ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1757.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 1757/2017-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného opatrovníkem JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti žalované E. J. zástupkyni Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 64/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2015, č. j. 3 Co 71/2015-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil v odvoláním napadeném výroku I usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 16 C 64/2013-120, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků ze dne 9. 1. 2015 (výrok I soudu prvního stupně) a žalobce byl vyzván k zaplacení soudního poplatku (výrok II soudu prvního stupně).
Žalobce podal proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu dovolání ze dne 25. 2. 2016 (č. l. 166), které sám podepsal a které osobně dne 26. 2. 2016 doručil soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 16 C 64/2013-169, které bylo žalobci doručeno dne 18. 4. 2016, vyzval žalobce, aby předmětné dovolání bylo sepsáno a podáno advokátem a poučil žalobce, že nebude-li do 30 dnů ode dne doručení usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví.
Podáním ze dne 19. 4. 2016 (č. l. 172) žalobce požádal „soud o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení tak jako v právní věci 50 C 67/2013 a 23 C 77/2015“.
Usnesením ze dne 31. 5. 2016, č. j. 16 C 64/2013-177, soud prvního stupně žalobci ustanovil jako opatrovníka advokáta JUDr. Františka Derika, který soudu odeslal „doplnění dovolání“ ze dne 14. 6. 2016 (č. l. 183).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Posuzované „doplnění dovolání“ ze dne 14. 6. 2016 neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť právní zástupce žalobce neuvedl, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, nevymezil žádnou právní otázku jako dovolací důvod, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a neuvedl ani dovolací návrh. Právní zástupce žalobce v dovolání uvedl, že se „odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, avšak již neuvedl, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Uvádí-li právní zástupce žalobce v „doplnění dovolání“ ze dne 14. 6. 2016, že „v ostatním se zcela odkazuje na písemné vyhotovení dovolání“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že k podání samotného žalobce ze dne 25. 2. 2016 nelze vzhledem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k §241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: „V ustanovení §241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).
Jak vyplývá z výše uvedeného, vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99).
Posuzované dovolání nesplňuje podmínku stanovenou v §241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (resp. od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle názoru právního zástupce odvolací soud odchýlit) a o vymezení dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu