ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2218.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2218/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem proti žalovanému J. S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce obchodní společnosti P. M., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 22/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2006, č.j. 1 Co 362/2005-72, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.července 2005, č.j. 16 C 22/2005-37, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo
- zdržet se tvrzení o žalobci, že nijak nespěchal a neměl zájem v zimě (v únoru 2001) převzít od žalovaného jako správce konkursní podstaty úpadce R., a.s. nemovitosti P. M., a.s., a o tom přímo žalovaného informovat, a byl ochoten je převzít až v březnu nebo v dubnu 2001, že žalobce dával souhlas nebo přímo výslovně žádal žalovaného, aby žalovaný z vybraného nájemného za nájem nemovitostí P. M., a.s., hradil náklady
na havarijní opravy, daň z příjmu a daně z přidané hodnoty, a že po dohodě se žalobcem žalovaný zpracoval daňové přiznání, kterým vykazoval platby na tyto daně,
- výše uvedená tvrzení odvolat, a za tato tvrzení se žalobci omluvit, obojí dopisem doručeným žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku,
- zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč.
Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2006, č.j. 1 Co 362/2005-72, k odvolání žalobce podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že tvrzení, jimiž se žalobce cítí dotčen
na svých osobnostních právech, uvedl žalovaný jako svědek ve výpovědi před Krajským soudem v Hradci Králové, v řízení vedeném pod sp. zn. 37 Cm 146/2000. V něm byl žalobcem nynější vedlejší účastník na straně žalobce a jestliže žalovaný ve výpovědi hovořil o žalobci, pak je třeba uváděné údaje vztáhnout výlučně k osobě vedlejšího účastníka v dané věci, nikoli k žalobci (byť se jimi žalobce cítí subjektivně dotčen). Odvolací soud proto dovodil nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce ve vztahu k tvrzením, týkajícím se výlučně vedlejšího účastníka. Ani tvrzeními, v jejichž souvislosti je žalobce žalovaným výslovně jmenován, podle názoru odvolacího soudu nedošlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv. Žalovaný tím, že v označené věci vypovídal jako svědek, plnil svou zákonnou povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. Obsah výpovědi žalovaného nelze považovat za exces z výkonu práva. Pokud žalobce namítá nepravdivost výpovědi žalovaného, pak soud připomněl, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. dubna 2006 a téhož dne také nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne
19. června 2006 včasné dovolání. Odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když domnívá se, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Domnívá se, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v řízení na ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení. Podle jeho názoru je tak soud povinen učinit, pokud je takováto výpověď označena jako zásah do osobnostních práv. Dále nesouhlasí s názorem soudu ohledně nedostatku věcné aktivní legitimace žalobce, neboť poškozující výroky směřovaly zcela jednoznačně na jeho osobu, byť jednal v zastoupení vedlejšího účastníka řízení. Vytkl též, že soudy obou stupňů neprovedly všechny potřebné a žalobcem předložené důkazy, provedené důkazy správně nehodnotily
v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a nepřihlédly pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel proto navrhl, aby rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později případně zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Pokud žalobce činí výtky vztahující se ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení, pak je třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené
v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje
k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzeném případě). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Neuplatní se proto např. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud pak žalobce výslovně uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ v souzené věci nejde.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud především dovodil, že pokud žalovaný v označené věci vypovídal jako svědek, plnil tak svoji zákonnou povinnost, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu. Odvolací soud v tomto případě správně vycházel ze zásady, že o zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, když k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popř. kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Sem je třeba řadit
i výkon svědecké povinnosti. Pokud pak skutečně dojde k zásahu do osobnosti fyzické osoby v souvislosti s výpovědí svědka, zůstane takovýto zásah oprávněným tehdy, jestliže se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti, Linde Praha, a.s., 2004, str. 157 až 159). V řízení pak nebylo prokázáno, že by v souvislosti se svědeckou výpovědí žalovaného, jejímž obsahem se žalobce cítí dotčen, došlo k excesu z výkonu povinností svědka. Pokud dovolatel namítá, že žalovaný jako svědek nevypovídal pravdu, pak odvolací soud přiléhavě a správně připomněl, že v řízení o ochranu osobnosti nelze přezkoumávat pravdivost výpovědi učiněné v jiném občanskoprávním řízení.
Z uvedeného důvodu tedy není možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu