ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1812.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1812/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele V. F., zastoupeného advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Ca 198/2000, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č.j. 1 Cao 31/2002-40, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. ledna 2002, č.j. 28 Ca 198/2000-35, k opravnému prostředku navrhovatele potvrdil rozhodnutí ČSSZ ze dne 21.3.2000,
č. 471 109 028, jímž podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. odňala navrhovateli
od 22.4.2000 plný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v T. ze dne 3.3.2000 již není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 50%; protože podle uvedeného posudku je již pouze částečně invalidní, o jeho nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto dodatečně, a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku uvedl, že vycházel z výpovědi navrhovatele jako účastníka řízení, z obsahu posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení v T.
a zejména z posudků posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm
v H. ze dne 26.10.2000 a s pracovištěm v P. ze dne 13.9.2001. Z prvooznačeného posudku zjistil, že po vyhodnocení zdravotnické dokumentace navrhovatele posudková komise považuje za rozhodující příčinu jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu postižení tlustého střeva. Souhlasí s přiznáním částečné invalidity v r. 1972 a plné invalidity pro chorobu z povolání v r. 1991. Naproti tomu ponechání plné invalidity pro obecnou chorobu v r. 1997 považuje za nadhodnocení zdravotního stavu navrhovatele, neboť jeho zdravotní postižení bylo stabilizováno a nebyl důvod k ponechání plné invalidity. Téhož omylu se dopustila i lékařka Okresní správy sociálního zabezpečení v T. při prohlídce dne 6.4.1999, když ponechala plnou invaliditu. Procentní míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti posudková komise stanovila odlišně od lékařky okresní správy sociálního zabezpečení, a to podle kapitoly X, oddělení C, položky 4, písm. d) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. na 50%. Posudková komise zvolila horní hranici procentního rozpětí pro posudkově méně významné postižení páteře a nemoc z povolání. Neshledala důvodu pro zvýšení podle §6 odst. 4 cit. vyhlášky. Podle názoru posudkové komise může navrhovatel při tomto zdravotním stavu vykonávat lehkou fyzickou práci v dělnických profesích s možností dodržování dietních a režimových opatření. Není schopen těžké fyzické práce spojené se zvedáním a přenášením těžkých břemen, dále s těžkými ručními a vibrujícími stroji. Není vhodná ani práce v nepříznivých klimatických podmínkách a strnulých polohách.
Z dalšího označeného posudku zjistil, že posudková komise po vyhodnocení zdravotnické dokumentace a po přešetření odbornou lékařkou z kliniky chorob z povolání dospěla ke shodnému závěru o částečné invaliditě navrhovatele podle §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. a neexistenci plné invalidity podle §39 téhož zákona. Celkový zdravotní stav navrhovatele hodnotila jako plně stabilizovaný a míru poklesu soustavné výdělečné činnosti hodnotila taktéž podle kapitoly X, oddělení C, položky 4, písm. d) přílohy č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb. na 35% s tím, že zohledňuje všechny ostatní choroby i původní zaměstnání horníka. Dospěla k závěru, že nepříznivý zdravotní stav navrhovatele v době vydání napadeného rozhodnutí byl podmíněn takřka výlučně stavem po radikálním odstranění části tlustého střeva, bez nutnosti další léčby a bez zjištění recidivy. Celkový zdravotní stav hodnotila jako plně stabilizovaný s přesvědčením, že k posudkovému nadhodnocení ve prospěch navrhovatele došlo při kontrolních lékařských prohlídkách v r. 1997 a v r. 1999, kdy měl být správně posouzen jako pouze částečně invalidní, a to z příčin obecných. Pracovní rekomandaci určila shodně s prvooznačenou posudkovou komisí.
Soud prvního stupně převzal hodnocení obou posudkových komisí i lékařky okresní správy sociálního zabezpečení o existenci navrhovatelovy pouze částečné invalidity, neboť míra poklesu jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti činí ve všech třech hodnoceních méně než 66% a nesplňuje tak zákonné podmínky plné invalidity podle §39 zákona
č. 155/1995 Sb.; přihlédl k tomu, že citované posudkové závěry byly formulovány
po vyhodnocení obšírné zdravotní dokumentace navrhovatele, včetně přešetření v rámci jednání posudkové komise. Přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ soud prvního stupně shledal věcně správným a zákonným, a proto je podle §250q odst. 2 o.s.ř. potvrdil.
Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel byl poživatelem plného invalidního důchodu přiznaného z důvodu invalidity podle §29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb., zabýval se odvolací soud – i když to navrhovatel v řízení neuplatnil – především otázkou, zda navrhovatelův nárok je či není možno posuzovat ve smyslu §78 zákona č. 155/1988 Sb.
i nadále podle §29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb. K tomu bylo nezbytné především zjištění důchodového věku navrhovatele podle §32 (60 let), §74 (55 či 58 let podle §21 zákona č. 100/1988 Sb.), §76 (nařízení vlády č. 557/1990 Sb., kde je uveden věk 50 let) a §94 písm. a/ (odbojáři) zákona č. 155/1995 Sb., do něhož k datu 31.12.1995 nesmí chybět více než deset roků. Protože navrhovatel je narozen dne 9. 11. 1947, dosáhl ke dni 31.12.1995 věku 48 roků a pro posouzení podle §29 odst. 2 písm. c) zákona č. 100/1988 Sb. by proto musel plnit podmínky pro snížený důchodový věk na 50, 55 či alespoň 58 roků věku. Podle rozhodnutí
o přiznání plného invalidního důchodu měl hodnocenu dobu zaměstnání (včetně dopočtené doby) 42 roků, z toho v I. pracovní kategorii 5 roků, ve II. pracovní kategorii 20 roků a ve III. pracovní kategorii 17 roků. Podle obsahu připojeného posudkového spisu se navrhovatel vyučil v letech 1962 až 1965 důlním zámečníkem a v této profesi nastoupil v r. 1965. Od roku 1967 pracoval jako horník. V prosinci r. 1972 byl pro recidivující spastickou bronchitidu převeden na povrch dolu. Poté pracoval až do přiznání plného invalidního důchodu v listopadu r. 1991 jako povrchový dělník. Z toho je zřejmé, že neodpracoval v I. pracovní kategorii ani 15 roků, ani 10 roků v I. AA pracovní kategorii (zaměstnání uvedené v §14 odst. 2 písm. a/ zákona
č. 100/1988 Sb. zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech) v uranových dolech. Navrhovatelův důchodový věk proto není nižší než 60 roků. Protože
ke dni 31.12.1995 nedosáhl věku alespoň 50 roků, nesplňuje podmínky §78 zákona
č. 155/1995 Sb. a jeho invaliditu a nárok na invalidní důchod je tak nutno od 1.1.1996 posuzovat podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. a na jeho základě vydaných prováděcích předpisů.
K posouzení invalidity s pracovním úrazem či nemocí z povolání odvolací soud uvedl, že v případě, kdy bylo přezkoumávaným rozhodnutím rozhodováno o dávce plného invalidního důchodu k datu 21.3.2000, je nutno vycházet ze zákona o důchodovém pojištění
č. 155/1995 Sb., účinného od 1.1.1996. Ten pak nejenže nemá obdobná ustanovení §39 a §36 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., podle nichž zánik souvislosti invalidity (plné či částečné) s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a další trvání invalidity z důvodu obecného onemocnění bylo považováno za nový vznik nároku na dávku, nýbrž v §70 výslovně uvádí, že důchody starobní, invalidní, částečně invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí přiznané
před 1. lednem 1996 se považují za starobní, plné invalidní, částečné invalidní, vdovské, vdovecké a sirotčí podle tohoto zákona, a to ve výši, v níž náležely ke dni 31.12.1995, včetně zvýšení důchodu o pevnou částku podle zvláštních zákonů. Protože tedy zákon č. 155/1995 Sb. nerozlišuje plný invalidní důchod (částečný invalidní důchod) pro souvislost plné invalidity (částečné invalidity) s pracovním úrazem či nemocí z povolání od invalidního důchodu
pro obecné onemocnění, a to nejen jako druh důchodu (to nečinil ani zákon č. 100/1988 Sb. ani zákon č. 121/1975 Sb.), ale ani co do výše dávky a navrhovatel ke dni 31.12.1995 byl poživatelem plného invalidního důchodu v určité výši, stal se dnem 1.1.1996 poživatelem plného invalidního důchodu podle zákona č. 155/1995 Sb., a to ve výši, jež mu náležela ku dni 31.12.1995. Pokud ČSSZ poté, kdy lékař okresní správy sociálního zabezpečení posoudil navrhovatele v r. 1997 jako nadále plně invalidního z obecných příčin a nikoliv v souvislosti s pracovním úrazem, správně žádné nové rozhodnutí tehdy nevydala, neboť tato skutečnost neměla na navrhovatelovu přiznanou dávku plného invalidního důchodu žádný vliv.
K navrhovatelovu nároku podle §39 zákona č. 155/1995 Sb. účinného v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a dospěl i ke správnému posouzení, takže odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Doplnil, že jde-li o důvod podmíněný zdravotním stavem, je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posudku. V soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost pojištěnců (občanů) posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Soud prvního stupně proto nepochybil, když ve svém rozsudku vycházel z citovaného posudku uvedené posudkové komise, která jej podala v žádném složení, za účasti odborných lékařů pro choroby z povolání, na základě řádně zjištěného zdravotního stavu. Správnost závěrů uvedeného posudku nebyla zpochybněna ani v odvolacím řízení, neboť navrhovatel ani v něm další posudkově nezvažované zdravotní postižení (zjištěné k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí) nedoložil. Odvolací soud proto uzavřel, že zdravotní stav navrhovatele byl k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí (21.3.2000) náležitě zjištěn. Rozdílné stanovení poklesu navrhovatelovy schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rámci daného rozpětí posudkové komise s pracovištěm v H. a v P. odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nepožadoval blíže zdůvodnit, neboť i při stanovení horní hranice a jejím nejvýše možném zvýšení podle §6 vyhlášky č. 284/1995 Sb. by navrhovatelův pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti nečinil zákonem požadovaných 66%. Protože k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí navrhovatel nebyl podle platné právní úpravy plně invalidní, nemohlo být vyhověno jeho požadavku, aby mu byl plný invalidní důchod ponechán. Odvolací soud proto z vyložených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle §219 a §250s odst. 2 o.s.ř. potvrdil.
Navrhovateli na vysvětlenou odvolací soud připojil, že podle §6 odst. 1 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., jež je prováděcím předpisem k zákonu č. 155/1995 Sb., procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti (§39 odst. 1 písm. a/ a §44 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb.) podle druhů zdravotních postižení jsou uvedeny v příloze č. 2, která je součástí vyhlášky. Podle odst. 3 pro stanovení procentní míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti je nutno určit zdravotní postižení, které je příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Je-li těchto postižení více, jednotlivé hodnoty poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti se nesčítají; v tom případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a to se zřetelem k závažnosti ostatních zdravotních postižení. Podle odst. 4 v případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je zdravotní postižení, které s ohledem na jeho předchozí výdělečnou činnost, dosažené vzdělání, zkušenosti, znalosti a možnost rekvalifikace způsobuje pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti větší než odpovídá horní hranici míry poklesu této schopnosti, lze tuto hranici zvýšit maximálně o 10 procentních bodů. To platí obdobně, nastal-li pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v důsledku působení více příčin dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce. V daném případě by navrhovatel ani s tímto případným zvýšením (jakkoli posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v H. ve svém posudku pro toto zvýšení nad horní hranici daného rozpětí neshledala) nedosáhl nutných 66% poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti.
Odvolací soud konečně navrhovatele upozornil, že subjektivní pocit občana
o neschopnosti k výkonu zaměstnání, není-li podložen objektivně zjištěným zdravotním stavem, nezakládá nárok na dávku důchodového pojištění a stejně tak důvodem jejího přiznání nejsou sociální, finanční či jiné poměry; řešení těchto situací není v oblasti důchodového pojištění.
V podaném dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí ve věci má
po právní stránce zásadní význam, navrhovatel namítá, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav o jeho zdravotním stavu, když posudky posudkových komisí postrádají posouzení a vyhodnocení v dovolání blíže uvedených navrhovatelových onemocnění, k nimž by se měl podle jeho názoru vyjádřit znalec z oboru. Rozhodnutí ČSSZ pokládá
za nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno
pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud shledal, že včasné dovolání navrhovatele proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu vykazuje formální i obsahové náležitosti ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. včetně povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 o.s.ř.). Zabýval se proto posouzením přípustnosti dovolání (§236 o.s.ř.).
Dovolací soud směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozsudkem ve věci. Z hlediska přípustnosti dovolání podle
§237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§242 odst. 1, §241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci)
a o dovolání rozhodne.
Výhrady formulované dovolatelem s odkazem na §241a odst. 2 o. s. ř. mohou být uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému
v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v §229 o. s. ř.), jestliže mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen
ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle
§237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238
a §238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.
Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Za nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.
Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §151
odst. 1, 2, §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2002
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu