ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2086.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2086/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. F., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 88/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 27 C 88/2008-74, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 90,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 1.996.300,- Kč, jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonné vazby od 28.7.1956 do 30.8.1956 a následným zadržováním v psychiatrické léčebně do 10.9.1956 a znovu od 11.9.1956 do 13.12.1956; rozhodl též o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2010, č.j. 39 Co 198/2010-93, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně částky 10.700,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 789/2003, náhradu nemateriální újmy nelze přiznat na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. I kdyby účast žalobce na soudní rehabilitaci nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející z nezákonné vazby a zadržení v psychiatrické léčebně z roku 1956, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., na tento jeho nárok nepamatuje a nelze ji přiznat ani na základě čl. 5 bod 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, která v České republice nabyla účinnosti až dne 18.3.1992.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a zřejmě uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.). Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003, který považuje za překonaný. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2006, sp.zn. I. ÚS 85/04, ve věci J. Ch. a také na pozdější rozsudky Vrchního soudu v Praze, kterými byla v obdobných případech náhrada nemateriální újmy přiznána. K právnímu hodnocení věci odvolacím soudem uvádí, že je mu vcelku lhostejné, podle jakého ustanovení mu bude náhrada nemateriální újmy přiznána, žádné speciální ustanovení k tomu nepotřebuje, protože přiměřenou náhradu této újmy lze přiznat na základě principu obecné spravedlnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu jak s příslušnou právní úpravou, tak i s konstantní judikaturou dovolacího soudu (dostupnou na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Například v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu dospěl tento soud k jednoznačnému závěru, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18.3.1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V rozsudku ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy. Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2006, sp. zn. I.ÚS 85/04, není případný. Se závěry Ústavního soudu zde dovozenými se Nejvyšší soud ztotožnil ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Nicméně tyto závěry není možné aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18.3.1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 2052/2011, nebo usnesení ze dne 2. května 2012, sp.zn. 30 Cdo 2741/2011).
Dovolací soud pak s ohledem na stav právní úpravy nemá důvodu odchýlit se od závěru odvolacího soudu, že v dané věci nebyly v případě zmiňovaného nároku splněny podmínky odpovědnosti státu. Z uvedeného proto plyne, že napadené rozhodnutí v napadeném výroku ve věci samé nesplňuje předpoklad jeho případné klasifikace jako rozhodnutí majícího po právní stránce zásadní význam tak, aby tím byla proti němu založena přípustnost dovolání (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.). Dovolání bylo proto v této části odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o.s.ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu