ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2053.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2053/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo , IČO 000 48 852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 189/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2012, č. j. 21 Co 6/2012 - 108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 11. 2011, č. j. 15 C 189/2011 – 74, zamítl „žalobu, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 40.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 11. 7. 2011 do zaplacení“. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 24 Ro 572/2008 (nalézací řízení) a pod sp. zn 16 Nc 1477/2008 (následné exekuční řízení), vymezeného žalobcem na dobu „od podání žaloby do zastavení exekuce“.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to v řízení vedeném před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 1477/2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (rozsah dovolání žalobce vymezuje následovně: „v části žaloby na písemnou omluvu a uhrazení částky 40.000,- Kč a v části konstatování porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době“), v němž navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 28. 2. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobce se v řízení domáhal přiznání zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč s příslušenstvím. V žalobním petitu dále uvedl: „Pokud soud dospěje k závěru, že došlo v této věci k nesprávnému úřednímu postupu, co se týká délky řízení, ale nebudou splněny předpoklady pro přiznání finančního zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, tak navrhujeme soudu, aby se žalovaný za nepřiměřenou délku řízení družstvu písemně omluvil (…)“. Žalobce tak výslovně uplatnil tzv. eventuální petit. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu) (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 506 - 507). O eventuálním petitu přichází přitom v úvahu rozhodnout až tehdy, dojde-li soud k závěru, že nelze vyhovět tzv. primárnímu petitu, který zamítne (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující.
Ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk je ustanovením, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Konstatováním porušení práva tak odvolací soud podle §153 odst. 2 o. s. ř. rozhodl o primárním petitu (nároku na zadostiučinění v penězích ve výši 40.000,- Kč s příslušenstvím), když konstataci porušení práva jako formu zadostiučinění posoudil na rozdíl od zadostiučinění v penězích jako přiměřenou žalobcem utrpěné nemajetkové újmě. Rozhodování o tzv. eventuálním petitu odvolacím soudem v případě vyhovění primárnímu petitu již nebylo na místě.
V předmětné věci tak dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/2007).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu