ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2305.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2305/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce P. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 125/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147, se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 1 Co 88/2006-147, ve výroku II. ve věci samé, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývající části se dovolání žalovaného odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v uvedení nepravdivých údajů v článku „Co vadí ODS na K.?“, uveřejněném v deníku M. f. D. dne 24. listopadu 2000, a to: „že (žalobce) získal od P. P. A. za necelých třináct milionů, ačkoli tento podnikatel palác v minulosti velmi výrazně zadlužil“ a dále nepravdivými údaji uveřejněnými v pořadu F. dne 5. srpna 2002, ve kterém zaznělo: „tuto pohledávku, kterou v rámci vyčištění spořitelny dostala K. b., dnes je to Č. k. a., odkoupí Městská část za 13 milionů. To bylo velice ušlechtilé...., aby to prodali té městské části v rámci záchrany fenoménu A., v rámci záchrany toho objektu. A ta Městská část to obratem prodá za stejné peníze tomu člověku, který v té společnosti způsobil onen, onu pohledávku 113 milionů. Což je včetně penále, tedy úvěr včetně penále“.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. října 2004, č.j. 1 Co 176/2004-73, zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. března 2004, č.j.
32 C 125/2002-41, a věc mu vrátil k provedení dalšího dokazování. Poté Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č.j. 32 C 125/2002-129, výrokem I. opětovně zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel tvrzení o tom, že žalobce zadlužil P. A.s v P., výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistil v deníku M. f. D. uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H. za to, že jsem o něm v tomto deníku dne 24. 11. 2000 nepravdivě uvedl, že v minulosti P. A. velmi výrazně zadlužil. J. K.“ Výrokem III. zamítl žalobu, podle které je žalovaný povinen na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku omluvit se v Č. t. ve vysílání bezprostředně před uvedením pořadu „U., k.“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem.“Já, J. K., omlouvám se tímto panu P. H. za to, že jsem o něm v pořadu F. dne 5. 8. 2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti provozující P. A. v P. způsobil pohledávku 113 milionů korun“. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy 400.000,- Kč podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen o.z.) a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §11násl. o.z. a dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku M. f. D. byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma.
Soud dále dovodil, že z obsahu reportáže uveřejněné v pořadu F. vyplynulo, že se v ní žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu, nikoli ve snaze poškodit žalobce. V této souvislosti vzal za prokázané, že žalobce vstoupil do Ž. d. a h. a., spol.s r.o. dnem 15. dubna 1997, tedy až poté, co tato společnost získala (podle úvěrové smlouvy ze dne 4. února 1993, ve znění pozdějších dodatků) úvěr ve výši 64,000.000,- Kč. Společnost úvěr od počátku nesplácela. Žalobce zpočátku této společnosti pomáhal a sponzoroval ji, a teprve později do ni vstoupil. K řešení (finančních obtíží) společnosti došlo až smlouvou o postoupení pohledávky od Č. s., a.s. ze dne 6. dubna 2000 na Městskou část P., přičemž žalobce byl v tomto období zastupitelem a jeho spolustraníci tuto variantu řešení prosadili v zastupitelstvu. Šlo v zásadě o politické rozhodnutí podmíněné snahou o záchranu fenoménu paláce A. Žalobce působil více než tři roky jako společník ve společnosti, která nesplácela úvěr, přičemž dlužná částka se z původních 64 milionů korun zvýšila (v zásadě) na dvojnásobek, tedy na 113 milionů korun. Proto, pokud žalovaný uvedl o žalobci, že „způsobil onu pohledávku 113 milionů“, pak se nejedná o nepravdivou informaci. Žalovaný v uvedeném pořadu netvrdil, že by žalobce smlouvu o úvěru uzavíral, takže datum uzavření úvěrové smlouvy není relevantní. Žalovaný kritizoval postup radnice, která odkoupila pohledávku a obratem převedla nemovitost, na které vázla zástava za pohledávkou, na osobu, která působila ve společnosti, která nesplácením úvěru zavinila vznik tak vysoké pohledávky, přičemž žalobce byl v té době zastupitelem této městské části. Účastníci sporu byly a jsou politiky, žalovaný se vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v této souvislosti mluvil o žalobci, který byl účasten na kritizovaném jednání.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. září 2006, č.
1 Co 88/2006-147, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce zadlužil P. A. v P. a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalovaný je povinen
1/ na vlastní náklady do 1 měsíce od právní moci rozsudku zajistit v deníku M. f. D. uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouvám se panu P. H. za to, že jsem o něm nepravdivě uvedl, že v minulosti P. A. velmi výrazně zadlužil. J. K.“
2/ na vlastní náklady do dvou měsíců od právní moci rozsudku se omluvit v Č. t. ve vysílání - bezprostředně před uvedením pořadu „U., k.“ v přímém přenosu nebo z audio-videozáznamu žalobci s tímto textem:“Já, J. K., omlouvám se tímto panu P. H., za to, že jsem o něm v pořadu F. dne 5.8.2002 nepravdivě uvedl, že ve společnosti provozující P. A. v P. způsobil pohledávku 113 milionů korun“; jinak rozsudek ve věci samé potvrdil. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Uvedl, že pravdivost uvedených skutkových tvrzení musí prokázat žalovaný, avšak ten své důkazní břemeno neunesl. Konstatoval, že žalobce v době uzavírání úvěrové smlouvy v roce 1993 nebyl jednatelem ani společníkem Ž. d. a h. a., spol. s r.o. Jejím společníkem se stal až v roce 1997 poté, co byl úvěr poskytnut. Obchodní vedení společnosti náleží podle §134 obchodního zákoníku (dále jen „o.z.“) jednateli a má-li společnost více jednatelů, pak rozhoduje většina jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak. Jestliže žalobce nebyl jednatelem, mohl společnost řídit toliko nepřímo prostřednictvím účasti na valné hromadě a na rozhodování valné hromady (§125 obch. zák.) apod. Tvrzení žalovaného, že žalobce způsobil pohledávku 113 milionů, soud označil za nepravdivé a jako takové způsobilé zasáhnout do cti žalobce chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §11 o.z. Jako přiměřený prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu soud dovodil formu omluvy uvedené ve výroku rozhodnutí. Naopak neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 o.z., poněvadž žalobce neprokázal, že by v důsledku předmětných tvrzení došlo ve značné míře ke snížení jeho vážnosti a důstojnosti.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 7. prosince 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalovaný dne 8. prosince 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Dovolání fakticky vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud posoudil postavení žalobce v obchodní společnosti v rozporu s hmotným právem. Ustanovení §122 obch. zák. stanovuje, že společníci vykonávají svá práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti na valné hromadě v rozsahu a způsobem uvedeným ve společenské smlouvě, popř. ve stanovách. Společníci mají zejména právo požadovat od jednatelů společnosti informace o záležitostech společnosti a nahlížet do dokladů společnosti a kontrolovat tam obsažené údaje nebo k tomu zmocnit auditora či daňového poradce. V §125 obch. zák. se pak uvádí, že valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti, do jejíž působnosti mimo jiné patří schvalování řádné, mimořádné a konsolidované a v případech stanovených zákonem i mezitímní účetní závěrky, rozdělení zisku a úhrady ztrát apod. Z toho jednoznačně vyplývá, že žalobce vstupem do společnosti měl veškerá práva, ale i povinnosti vyvést tuto společnost z dluhů a pokud tak neučinil, odpovídal za vzniklou situaci. Z tohoto pohledu pak je zřejmé, že výroky žalovaného se nemohly žalobce dotknout, neboť nebyly nepravdivé. Žalobce současně neprokázal, že by výroky žalovaného jakýmkoliv způsobem poškodily jeho podnikatelskou nebo politickou kariéru. I přes tuto situaci byl zvolen do zastupitelstva Městské části P. i do zastupitelstva H. m. P. U článku z M. f. D. ze dne 24. listopadu 2000 nadepsaného „Co vadí ODS na K.?“ žalobce neprokázal, že původcem označeného článku a tím i zásahu je žalovaný. Předmětem pořadu F. byla reportáž zabývající se P. A., v němž se vyjadřovali radní MČ P., tiskový mluvčí, člen zastupitelstva a žalobce, resp. společnost Ž. s.r.o., označovaná v pořadu jako dlužník. Žalobce není v pořadu jmenován, ale z kontextu to vyplývá a je zřejmé, že je zároveň zastupitelem a statutárním zástupcem a společníkem uvedené společnosti, která P. A. vlastní. Výkon práva kritiky žalovaného jako politika ve vztahu k další veřejně vystupující osobě, zastupiteli i politikovi, nemůže být neoprávněným zásahem, ledaže by byl nepřiměřený okolnostem, což nebylo zjištěno. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se skutkovými zjištěními provedenými soudem prvního stupně. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 14. března 2007. Uvedl, že dovolání žalovaného je formálně i obsahově vadné a nepřípustné. Navrhl, aby je dovolací soud odmítl, resp. zamítl.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovolatel v dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky napadeného rozsudku. Fakticky tak napadá též výrok I., kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, aby se žalovaný zdržel tvrzení, že žalobce zadlužil P. A. v P. a řízení v tomto rozsahu zastavil; napaden byl i výrok II. v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, pokud jím byla žaloba zčásti zamítnuta.
Pokud se týče výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jak vyplývá z obsahu spisu i z napadeného rozhodnutí, odvolací soud v tomto případě rozhodoval podle ustanovení
§222a odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce v této části vzal žalobu zpět, s čímž žalovaný vyslovil souhlas. V dovolání pak dovolatel neuvádí nic, co by správnost tohoto rozhodnutí zpochybňovalo. Proto bylo dovolání v této části zamítnuto (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Pokud byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích, žalovaný není k podání dovolání legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř), neboť mu tak nebyla způsobena jakákoliv újma na jeho právech. V této části proto bylo dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. b) o.s.ř.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku
ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že v této části není uvedené rozhodnutí správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však zjištěny nebyly.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Soudy obou stupňů předmětnou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z., podle jehož prvního odstavce má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Bylo již uvedeno, že soud prvního stupně za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalobce neprokázal, že by původcem zásahu označeného v článku M. f. D. byl žalovaný a že by žalobci vznikla jakákoli újma; v reportáži uveřejněné v pořadu F. se pak žalovaný vyjadřoval k věci veřejného zájmu a v tomto rozsahu i účel pronesené kritiky byl v obecném zájmu. Pokud odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil a žalovanému uložil povinnost žalobci se omluvit, přiléhavě připomněl, že bylo nutno vážit mezi hodnotícími soudy, jejichž pravdivostní hodnotu v podstatě dokazovat nelze a mezi fakty – tvrzeními o skutečnostech, jejichž pravdivost či nepravdivost je podstatným kritériem pro posouzení, zda došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti. Dále konstatoval, že při přezkoumávání rozsudku soudu prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění tohoto soudu učiněných z jím provedených důkazů s tím, že však nesdílí jeho právní závěry, na jejichž základě Městský soud v Praze žalobu v celém rozsahu zamítl. Zde je však odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zjevně nekonzistentní.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah
do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Současně vedle vymezení zásahem dotčeného subjektu všeobecného osobnostního práva je nezbytným předpokladem identifikace subjektu občanskoprávních sankcí podle §13 o.z., tj. původce neoprávněného zásahu.
Je zřejmé, že odvolací soud tuto zásadu plně nedocenil, pokud především dovodil odpovědnost žalovaného za zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce v souvislosti s článkem publikovaným v deníku M. f. D. dne 24. listopadu 2000 pod názvem „Co vadí ODS na K.?“, aniž se vypořádal s tím, že fakticky převzal již zmíněný skutkový závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by původcem tohoto neoprávněného zásahu byl právě žalovaný. Za tohoto stavu odvolací soud pominul, že v tomto případě schází jeden z předpokladů odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti, pokud žaloba směřuje proti žalovanému, který by nebyl za předmětný zásah odpovědný.
Ve vztahu k tvrzením žalovaného proneseným v pořadu F. dne 5. srpna 2002 je třeba poukázat na skutečnost, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen \"Listina\") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.\"
To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu
pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí nejen pro \"informace\" nebo \"myšlenky\", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují.
Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu obou zmiňovaných základních práv, která stojí na stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba
na základě konkrétních okolností daného případu zvážit, zda posuzovaný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či zda je dané situaci přiměřený. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (analogicky srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). To platí mimo jiné v případě kritiky pronášené politikem ve vztahu k druhému politikovi v rámci politické soutěže v případech veřejného zájmu, jak tomu bylo – na což ostatně kladl důraz soud prvního stupně – i v souzeném případě. Naproti tomu odvolací soud se v zásadě zaměřil pouze na rigorózní posouzení toho, zda žalobce byl nebo nebyl osobou, která ve zmiňované obchodní společnosti způsobila pohledávku 113 milionů korun, aniž by bral v úvahu širší souvislosti tohoto případu, který uvedenou kritiku vyvolaly, stejně jako možný podíl žalobce na posuzované situaci.
Z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeni ani politikové a ostatní veřejně činné, resp. veřejnosti známé osoby. Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí v porovnání
s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak např. i soukromý život apod. a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů apod. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika proto musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí je zřetelně patrné, že odvolací soud
z uvedených právních zásad při svém rozhodování důsledně a beze zbytku nevycházel. Nelze jej proto pokládat v posuzovaném výroku za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) tak toto rozhodnutí v uvedené části a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil uvedenému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí
o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu