ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1606.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1606/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 119/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2012, č. j. 22 Co 526/2011-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 412.000,- Kč s přísl., která měla žalobci vzniknout v souvislosti s nedůvodně vedeným trestním a vazebním stíháním.
Žalobce uplatnil dne 15. 10. 2009 u žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč a náhradu škody za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě, za náklady na právní pomoc, a za náklady spojené s čerpáním úvěru, v celkové výši 387.206,20 Kč. Žalovaná na základě stanoviska doručeného žalobci dne 28. 5. 2010 vyplatila žalobci odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 88.000,- Kč a náhradu škody ve výši 366.583,20 Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 11. 2008, č. j. 3 T 155/2008-339, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2009 (poté, co odvolání státního zástupce bylo zamítnuto), byl žalobce zproštěn obžaloby. Dne 15. 10. 2009 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované, stanovisko žalované mu bylo doručeno dne 28. 5. 2010 a žaloba k soudu byla podána dne 13. 8. 2010.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který uznal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Odvolací soud vyšel ze znění ustanovení §32 odst. 3 a §35 zákona č. 82/1998 Sb., a dospěl k závěru, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy uplynula dne 16. 4. 2010, zatímco žalobce podal žalobu k soudu až dne 13. 8. 2010, a učinil tak v době, kdy byl jeho nárok již promlčen. Odvolací soud neshledal důvodné žalobcovy námitky, že stát si osobuje jakási privilegia a může namítat kratší promlčecí dobu, ani nepovažoval za případnou námitku žalobce, že ustanovení §32 zákona č. 82/1998 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že shodná šestiměsíční lhůta je stanovena i v článku 35 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pro podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, a přiměřenost této lhůty není zpochybňována. Pro úplnost dále dodal, že zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému a obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody a nemajetkové újmy po státu, což použití občanského zákoníku vylučuje. U odvolacího soudu rovněž neobstál žalobcův názor o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243 odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatel otázku započetí běhu promlčecí doby po skončení trestního řízení za situace, kdy poškozený je vystaven dlouhodobým a trvajícím následkům. Nesprávné právní posouzení věci žalobce shledává v posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby a v posouzení ústavní konformnosti ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Vady řízení spatřuje dovolatel v tom, že soudy nevyhověly jeho návrhu na podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a nepřiléhavě aplikovaly judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů ohledně stanovení počátku, průběhu a konce běhu promlčecí lhůty, a navrhla dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není dovolání žalobce přípustné, neboť závěry vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu zcela odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011. Rozhodnutí v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 dopadá na případy odškodnění škody, nikoliv nemajetkové újmy, které se domáhá dovolatel, a v důsledku toho vychází z jiné doby, ve které se poškozený o vzniku škody dozvěděl.
Žalobce svými tvrzeními poukazuje na škodu na zdraví (posttraumatická stresová porucha), která mu vznikla v důsledku trestního a vazebního stíhání. V tomto ohledu se však jedná o samostatný nárok žalobce, o který chtěl žalobce svoji žalobu rozšířit při jednání soudu prvního stupně dne 30. 8. 2011, změna žaloby však nebyla soudem připuštěna (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 40). Pokud by byl v soudním řízení projednáván nárok žalobce na náhradu škody na zdraví, uplatnila by se promlčecí lhůta podle §32 odst.1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) nebo podle §33 OdpŠk, k tomu však v posuzované věci nedošlo, neboť byl posuzován pouze nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, pro který platí ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk.
Dovolací soud rovněž nemohl vyhovět návrhu dovolatele na provedení navrhovaného důkazu, který se nadto týkal tvrzené škody na zdraví. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2 o. s. ř.) [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1996, str. 284-285].
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatele o protiústavnosti ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk, neboť i tento návrh posoudily soudy v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010), a žádné vady řízení se přitom nedopustily.
Z ustanovení §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a z ustálené rozhodovací praxe (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 30/94, který byl uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 3 pod č. 26 na str. 189 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1792/2005) je nepochybné, že soud podá Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, jen jestliže dospěje k závěru, že je dán rozpor s ústavním pořádkem (a má tedy možnost k takovému závěru "nedospět", i když se účastník řízení postupu v tomto směru domáhá). Skutečnost, že odvolací soud nedospěl ke stejnému právnímu závěru jako žalobce, nemá za následek, že by jeho rozhodnutí bylo co do právního posouzení věci chybné, a nemůže tudíž rozsudku odvolacího soudu přiznávat zásadní právní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 4. října 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu