ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2142.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2142/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Města Kravaře , se sídlem v Kravařích, Náměstí 43, IČ: 003000292, zastoupeného Mgr. Tomášem Střílkou, advokátem se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8, proti žalovanému A. G. , zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o určení vlastnictví k nemovitostem a o zaplacení částky 100.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 11 C 39/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. února 2011, č. j. 42 Co 9/2009-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Střílky, advokáta se sídlem v Opavě, Veleslavínova 240/8.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. února 2006, č.j. 11 C 196/2004 - 44, po připuštění změny žaloby (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že „vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro obec K., k. ú. K. ve S. u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Opava, a to pozemků parc. č. 129 - ostatní plocha o výměře 261 m2, parc. č. 130/1 - orná půda o výměře 215 m2, parc. č. 132 - orná půda o výměře 363 m2, parc. č. 133 - ostatní plocha o výměře 118 m2, parc. č. 135 - orná půda o výměře 444 m2, parc. č. 136 - orná půda o výměře 250 m2, parc. č. 152/1 - orná půda o výměře 5377 m2, parc. č. 153/1 - orná půda o výměře 2600 m2, parc. č. 153/2 - orná půda o výměře 1814 m2, parc. č. 153/3 - orná půda o výměře 1728 m2, parc. č. 153/4 - orná půda o výměře 1986 m2, parc. č. 153/5 - orná půda o výměře 1470 m2, parc. č. 154/1 - orná půda o výměře 2338 m2, je žalobce“ (výrok II.), dále zamítl žalobu, aby „žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok III.) a „aby žalobce byl povinen vrátit žalovanému 872.344,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“ (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že rada města Kravaře vyhlásila výběrové řízení na odkoupení pozemků za ulicí B. v K., že do výběrového řízení se přihlásili tři zájemci a že vítězem se stala firma Elektrostav - Gelnar, projekce, montáže, revize, Böhmova 10, Kravaře (viz. usnesení z 59. schůze městské rady konané dne 13. 7.1998 a usnesení ze 17. zasedání městského zastupitelstva Kravaře). Dále bylo zjištěno, že žalovaný obdržel „Zásady k výstavbě lokality B.“ , že předložil 2 varianty řešení a že dne 30.9.1998 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě ohledně předmětných pozemků, ve které se žalobce jako budoucí prodávající zavázal, že do 10 dnů od schválení studie varianty A výstavby v lokalitě B. uzavře se žalovaným jako budoucím kupujícím kupní smlouvu o převodu předmětných pozemků, aby žalovaný mohl realizovat svůj podnikatelský záměr, který byl součástí výběrového řízení, přičemž výše kupní ceny byla dohodnuta ve výši 46,- Kč/1 m2. Dne 24.3.2000 uzavřel žalobce jako prodávající se žalovaným jako kupujícím (podnikatelem podnikajícím jako fyzická osoba pod obchodním jménem A. G. - ELEKTROSTAV Kravaře) kupní smlouvu s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky (dále jen „kupní smlouva“), kterou mu prodal za částku 872.344,- Kč předmětné pozemky (právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 30.3.2000). V čl. IV. kupní smlouvy strany sjednaly předkupní právo jako právo věcné, a to do doby vybudování komunikace na prodávaných nemovitostech a na pozemcích parc. č. 156/2, 156/3 a 155/2 obec a kat. území K. V čl. V. pak byly sjednány další podmínky, a to, že „po kolaudaci stavby infrastruktury na prodávaných nemovitostech bude pozemek, na kterém bude vybudována komunikace, včetně této komunikace, a včetně kanalizace, bezúplatně převeden kupujícím do vlastnictví prodávajícího nejpozději do dvou měsíců od nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí“ (písm. a), že „kolaudace stavby inženýrských sítí a komunikace bude provedena nejpozději do 31.10.2002“ (písm. b), že „v případě nedodržení podmínek této smlouvy ze strany kupujícího, má prodávající právo od této smlouvy odstoupit, kupující je v tomto případě povinen hradit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 100.000,- Kč, a to nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy prodávající odstoupí od této smlouvy; tím není dotčeno případné právo prodávajícího na náhradu škody, do které se smluvní pokuty nezapočítávají“ . Ve smyslu dodatku č. 1 ze dne 19.4.2002 ke smlouvě byla lhůta uvedená pod písm. b) prodloužena do 31.10.2003. Z listiny označené jako „výzva k prokázání splnění podmínky smlouvy, odstoupení od smlouvy“ ze dne 9.2.2004 soud prvního stupně dále zjistil, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k „prokázání splnění podmínky ust. čl. V. písm. b) kupní smlouvy s dohodou o předkupním právu s věcnými účinky ze dne 24.3.2002, ve znění jejího dodatku ze dne 9.4.2002, tj. k doložení pravomocného rozhodnutí místně a věcně příslušného stavebního úřadu o provedení kolaudace stavby inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích ve lhůtě do 31.10.2003,“ s tím, že „pokud toto rozhodnutí nedoručí zástupci žalobce do 10 dnů ode dne doručení této výzvy, odstupuje po marném uplynutí této lhůty žalobce bez dalšího od kupní smlouvy ve znění jejího dodatku“ ; tato listina byla žalovanému doručena dne 12.2.2004. Z výpisu z katastru nemovitostí dále vyplývá, že pozemky parc. č. 156/2, 156/3 a 155/2 jsou ve vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., dovodil, že z textu zmíněných článků smlouvy jednoznačně nevyplývá, kdo má komunikaci a kanalizaci na pozemcích vybudovat a kdo a jak má financovat náklady tohoto vybudování, a protože platí, že jsou-li ve smlouvě formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně, je spravedlivé vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy vložil, tedy žalobce, který smlouvu připravoval. Jelikož ujednání o tom, kdo a za jaké náklady má vybudovat komunikaci a inženýrské sítě a kdo je má kolaudovat [čl. IV., V. písm. a) a b) ve znění dodatku č. 1], jsou neurčitá, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jde o ujednání neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., což podle jeho názoru nemá vliv na platnost ostatního obsahu předmětné smlouvy (§41 obč. zák.), když uvedenou část lze oddělit. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro odstoupení od kupní smlouvy a požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty je neopodstatněný. Navíc soud prvního stupně dovodil, že ujednání jsou neplatná i pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť na pozemky, které byly převedeny na žalovaného, je přístup z ulice O. jen přes parcely č. 156/2, 156/3 a 155/2, které jsou ve vlastnictví žalobce. V této souvislosti poukázal na to, že ačkoliv žalovaný žádal žalobce dne 3.9.2003, aby mu jako vlastník zřídil právo k těmto pozemkům pro vydání územního rozhodnutí a k vybudování komunikace na těchto pozemcích, žalobce této žádosti nevyhověl, a řízení o vydání územního rozhodnutí pak bylo zastaveno mimo jiné i proto, že žalovaný neprokázal vlastnické právo ke všem pozemkům dotčeným stavbou. Je tedy zřejmé, že i kdyby ze smlouvy jednoznačně a určitě vyplývalo, že žalovaný měl vybudovat předmětné komunikace a kanalizaci, nemohl tak učinit, neboť k pozemkům, které jsou ve vlastnictví žalobce, mu žádné právo nebylo zřízeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2006, č.j. 42 Co 279/2006-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví a o zaplacení částky 100.000,- Kč vyhověl (výroky I. a II.), ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 872.344,- Kč jej potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky IV. a V.). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil jeho názoru, že je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení vlastnictví. Neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že ujednání v čl. V. smlouvy jsou pro neurčitost neplatná z důvodu, že v nich není uvedeno, kdo má komunikaci a infrastrukturu vybudovat. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1032/1996 a sp. zn. 29 Odo 108/2003 dovodil, že jsou-li v tomto článku smlouvy sjednány povinnosti (aniž vyplývá, kdo je má splnit) a současně oprávnění prodávajícího pro případ nedodržení smluvních podmínek od smlouvy odstoupit a požadovat po kupujícím zaplacení smluvní pokuty, pak logicky musí povinnosti stíhat kupujícího, tedy žalovaného. Žádný jiný výklad podle krajského soudu neobstojí, neboť by bylo absurdní, že by tyto povinnosti mohly být uloženy žalobci a pro případ jejich nesplnění by mu současně vzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy a žalovanému povinnost zaplatit smluvní pokutu. Stejně tak z okolností, za nichž byl sepsán dodatek č. 1 smlouvy, vyplývá, že to byl právě žalovaný, kdo žádal o prodloužení termínu kolaudace stavby. Skutečnost, že z ujednání není zřejmé, kdo má stavbu financovat, není rozhodná, když z logiky věci vyplývá, že nebylo-li ujednáno nic jiného, jdou náklady stavby k tíži stavebníka. Správný není ani názor soudu prvního stupně o neplatnosti ujednání z důvodu nemožnosti plnění, neboť okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožnosti plnění podle §37 odst. 2 obč. zák. Ze všech těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že žalobce „platně a účinně “ odstoupil od kupní smlouvy, že prokázal svůj naléhavý právní zájem i připravenost vrátit žalovanému kupní cenu, a proto určovací žalobě i žalobě o zaplacení smluvní pokuty vyhověl. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o povinnosti žalobce vrátit kupní cenu považoval odvolací soud za správný, neboť předmětem řízení není synallagmatický závazek, a k podání takové žaloby by byl oprávněn žalovaný v případě, že by žalobce svou povinnost vyplývající z hmotného práva dobrovolně nesplnil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky (dále již „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 30. října 2007, č.j. 30 Cdo 3598/2006-108, ve znění opravného usnesení ze dne 13.12.2007, č.j. 30 Cdo 3598/2006-114, shora uvedené rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně, vyjma výroku ohledně částky 872.344,- Kč, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na ustanovení §36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb., jak platilo v rozhodném znění (tj. ke dni 24.3.2000, kdy účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí), dle kterého obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Pokud by předchozí souhlas zastupitelstva obce nebyl udělen, byla by kupní smlouva od počátku absolutně neplatná. Také rozhodnutí o udělení plné moci advokátovi k odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitostí spadá do pravomoci obecního zastupitelstva (§85 písm. a) zák. č. 128/2000 Sb., ve znění účinném do 27.4.2004) a absence takového rozhodnutí zakládá absolutní neplatnost úkonu, kterým starosta jménem obce plnou moc udělil. Dovolací soud vytknul odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud se z úřední povinnosti nezabýval předběžnou otázkou platnosti kupní smlouvy účastníků podle ustanovení §39 obč. zák. a §36a odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb., a dále otázkou platnosti úkonu, kterým starosta žalujícího města udělil plnou moc advokátovi Mgr. Tomáši Střílkovi, a tak potažmo platností právního úkonu, jímž podle soudů obou stupňů žalobce od této smlouvy odstoupil.
Po následném řízení Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 10. října 2008, č.j. 11 C 39/2008-151, po připuštění změny žaloby (výrok I.), zamítl žalobu o určení vlastnictví a o zaplacení částky 100.000,- Kč (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Po doplnění dokazování vycházel nad rámec zjištěného skutkového stavu v rozsudku ze dne 13. 2. 2006, č.j. 11 C 196/2004-44, zrušeném dovolacím soudem, dále ze zjištění, že na 17. zasedání městské zastupitelstvo žalobce dne 25.6.1998 pod bodem 11 schválilo prodej předmětných pozemků zájemci ze 3 přihlášených firem, která nabídne žalobci nejvyšší cenu za 1 m2 plochy. Z tohoto usnesení je zřejmé, o jaké pozemky se jedná, kdo je prodává a komu, tedy kdo je koupí. Na 18. zasedání městského zastupitelstva žalobce dne 24.9.1998 pak zastupitelstvo bylo informováno, že nemovitosti budou prodány žalovanému, který nabídl nejvyšší cenu za 1 m2 předmětných pozemků, a to 46,- Kč za 1 m2. Dne 15.3.2000 na svém 8. zasedání městské zastupitelstvo žalobce schválilo zřízení předkupního práva, jako věcného práva pro žalobce na předmětné pozemky. Následně také dodatek kupní smlouvy byl schválen na 21. zasedání městského zastupitelstva žalobce, které se konalo 17.4.2002. Soud prvního stupně proto dovodil, že při uzavírání kupní smlouvy ze dne 24.3.2000 bylo postupováno v souladu s ustanovením §36 odst. 1 písm. a) zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Pokud Mgr. Střílkovi udělil starosta obce žalobce plnou moc, učinil tak bez předchozího souhlasu obecního zastupitelstva, na základě které Mgr. Střílka zaslal žalovanému dopis datovaný 9.2.2004, kterým mínil od smlouvy odstoupit, takovýto úkon je úkonem absolutně neplatným (§39 obč. zák., v návaznosti na ustanovení §85 písm. a) zák. č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 27.4.2004). Následně na 18. zasedání městského zastupitelstva žalobce, konaném dne 27.2.2008, zmocnil žalobce advokáta Mgr. Střílku k zastupování ve všech právních věcech, jakož i k tomu, aby činil jménem žalobce veškeré právní úkony, schvaloval text plné moci a dále zastupitelstvo žalobce pověřilo starostu k podpisu této plné moci. Plná moc pak byla starostou Ing. H. podepsána 28.2.2008 a Mgr. Střílka téhož dne svým podpisem potvrdil, že zmocnění přijímá. Písemným podáním ze dne 23.9.2008 pak Mgr. Střílka jako zástupce žalobce odstoupil od kupní smlouvy ze dne 24.3.2000, ve znění pozdějších dodatků. Důvodem odstoupení od smlouvy je skutečnost „žalovaný do dnešního dne nevybudoval inženýrské sítě na předmětných pozemcích tak, jak bylo sjednáno ve smlouvě z 24.3.2000.“ Zároveň byl žalovaný vyzván k zaplacení smluvní pokuty žalobci ve výši 100.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že tento úkon je řádným odstoupením od smlouvy. Nadále setrval na právním závěru, že ujednání o tom, kdo a na jaké náklady má vybudovat komunikaci a inženýrské sítě, kdo je má kolaudovat (čl. IV., V.. písm. a) a b), ve znění dodatku č. 1) je ve smlouvě ze dne 24.3.2000 neurčité, jde o ujednání neplatné ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., což nemá vliv na platnost ostatního obsahu předmětné smlouvy, když uvedenou část lze oddělit od ostatního obsahu smlouvu ve smyslu ustanovení §41 obč. zák. Z těchto důvodů nejsou splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy a požadavek na zaplacení smluvní pokuty je neopodstatněný. Rovněž soud prvního stupně opětovně dovodil, že ujednání jsou neplatná i pro nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.), neboť na pozemky, které byly převedeny na žalovaného, je přístup z ulice O. jen přes parcely č. 156/2, 156/3 a 155/2, které jsou ve vlastnictví žalobce a ke kterým mu žalobce nezřídil právo pro vydání územního rozhodnutí na vybudování komunikace.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. února 2009, č.j. 42 Co 9/2009-192, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního změnil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví, tak, že žalobě vyhověl (výrok I.), potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba a o zaplacení částky 100.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím, že zopakoval důkaz ideovou studií zástavby ze dne 24.6.1998, kterou žalovaný předložil ve výběrovém řízení. Z ní zjistil, že žalovaný ve studii uvádí, jaké alternativy umístění příjezdové komunikace zvažuje, předložil harmonogram postupu jednotlivých prací, včetně hrubé stavby příjezdové komunikace a výstavby inženýrských sítí – kanalizace, vody, plynu. Dále v ní uvádí, že při realizaci inženýrských sítí počítá za uvedených podmínek s využitím obyvatel města K., stanoví rozpětí cen, které nabízí za předmětné pozemky při odkoupení a po jejich zhodnocení o výstavbu inženýrských sítí. Stanoví, že inženýrské sítě předá městu až po ukončení jejich výstavby s tím, že poskytne záruku na stavbu v délce 48 měsíců. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud neztotožnil s jeho právním závěrem, že neplatné ujednání čl. V. kupní smlouvy o vybudování inženýrských sítí a komunikace lze oddělit od ostatního obsahu kupní smlouvy a nemá tak vliv na platnost ostatních částí kupní smlouvy. Dovodil, že z okolností, za kterých byla předmětná kupní smlouva uzavírána, je zřejmé, že úmyslem žalobce nebylo prodat předmětné pozemky jakékoli osobě, ale pouze osobě, která splnila podmínky výběrového řízení, že vybuduje na pozemcích inženýrské sítě a komunikaci a zároveň nabídla ve výběrovém řízení za 1 m2 předmětných pozemků nejvyšší cenu. S podmínkami prodeje pozemků byl srozuměn i žalovaný a za situace, kdy se zúčastnil výběrového řízení a uzavřel kupní smlouvu, je zřejmé, že je i akceptoval. Z okolností, za kterých byla kupní smlouva uzavírána, tak vyplývá, že povinnost žalovaného vybudovat inženýrské sítě a komunikaci na předmětných pozemcích byla podstatnou částí kupní smlouvy, bez níž by žalobce kupní smlouvu neuzavřel, a proto stejně významná byla pro žalobce i možnost odstoupení od kupní smlouvy v případě nesplnění tohoto závazku, neboť je zjevné, že v takovém případě nemohl mít žalobce zájem na další účinnosti kupní smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že je-li kupní smlouva neplatná v části týkající se přesného vymezení povinností žalovaného při stavbě inženýrských sítí a komunikace na předmětných pozemcích a možnosti žalobce od smlouvy odstoupit v případě nesplnění těchto povinností, musí být neplatná celá kupní smlouva, neboť se jednalo o podstatnou, neoddělitelnou část uzavírané kupní smlouvy (§41, §35 a §37 obč. zák.). Z uvedeného důvodu se již nezabýval odstoupením od této smlouvy. Pro úplnost pak odvolací soud uvedl, že nepovažuje za správný ani závěr soudu prvního stupně, že neurčité je i ujednání kupní smlouvy v čl. IV. o zřízení předkupního práva, a že ujednání smlouvy je neplatné i pro nemožnost plnění, byť tyto závěry nejsou s ohledem na právní posouzení věci odvolacím soudem nijak významné. Je sice pravdou, že k vybudování komunikace mělo dojít i na pozemcích žalobce, ke kterým v době uzavření kupní smlouvy nezřídil žalobce žalovanému žádné právo, jež by ho opravňovalo ke vstupu na tyto pozemky a k provedení stavby, avšak pouze tím nemohla být založena nemožnost plnění. Žalobci nic nebránilo, aby takovéto právo zřídil žalovanému později. Okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožností plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. Souhlasit nelze ani se závěrem soudu prvního stupně, že neurčité bylo i ujednání kupní smlouvy v čl. IV. o zřízení předkupního práva. Předkupní právo mělo působit do doby vybudování komunikace na prodávaných nemovitostech a dalších vyjmenovaných pozemcích. Okolnost, kdo a za jakých podmínek měl komunikaci vybudovat, by nebyla pro posouzení platnosti tohoto ujednání významná.
K dovolání žalovaného dovolací soud rozsudkem ze dne 19.10.2010, č.j. 30 Cdo 2750/2009-225, rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku II. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku odvolacího soudu byla skutečnost, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v nepředvídatelném resp. překvapivém rozhodnutí. V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě o určení vlastnictví vyhověl; přitom neposkytl dovolateli možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy (§118a odst. 2 §211 o. s. ř.).
Po následujícím řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 9. února 2011, č.j. 42 Co 9/2009-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. října 2008, č.j. 11 C 39/2008-151, v napadené části výroku II. tak, že žalobě na určení vlastnictví v rozsudečném výroku blíže specifikovaných nemovitostí vyhověl (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že je v podstatě shodné s výše uvedeným odůvodněním rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. února 2009, č.j. 42 Co 9/2009-192, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 9.11.2011, č.l. spisu 245, se podává, že odvolací soud sdělil účastníkům řízení svůj od soudu prvního stupně odlišný právní názor, že část kupní smlouvy, která se týká bodu V. je neplatná, jde však o podstatnou a neoddělitelnou součást kupní smlouvy, která je tudíž celá neplatná. Účastníky proto vyzval, aby se k tomuto právnímu názoru vyjádřili, popřípadě vznesli odpovídající tvrzení resp. označili důkazy ve smyslu ustanovení §118 odst. 2 o.s.ř. Účastníci nenavrhli žádné důkazy, žalobce se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, žalovaný odkázal na bod. 2 dovolání ze dne 30.3.2009 (č.l. 202 spisu). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud postupoval v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu a že vytýkanou vadu řízení odstranil.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zejména vytýká odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, když odvolací soud v odůvodnění rozsudku vůbec nereagoval na podrobnou argumentaci žalobce, v níž brojil proti závěru odvolacího soudu o neoddělitelnosti neplatné, avšak podstatné části v č.l. V. od kupní smlouvy, mající za následek její celkovou neplatnost. Uvedená argumentace žalobce, která je shodná i s uplatněnými dovolacími důvody, spočívá v následujících námitkách:
1. Odvolací soud dospěl k závěru o neoddělitelnosti neplatné části smlouvy od jejího ostatního obsahu bez toho, že by žalobce v tomto směru cokoliv tvrdil a prokazoval.
2. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání o vybudování inženýrských sítí a komunikace (čl. IV. a V.) bylo a je podstatnou částí předmětné kupní smlouvy:
a) připomíná, že z ustanovení §41 obč. zák. vyplývá zásada, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část neplatnosti, je neplatná jen tato část; zneplatnění celého právního úkonu představuje z uvedené zásady výjimku,
b) odvolací soud založil svůj závěr o neoddělitelnosti neplatné části kupní smlouvy od jejího ostatního obsahu na jediném důkazu, a to na ideové studii ze dne 24.6.1998. Je třeba vzít v úvahu, že studie byla žalovaným vypracována 21 měsíců před uzavřením kupní smlouvy. Podle jejího obsahu je zřejmé, že nešlo o nic určitého, konečného a závazného. Od vypracování studie do uzavření předmětné kupní smlouvy totiž proběhla řada jednání mezi žalovaným a žalobcem, která měla studii dovést do konkrétní podoby, jež by určitým způsobem byla v kupní smlouvě upravena,
c) obsah spisu potvrzuje, že nikoli z důvodů na straně žalovaného, nejen do uzavření kupní smlouvy dne 24.3.2000, ale ani nikdy později, nedošlo k určité dohodě mezi stranami, která by jednoznačně vymezila, kdo a kde konkrétně jaké inženýrské sítě a komunikaci vybuduje a za jaké prostředky se tak stane,
d) Naproti tomu v řízení bylo prokázáno, že podstatné náležitosti kupní smlouvy o převodu pozemků specifikovaných v jejím článku I. z vlastnictví žalobce do vlastnictví žalovaného v kupní smlouvě jasně dohodnuty byly a vymezeny jsou. Kupní smlouva jednoznačně obsahuje určení prodávajícího a kupujícího, určení předmětu koupě, určení kupní ceny, zachovává předepsanou písemnou formu a její právní účinky vznikly vkladem vlastnického práva k převáděným pozemkům ve prospěch žalovaného do katastru nemovitostí. Těchto podstatných náležitostí kupní smlouvy se neplatnost vedlejších ujednání o komunikaci a inženýrských sítích objektivně nijak nedotýká a lze je od nich oddělit,
e) závěr o neoddělitelnosti části kupní smlouvy o převodu nemovitostí od její neplatné technické části (čl. IV. a čl. V.) nemá v provedených důkazech spolehlivou oporu. Z usnesení ze 17. zasedání městského zastupitelstva Kravaře, konaného 25.6.1998, soudy zjistily, že zastupitelstvo schválilo v bodě 11. odprodej předmětných pozemků zájemci ze tří přihlášených firem, která nabídne městu K. nejvyšší cenu za 1 m2 plochy. Nic o dalších technických požadavcích schváleno nebylo, k čemuž odvolací soud nepřihlédl a tuto skutečnost nevyhodnotil.
Z hlediska materiální spravedlnosti dovolatel dodává, že i po uzavření kupní smlouvy měl zájem otázku v kupní smlouvě neurčitě upravených komunikací a inženýrských sítí s žalobcem vyřešit a opakovaně žádal žalobce, aby mu zřídil přístup na sporné pozemky z ulice O. přes pozemky žalobce parc. č. 156/2, 156/3, 155/2, umožňující mu vybudovat na nich komunikaci ve smyslu čl. IV. a V. kupní smlouvy. Žalobce však vybudování komunikace a inženýrských sítí záměrně zmařil, a proto nemůže v konečných důsledcích z toho mít prospěch na úkor žalovaného (analogicky §36 odst. 3 obč. zák.). Konečně dovolatel namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že není důvodem nemožnosti plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., když plnění je spojeno se součinností jiné osoby – v daném případě žalobce.
Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud konstatuje, že je oprávněná námitka dovolatele, směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu, spočívajícímu v neúplnosti odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud zcela pominul povinnost vypořádat se s právní argumentaci dovolatele (§157 odst. 2 a §132 o. s. ř.) zpochybňující závěr odvolacího soudu o neoddělitelnosti neplatného čl. V. kupní smlouvy, způsobující její celkovou neplatnost. Je nepochybné, že takový postup odvolacího soudu je vadný. Je však třeba prověřit, zda se v daném případě jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež by musela vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že uvedená argumentace, kterou dovolatel uplatnil v odvolacím řízení, je shodná s nyní uplatněnými dovolacími důvody, stanou se tyto námitky předmětem dovolacího přezkumu.
K námitce ad. 1. Neoddělitelnost neplatné části právního úkonu (chápanou ve smyslu obsahové, a nikoliv reálné neoddělitelnosti) prokazuje vždy ten, kdo se dovolává neplatnosti právního úkonu v celém rozsahu. Soud však přihlíží k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. To však platí vzhledem k projednací zásadě, která ovládá občanské soudní řízení (§101 odst. 1 o. s. ř. ), jen za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s absolutní neplatností právního úkonu spojeny, vyjdou v řízení najevo. Soud proto nemůže ze své iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací) [srov. např. rozsudek ze dne 8. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 179 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod č. 71 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009]. Odvolaci soud dovodil závěr o absolutní neplatnosti celé kupní smlouvy z tohoto právního úkonu samého a z okolností majících podklad v dokazování provedeném na návrh účastníků. Namítané procesní pochybení mu proto nelze přičítat k tíži.
K námitkám ad. 2 písm. a) až e). Podle ustanovení §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. K otázce částečné neplatnosti právního úkonu, resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu, se dovolací soud opakovaně vyjádřil. Vyslovil názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Neoddělitelnost je tak třeba chápat ve smyslu obsahovém nikoliv reálné neoddělitelnosti; podle zásady favor negotii je pak třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 44, ročník 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel a dospěl ke správnému závěru o neoddělitelnosti neplatné části kupní smlouvy pro neurčitost (čl. V.) od jeho ostatního obsahu a o její celkové neplatnosti. Směřují-li námitky žalovaného současně k uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vzal při rozhodování soud prvního stupně v úvahu a žádný z nich neopomenul. Ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky a učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu. Odvolací soud je převzal pro své rozhodnutí a na jejich podkladě rozhodl (§153 odst. 1 o. s. ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení §132 o. s. ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Uvedené námitky nejsou proto odůvodněné a nejsou tak způsobilé ani k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán. Lze jen zdůraznit, ohledně bodu 2 písm. e), že soudy zjistily, že na 8. zasedání, konaném dne 15.3.2000, městské zastupitelstvo města K. schválilo zřízení předkupního práva jako práva věcného pro město K. na pozemky, které jsou předmětem kupní smlouvy z 24.3.2000, za cenu 46,- Kč/m2, a to do doby vybudování komunikace na části těchto pozemků a na pozemcích parc. č. 156/2, 156/3, 152/2 v k.ú. K. v. S.
Z uvedeného vyplývá, že namítaná vada, kterou je odvolací řízení zatíženo nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., proto neodůvodňuje ke zrušení napadeného rozhodnutí. Nelze souhlasit ani s dovolatelovou námitkou, že napadené rozhodnutí je v rozporu s materiální spravedlností, z důvodu, že „žalobce vybudování komunikace a inženýrských sítí záměrně zmařil.“ Soudy zjistily, že žalobce na žádost žalovaného dodatkem ke kupní smlouvě prodloužil žalovanému na jeho žádost lhůtu k předložení kolaudačního rozhodnutí stavby infrastruktury ujednanou v čl. V písm. b) o jeden rok. Když bylo zřejmé že žalovaný uvedenou povinnost ve stanovené lhůtě (celkem tříleté) nesplní, je pochopitelné, že žalobce neměl zájem na dalším prodloužení lhůty, které žalovaný žádal, a žalovanému lhůtu již neprodloužil. V uvedených souvislostech nelze považovat jednání žalobce, který žádosti žalovaného o zřízení práva přístupu na pozemky ve vlastnictví žalobce podanou až dva měsíce před koncem lhůty k předložení kolaudačního rozhodnutí nevyhověl, za záměrné zmaření vybudování infrastruktury žalovaným. Konečně i ze zastavení řízení ve věci vydání územního rozhodnutí o umístění stavby infrastruktury na předmětných pozemcích bylo soudy zjištěno, že neprokázání vlastnictví žalovaného ke všem pozemkům dotčených stavbou bylo jedním, ne však jediným důvodem zastavení řízení. Závěr odvolacího soudu, že okolnost, že smluvní ujednání spojuje plnění dlužníka se součinností jiné osoby, není důvodem počáteční nemožností plnění podle ustanovení §37 odst. 2 obč. zák., je konformní s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2000 sp. zn. 25 Cdo 2893/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 82/2000).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Neboť dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalobci náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč (srov. §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 2.060,- Kč (srov. §137 odst. 3 o.s.ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celkovou částku 12.360,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu