ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2311.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2311/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti obchodní společnosti E. s.r.o., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 32/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 233/2006-118, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
podle §243c odst. 2 o.s.ř.:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č.j. 1 Co 233/2006-118, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2006, č.j.
34 C 32/2005-93, potud, že žalované uložil povinnost zaplatit z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) dalších 150.000,- Kč, zatímco ve výrocích, kterými bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč a současně byla zamítnuta žaloba co do částky 4.800.000,- Kč, tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně požadované částky 4.800.000,- Kč, napadl žalobce dovoláním.
Toto dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2005, č.j. 30 Cdo 1651/2004-132, a rozsudek téhož soudu ze dne 2. října 2006, sp.zn. 30 Cdo 2219/2006). Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalované je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §150 o.s.ř., neboť byly shledány důvody zvláštního zřetele hodné představované faktem značné intenzity zásahu do osobnostní sféry žalobce s tím, že výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 o.z. závisela na úvaze soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu