ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1666.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1666/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné MIXTUM s. r. o., se sídlem v Praze 5, Radlická 714, identifikační číslo osoby 27937356, zastoupené Mgr. et. Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti povinné ROSTON s. r. o., se sídlem v Praze 1, Thunovská 179/12, identifikační číslo osoby 28435893, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 466/34, pro částku 47.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 583/2011, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 22. února 2012, č.j. 28 Co 599/2011-94, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že změnil výrok o náhradě nákladů řízení) potvrdil usnesení z 8. listopadu 2011, č.j. 49EXE 583/2011-50, jímž obvodní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením její protipohledávky za oprávněnou z titulu náhrady škody. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že „exekuci je třeba považovat za provedenou ve smyslu §46 odst. 5 exekučního řádu ke dni 7. září 2011, tedy k datu předcházejícímu dni doručení (8. září 2011) návrhu povinné na zastavení exekuce, k němuž byla připojena listina zachycující její jednostranný hmotněprávní úkon – započtení jí tvrzené protipohledávky, jež podle ní měla vzniknout z důvodu náhrady škody, kterou jí měla oprávněná způsobit nesplněním závazku ze smlouvy o zajištění reklamních prostor.
Zánik pohledávky oprávněné započtením může nastat teprve tehdy, učiní-li povinná projev směřující k započtení. Tento projev vůle je jakožto jednostranný právní úkon učiněn, jakmile došel adresátu, v dané případě tedy oprávněné, nikoliv však soudnímu exekutorovi. Chybná je tedy podle odvolacího soudu úvaha povinné, že exekutor je zástupcem oprávněné a že doručení jednostranného projevu započtení exekutorovi má hmotněprávní účinky ve vztahu k oprávněné. Zodpověděl-li si soud prvního stupně předestřenou předběžnou otázku tak, že projev vůle povinné směřující k započtení byl oprávněné doručen až po provedení exekuce, jeho odpověď je správná. Dále pak odvolací soud ve druhém odstavci čtvrté strany napadeného rozhodnutí zevrubně vysvětluje, proč soudního exekutora, jemuž je delegována část pravomoci soudu, nemůže být zástupcem oprávněné, a že tudíž úkon započtení, nebyl-li doručen přímo oprávněné, nýbrž soudnímu exekutorovi, nemůže mít relevantní hmotněprávní důsledky ve vztahu k samotné oprávněné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „vztah soudního exekutora a účastníků řízení, zejména oprávněného, dosud není řešen judikaturou“ ), povinná ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a zejména vyjadřuje přesvědčení, že – oproti soudu, který „skutečně stojí nad stranami, ať už v řízení nalézacím či exekučním“ – soudní exekutor „vystupuje jako zástupce jedné ze strany, tedy jako zástupce strany oprávněné. Ostatně k jejímu návrhu je jmenován a je povinen hájit i její zájmy v souladu s právními předpisy,“ na čemž podle jejího názoru nic nemění ani fakt, že v exekučním řízení vystupuje jako jeden z nositelů veřejné moci. Soudního exekutora tedy nelze chápat jako „jakéhosi soudce stojícího nad oběma stranami, nýbrž jako faktického zástupce oprávněného“; bylo-li tedy oznámení o jednostranném započtení pohledávky doručeno s návrhem na zastavení exekuce soudnímu exekutorovi, „lze na ně hledět, jako by bylo doručeno oprávněné.“
I v případě přijetí názoru, že soudní exekutor stojí nad stranami srovnatelně s postavením soudu, je zjevné, že je v mezích právních předpisů povinen nahlížet na účastníky řízení nestranně, musí tedy respektovat i sféru povinného a do určité míry ji chránit. Soudní exekutor však podle dovolatelky zásadně pochybil, nedodržel-li po doručení návrhu na zastavení exekuce (13. srpna 2011) patnáctidenní lhůtu předepsanou ustanovením §55 odst. 2 exekučního řádu a nevyzval-li v této lhůtě oprávněnou, aby se k návrhu na zastavení exekuce vyjádřila. Jestliže by tuto lhůtu dodržel, nemohla by exekuce skončit vymožením pohledávky a navíc by se jednostranný zápočet dostal soudnímu exekutorovi jako zástupci oprávněné; jestliže by tedy exekutor jednal v souladu se zákonem, dostalo by se oznámení o jednostranném započtení pohledávky do dispoziční sféry oprávněné ještě předtím, než byla pohledávka úplně vymožena, a tedy exekuce skončena. Tím, že exekutor zjevně nehájil i zájmy povinné, způsobil jí svým nesprávným úředním postupem škodu.
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinná sice napadenému rozhodnutí (byť přípustnost dovolání, odůvodňuje-li ji formulací, že „vztah soudního exekutora a účastníků řízení, zejména oprávněného, dosud není řešen judikaturou“, vymezuje příliš obecně) přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, jelikož o existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky v souzené věci nejde.
V rozhodnutí ze 14. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007, Nejvyšší soud uzavřel, že „z postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení není vztahem soukromoprávním , a že tudíž exekutorova činnost při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle §251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci.“
To, že soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti – nikoliv však tzv. činnosti „další“ – postavení orgánu vykonávajícího veřejnou moc , plyne přímo z ustanovení §1 odst. 1 exekučního řádu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004).
V rozhodnutí z 18. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004, Nejvyšší soud opět zdůraznil, že exekutor při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu , nýbrž že vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva , kdy je na něj delegována část státní moci , jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí soud, tedy pravomoc nuceně vykonávat exekuční tituly.
Konečně v rozhodnutí z 21. září 2006, sp. zn. 20 Cdo 2714/2005, Nejvyšší soud výslovně uzavřel, že veřejnoprávní znaky postavení exekutora mu znemožní , aby – byť s odvoláním na oprávnění podle §74 odst. 1 písm. a) exekučního řádu – poskytoval právní pomoc, jejímž obsahem je zastupování oprávněného v exekučním řízení, v němž má být současně pověřen provedením exekuce; soudní exekutor tedy nemůže ani zastupovat oprávněného při „hmotněprávním“ přijetí plnění od povinného při současně probíhající exekuci.
Vzhledem k uvedenému pro souzenou věc platí, že nemůže-li exekutor oprávněnou zastupovat při „hmotněprávním“ přijetí plnění (viz judikát citovaný v předchozím odstavci), nemůže ji zastupovat ani při přijetí (v daném případě písemného) hmotněprávního úkonu (zde) spočívajícího v započtení protipohledávky. Protože kompenzační projev vůle povinné byl samotné oprávněné doručen (dostal se do její dispoziční sféry) až po skončení exekuce (což povinná ani nezpochybňuje), důvod k jejímu zastavení pro zánik vymáhané pohledávky započtením podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak správně dovodily soudy obou stupňů, dán není.
Poněvadž vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, dovolání přípustné není, Nejvyšší soud je tedy – aniž se vzhledem k důvodu odmítnutí dovolání zabýval dalšími dovolacími námitkami včetně namítnutých vad řízení, k nimž lze přihlédnout jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.) – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu