustavnou, důslednou a bedlivou kontrolu podnikatelské činnosti prvního žalovaného a tím vytvořil podmínky pro páchání trestné činnosti, za kterou byl také následně trestně stíhán a vyšetřován finančními orgány. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když žalobci přiznal peněžité zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč, když tato satisfakce je s ohledem na dopady do osobnostních práv žalobce i na okolnosti případu přiměřená a není pro prvního žalovaného likvidační.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 3.700.000,- Kč prvním žalovaným, podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou podle dovolatele je, zda soud může výši peněžitého zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv určit libovolně bez bližšího zdůvodnění a bez odkazu na konkrétní a přezkoumatelná hlediska . Dovozuje pak, že soud prvního stupně i soud odvolací výši peněžního zadostiučinění stanovily libovolně, aniž by v odůvodnění meritorních rozhodnutí bylo uvedeno, proč byla výše zadostiučinění stanovena právě na částku 50.000,- Kč. Je přesvědčen, že tato částka je nepřiměřeně nízká a nemůže splnit funkci satisfakční ani funkci preventivně-sankční. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil první žalovaný, který peněžité zadostiučinění, které žalobci bylo přiznáno považuje za zcela postačující, ne-li nadměrně vysoké. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání a dospěl k závěru, že není přípustné podle §237 o.s.ř.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatel namítal použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní (fakticky) nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil. V projednávané věci odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobce. Za této situace postupoval správně, pokud určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák . podle své volné úvahy ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř., v odůvodnění vyložil, jaké okolnosti případu považoval za mimořádné do té míry, že odůvodňují úvahu o výši relutární satisfakce. Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu preventivně-sankční funkci peněžitého zadostiučinění při stanovení jeho výše, poukazuje Nejvyšší soud na svou judikaturu, v níž se zabýval otázkou, kdy je třeba tuto funkci aplikovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012), s níž je napadené rozhodnutí v plném souladu. Zejména je třeba uvést, že žalobce se uplatnění této funkce ve skutečnosti ani v průběhu řízení nedomáhal.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř. V tomto případě soud přihlédl k sociálním poměrům od soudních poplatků osvobozeného dovolatele, ke skutečnosti, že sporem dotčené úmyslné jednání žalovaného směřovalo k ekonomické tíži žalobce stejně jako ke skutečnosti, že rozhodnutí o výši morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. závisí na úvaze soudu ve smyslu ustanovení §136 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu