ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1845.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1845/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců 1) A. S. a 2) J. S. , zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalované Cestovní kanceláři FISCHER, a.s., IČO 26141647, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 38/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 1 Co 33/2011-290, takto:
I. Dovolání žalobců proti části výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č.j. 1 Co 33/2011-290, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zamítá.
II. Dovolání žalobců proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
III. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Městský soud v v Praze rozsudkem ze dne 21. července 2010, č.j. 37 C 38/2007 – 232, výroky I. a III. uložil žalované zaplatit první žalobkyni 1.500.000,- Kč a druhému žalobci 500.000,- Kč, výroky II. a IV. zamítl žalobu, pokud se žalobci domáhali zaplacení dalších 1.000.000,- Kč (první žalobkyně), resp. 750.000,- Kč (druhý žalobce) a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že žalobci se žalobou na ochranu osobnosti domáhali finanční satisfakce za zásah do svých osobnostních práv, zejména práva na život a zdraví, práva na soukromí a na rodinný život. Žalobci se v roce 2005 na základě cestovní smlouvy uzavřené s žalovanou, zúčastnili zájezdu do Taby v Egyptě. Na místě od žalované zakoupili jednodenní výlet autobusem do Káhiry. Během přepravy autobus najel velkou rychlostí na písečnou dunu a při nárazu první žalobkyně utrpěla velmi bolestivé zranění páteře s následným ochrnutím dolní poloviny těla. Posledně uvedený následek je trvalý a závažně jí komplikuje život. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Neoprávněný zásah do osobnostních práv prvé žalobkyně spatřoval ve špatné organizaci a zabezpečení zájezdu žalovanou (výletu se např. nezúčastnil její zástupce), v jejichž důsledku došlo k havárii autobusu, následně ke špatnému zabezpečení lékařské pomoci žalobkyni. To se projevilo v zásahu do zdraví první žalobkyně zvlášť závažným způsobem. V případě druhého žalobce v důsledku uvedeného zásahu do osobnostních práv prvé žalobkyně pak byla zasažena rodinná integrita, když účastníci vzájemně ztratili možnost žít způsobem, jakým žili v dřívější době.
K odvolání žalobců i žalované Vrchní soud v Praze doplnil dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 3, 18 C 11/2007 a rozsudkem ze dne 2. října 2012, č.j. 1 Co 33/2011-290, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., pokud jimi bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců 400.000,- Kč potvrdil a ve zbývajících přiznaných částkách 1.100.000,- Kč první žalobkyni a 100.000,- Kč druhému žalobci změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv obou žalobců chráněných ustanovením §11 obč. zák. a žalobcům je na místě přiznat i peněžitou náhradu za utrpěnou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Z doplněného dokazování však zjistil, že v této věci probíhá řízení o náhradu škody, která oběma žalobcům vznikla v souvislosti s úrazem žalobkyně a v tomto řízení žalobkyně uplatňuje z titulu poškození zdraví nároky v souvislosti s jí vzniklými bolestmi, ale zejména se ztížením společenského uplatnění, a to na základě stejných skutkových tvrzení jako v předmětném řízení o ochranu osobnosti. Odvolací soud uvedl, že má zato, že za zásah do zdraví nelze v tomto řízení žalobkyni přiznat ničeho, neboť újma jí na zdraví vzniklá bude odškodněna v řízení o náhradu škody – náhradou za ztížení společenského uplatnění. Proto lze v posuzované věci odškodnit pouze zásah do soukromí, zejména práva na rodinný a společenský život obou žalobců. I když žalobkyně nepochybně nese situaci, ve které se ocitla jinak, než žalobce, žalobce tím, že o ni pečuje, je rovněž omezen či zbaven možnosti aktivního soukromého života v důchodovém věku. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že oběma žalobcům přísluší stejná náhrada nemajetkové újmy v penězích ve výši 400.000,- Kč. Pokud jde o „zanedbání“ povinností žalované, poukázal odvolací soud na to, že i když žalovaná odpovídá za shora uvedené následky, bezprostředním původcem zásahu nebyla a z řízení nevyplynulo jednoznačně nic, co by svědčilo o tom, že by mohla sama na místě nehody vystupovat jakkoliv jinak.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 27. listopadu 2012 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výrokům I. a III. uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, pokud jimi byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podali žalobci dne 24. ledna 2013 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a výslovně je podávají z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se zjištěním odvolacího soudu, že žalobní tvrzení v probíhajícím řízení o náhradu škody jsou totožná s jejich tvrzeními v posuzované věci, zejména upozorňují, že v řízení o ochranu osobnosti tvrdila žalobkyně zásah do práva na rodinný život, což odvolací soud nevzal v úvahu. Podotýkají, že druhý žalobce se náhrady škody nedomáhá. Za nelogický a vnitřně rozporný považují závěr odvolacího soudu, že zásah je u obou žalobců stejný, i když u žalované jde nepochybně o zásah podstatně závažnější, neboť vychází z jejího zdravotního stavu. Konečně nesouhlasí s tím, že odvolací soud nezohlednil postoj žalované během řízení, když žalovaná odmítala jakoukoli odpovědnost, nikdy nedala žalobcům ani morální zadostiučinění a jako důkaz předložila fotografii autobusu opatřeného bezpečnostními pásy, zatímco v řízení bylo prokázáno, že autobus, ve kterém došlo ke zranění žalobkyně, bezpečnostními pásy vybaven nebyl. Proto podle jejich názoru odvolací soud pochybil, pokud snížil náhrady nemajetkové újmy přiznané soudem prvního stupně. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud uvedený rozsudek v napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím své právní zástupkyně vyjádřila žalovaná. Domnívá se, že dovolatelé, i když ohlašují dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale obsahem celého dovolání je pouze polemika s výší přiznané nemajetkové újmy.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012, a konstatuje, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, u nichž je splněna podmínka zastoupení ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 věta první o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž do části výroku I., kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Do výroku III. dovolání žalobců naopak přípustné není (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ), a proto dovolání proti tomuto výroku bylo odmítnuto.
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (srov. §242 odst. 3, větu první, o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto případné vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Bylo již uvedeno, že dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Soud prvního stupně i soud odvolací správně posuzovaly věc podle ustanovení §11 a §13 obč. zák. Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Tam, kde v důsledku soudem seznaného neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. vymezuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Především je třeba konstatovat, že v souzené věci se odvolací soud správně zabýval případnou kolizí mezi nárokem na finanční satisfakci podle ustanovení §13 odst. 2 o.s.ř., a nárokem z titulu náhrady škody na zdraví, který první žalobkyně uplatňuje v paralelně vedeném řízení. Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil schválením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 201, číslo 56, tak, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/2004, v němž je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění pozůstalých jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení §444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle §444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §444 odst. 1 a 2 obč. zák. nebo podle ustanovení §372 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění (dále jen zákoníku práce) jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení.
V přezkoumávané věci, jak již bylo uvedeno, bylo odvolacím soudem, jehož skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, zjištěno, že se žalobci na základě téhož skutku domáhají přiznání peněžité satisfakce podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud tedy správně omezil své rozhodování pouze na odškodnění zásahu do soukromí, zejména práva na rodinný a společenský život obou žalobců.
Dovolatelé zpochybňují výši přiznané finanční satisfakce. Výši peněžitého zadostiučinění podle §13 odst. 3 obč. zák. jako právní otázku určuje soud v rámci své volné úvahy, a to s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. I volná úvaha soudu však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Dovolací soud uvedl, že z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330 násl.). Smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Nejde však o reparaci celé nemajetkové újmy. Nároky uplatněné z titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela samostatné nároky. Při určení přiměřené výše nároku musí soud vyjít z důkazů provedených v řízení, přičemž soudem nastíněný myšlenkový postup (obsažený v odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozhodnutí) musí odpovídat z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze souvislosti posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku. Pouze takové zdůvodnění soudu zakládá alespoň elementární možnost přezkumu správnosti volné úvahy soudu, o níž své rozhodnutí opřel (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud k těmto kritériím přihlížel z hlediska zásahu do práva na soukromý a společenský život žalobců (nikoli na poškození zdraví žalobkyně). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak nelze mít za naplněný. Z uvedeného je tedy zřejmé, že je třeba v napadené části výroku I. ve věci samé pokládat rozsudek odvolacího soudu za správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců v této části podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §150 o.s.ř., neboť dovolací soud shledává důvody hodné zvláštního zřetele pro takovýto postup ve zjišťované zřetelně nepříznivé životní situaci trvale zatěžující žalobce a dále v okolnostech vzniku základu jejich nároku vůči žalované.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu