ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1677.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1677/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) M. Š., b) L. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalované I. F., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 7 C 4/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2006, č. j. 56 Co 259/2006 - 355, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 7 C 4/2002 - 330, určil, že „žalobci jsou ve společném jmění manželů od 22. 5. 1980 nepřetržitě vlastníky pozemku p.č. 1019 o výměře 299 m2, zastavěná plocha, včetně objektu bydlení čp. 256, nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P., na LV č. 256 pro obec a k. ú. T.“, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Shledal, že žalobci mají na tomto určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, který je podle něj dán jednak tím, že žalovaná předmětné nemovitosti prodala panu M., jenž je v současné době zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu a žaluje žalobce o jejich vyklizení, a dále tím, že pouze pravomocný rozsudek soudu může být podkladem pro vyznačení změny vlastnictví na příslušném listu vlastnictví u katastrálního úřadu. Nepřisvědčil ani námitce žalované, která nemovitosti od žalobců koupila, že ve sporu není pasivně věcně legitimována z důvodu, že je prodala panu M., neboť žalobci kupní smlouvu
o převodu předmětných nemovitostí uzavřeli právě se žalovanou, nikoliv s panem M.
Po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci jako prodávajícími a žalovanou jako kupující ze dne 8. 11. 2000 je platným právním úkonem (§37 odst. 1, §49a obč. zák.), žalobci však byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a proto od ní po právu dne 24. 6. 2002 podle §49 obč. zák. odstoupili. Tímto jednostranným právním úkonem byla kupní smlouva zrušena s právními účinky ex tunc, tj. od samého počátku. Z těchto důvodů žalobě vyhověl.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 2006, č. j.
56 Co 259/2006 - 355, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy obou stupňů
a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění okresního soudu, že v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán pan M., jemuž je žalovaná prodala; neztotožnil se proto s jeho právním závěrem, že v daném případě je dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení ve smyslu ust.
§80 písm. c) o. s. ř. a že na straně žalované je dána pasivní věcná legitimace ve sporu. Konstatoval, že v řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovitosti, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, jednak ten, kdo požaduje, aby jeho vlastnické právo bylo určeno, a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká; i když učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví k nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). Naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. není tedy dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsány v katastru nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodů podle
§241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Domnívají se, že soud nesprávně právně posoudil otázku pasivní legitimace žalované a taktéž otázku jejich naléhavého právního zájmu
na požadovaném určení. Pasivní legitimaci žalované dovozují ze skutečnosti, že ona je tou osobou, která byla zapsána v katastru nemovitostí v rozporu se skutečností jako vlastník předmětných nemovitostí bezprostředně po žalobcích. Existenci vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak spatřují v nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Domnívají se, že odvolací soud je měl poučit o svém právním názoru na věc a umožnit jim, aby v návaznosti na toto poučení doplnili svá tvrzení, doložili důkazy, popř. učinili jiné procesní kroky. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobců bylo pro rozpor s procesními předpisy odmítnuto (domnívá se, že žalobci nejsou řádně zastoupeni advokátem), eventuelně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř.
k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.
Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou, aby na určení práva nebo právního vztahu byl naléhavý právní zájem. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu. Přitom platí, že takový závěr se neváže pouze k určovací žalobě jako takové, ale je logicky podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá, a - což je v dané věci zvláště významné - vůči komu žaloba o určení směřuje.
Jestliže je předmětem určení podle §80 písm. c) o. s. ř. právní vztah vlastnictví k nemovité věci, nejsou přehlédnutelné důsledky, které plynou ze zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále zákona). Zápis ve smyslu záznamu podle §7 až 8 tohoto zákona totiž soudní výrok o návrhu na určení právního vztahu (vlastnictví) předpokládá.
Vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se záznamem, učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných právě o zápis v katastru nemovitostí opírají.
Právní vztah vlastnictví, o jehož určení jde, je tedy svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí.
Reálné možnosti soudního výroku [o žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř.] ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí - jak bylo naznačeno - též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být ovšem jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, resp. rozsudky, jimiž bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v ust. §83 odst. 2 o. s. ř., a v případech, kdy tak stanoví zvláštní právní předpisy, je závazný jen pro účastníky řízení (§159a o. s. ř.).
Platí tedy, že naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naopak nemůže být dán, jestliže žaloba o určení vlastnictví nesměřuje proti osobě (příp. všem osobám), která je jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1319/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 9/97 pod SJ 71/97).
Je proto zcela správný závěr odvolacího soudu, že žalobci na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. a že na straně žalované není dána pasivní věcná legitimace, neboť není zapsána jako vlastnice předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Ani vyhovující rozhodnutí soudu, jehož vydání se žalobci domáhají, by totiž nemohlo mít žádný vliv na zápis do katastru nemovitostí.
Rovněž namítanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., spočívající podle dovolatelů „v nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a v tom, že je nepoučil
o svém právním názoru a neumožnil jim, aby v návaznosti na toto poučení doplnili svá tvrzení, doložili důkazy, popř. učinili jiné procesní kroky“, dovolací soud neshledal, neboť podle ustálené judikatury soudů „poučení žalobců o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 o. s. ř. (nyní srov. též ust. §118a o. s. ř.) a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení“ (viz rozhodnutí publikované v časopise Právní rozhledy č. 5/93, str. 169, či nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, č. 18, s. 403). Rozhodnutí odvolacího soudu též nelze považovat za nepředvítatelné, neboť je zcela v souladu s konstantní judikaturou, a případné předložení jakýchkoliv dalších důkazů nemůže mít v daném případě na posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a na otázku pasivní věcné legitimace ve sporu žádný vliv.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvody podle §241a odst. 1 písm. a)
a b) o. s. ř. nebyly naplněny a že rozsudek odvolacího soudu je správný; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ust. §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.957,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.257,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu