ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2425.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2425/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 237/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, č. j. 15 Co 386/2010-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 760.830,- Kč.
Žalobce se domáhal uvedené částky z titulu nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 69/2005, které bylo zahájeno dne 2. 5. 2005 a skončilo zproštěním obžaloby dne 9. 8. 2006. Žalobce požadoval náhradu škody (cestovné) ve výši 10.830,- Kč, uhrazení správního poplatku za ověření listiny v rámci trestního řízení ve výši 20,- Kč, náhradu za zhoršení zdravotního stavu ve výši 250.000,- Kč a odškodnění psychické újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 500.000,- Kč. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci nevyhověla.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 9. 2005, č. j. 9 T 69/2005-168, byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 2 roky nepodmíněně za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2006, č. j. 8 To 105/2006-202, a následně byl obžalovaný rozsudkem ze dne 9. 8. 2006, č. j. 9 T 69/2005-219, obžaloby zproštěn.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je promlčený, přesto shledal rozsudek soudu I. stupně věcně správným. Podle náhledu odvolacího soudu nelze každé meritorní rozhodnutí v trestním řízení, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, považovat automaticky za deklaraci nezákonného rozhodnutí o sdělení obvinění. Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 155/01, podle kterého nezákonným je jen takové chování orgánu státu, které je výsledkem či výrazem postupu, jímž tento orgán nejednal v souladu se zákonem či který byl nesprávný. V posuzované věci došlo ke zprošťujícímu rozhodnutí jen s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu, orgány trestního řízení tak v tomto konkrétním případě nejednaly v rozporu se zákonem. Odvolací soud rovněž přihlédl k zavinění žalobce, neboť obžalovaný předložil listinu, která měla prokazovat jeho nevinu, až v rámci odvolacího řízení. Tento postup žalobce v trestním řízení považoval odvolací soud za jednání, které zapříčinilo, že v trestním stíhání bylo pokračováno. Odvolací soud proto uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, v jehož důsledku by přicházela v úvahu náhrada škody, jíž se žalobce domáhal. Odvolací soud rovněž pro úplnost poznamenal, že žalobce přes výzvu soudu I. stupně mu danou podle §118a o. s. ř. neprokázal své uplatňované nároky, neboť je vyloučeno, aby účastník řízení nedostatek povinnosti tvrzení nahrazoval návrhy na provedení důkazů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním z důvodu vady řízení a nesprávného právního posouzení věci. Vadu řízení spatřuje dovolatel v tom, že soudy nepřipustily provedení navrženého znaleckého posudku, který měl dokázat tvrzení žalobce, že utrpěl výraznou újmu na svém zdraví. Vznik i výši majetkové škody dovolatel dle svého tvrzení v průběhu řízení doložil. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soud neshledal, že byly naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, protože žalobce byl zproštěn obvinění pouze z důvodu změny legislativy (myšleno judikatury, pozn. Nejvyššího soudu). Dovolatel se však domnívá, že i v takovém případě má na odškodnění od státu nárok. K prokázání svých tvrzení navrhl dovolatel zpracování znaleckého posudku z oboru psychologie a psychiatrie a vlastní výpověď.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení výše nákladů řízení není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Dovolání v rozsahu, v němž směřuje do výroku co do posouzení nároku na náhradu škody, není přípustné. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nárok na náhradu škody se skládá z částky 10.830,- Kč a 20,- Kč. Byť je tento samostatný nárok formálně zahrnutý do výroku I. o celkové částce 760.830,- Kč, p řípustnost dovolání je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto, zvlášť, bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé ohledně nároků na náhradu za zhoršení zdravotního stavu ve výši 250.000,- Kč a odškodnění psychické újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 500.000,- Kč, tak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Dovolatel po obsahové stránce brojí proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů a proti postupu soudů, které nepřipustily provedení navrženého důkazu, uplatňuje tedy dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které však v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemohou (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud rovněž nemohl vyhovět návrhu dovolatele na provedení navrhovaných důkazů. Při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí (srov. §243a odst. 2 o. s. ř.) [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1996, str. 284-285].
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem vymezená otázka nepředstavuje otázku zásadního právního významu.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřoval dovolatel v tom, že soud neshledal, že byly naplněny podmínky odpovědnosti státu pro nárok žalobce na náhradu škodu z důvodu, že žalobce byl zproštěn obvinění pouze z důvodu změny judikatury.
Přestože odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že ke zprošťujícímu rozhodnutí došlo jen s ohledem na změnu judikatury Nejvyššího soudu, nejedná se o právní závěr, na kterém by spočívalo celé rozhodnutí, a který by měl za následek neúspěch žalobce ve sporu.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na dvou právních úvahách. Předně uzavřel, že postup orgánu státu byl v souladu se zákonem, a ke zprošťujícímu rozhodnutí došlo jen s ohledem na změnu judikatury Nejvyššího soudu, a dále uvedl, že obžalovaný si pokračování v trestním řízení částečně zavinil tím, že předložil listinu, která měla prokazovat jeho nevinu, až v rámci odvolacího řízení.
Dovolatel napadl pouze první z úvah odvolacího soudu, pro výsledek ve věci však byl rozhodující druhý závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce se dopustil jednání, jež zapříčinilo, že trestní stíhání muselo být zahájeno, resp. bylo v něm pokračováno.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v posuzované věci došlo z pohledu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), k nezákonnému rozhodnutí, jež obecně zakládá nárok poškozeného na náhradu škody či nemajetkové újmy tímto rozhodnutím způsobené, neboť i ten, vůči němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody či újmy způsobené usnesením o vznesení obvinění (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněného pod č. R 35/1991). Uvedený závěr vyplývá z toho, že zproštění obžaloby má stejné důsledky jako zrušení usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost, jestliže k tomu došlo proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen.
Jelikož nárok poškozeného je v tomto případě odvozován od nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk a nikoliv od nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 OdpŠk, neposuzuje se správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, rozhodující je výsledek trestního stíhání jako takový. Proto závěr odvolacího soudu o tom, že orgán státu jednal v souladu se zákonem, je v tomto případě nadbytečný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Zákonnost rozhodnutí vydaného v trestním řízení přitom nelze posuzovat v řízení o náhradu škody jako předběžnou otázku.
Ani skutečnost, že ke zprošťujícímu rozsudku došlo v důsledku vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněného pod č. 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterým byla vyřešena právní otázka, zda lze podáním žaloby k soudu naplnit znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. „uvede někoho v omyl“, nemění nic na naplnění prvotního předpokladu odpovědnosti státu za škodu, a to vydání nezákonného rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá především na závěru, že žalobce nemá na náhradu škody či nemajetkové újmy právo proto, že svým jednáním zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno, resp. že v něm bylo pokračováno. Odvolací soud tedy použil na posuzovaný případ ustanovení §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, které se uplatní i ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou zahájením či vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným trestním odsouzením (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 140). Tento závěr odvolacího soudu však dovolatel nenapadl, a proto se dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), nemohl touto otázkou blíže zabývat, neboť by překročil mu zákonem vymezené meze dovolacího přezkumu.
Jelikož vyřešení žalobcem vymezené právní otázky by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu, je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu