ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2441.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2441/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně H. F., rozené P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) O. J., a 2) E. J., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaných : 1) Mgr. J. H., advokáta, a 2) JUDr. J. K., advokáta, správce konkursní podstaty úpadce J. S. –U., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 364/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 17 Co 548/2005 - 161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.659,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. K., advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 23 C 364/2002 - 131, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků p. č. 980/55 zast. plocha a nádvoří o výměře 178 m2 a p. č. 980/102 ostatní plocha o výměře 535 m2, vše v k. ú. P., obec P., zapsaných t. č. na LV č. 545 u Katastrálního úřadu P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1997 prodal J. S. žalobkyni rozestavěný objekt domu U-3/3 zatím bez popisného čísla na parc. č. 980/55 v kat. území P. a další kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen z téhož data jí prodal předmětné pozemky, jež vznikly rozdělením pozemku p. č. 980/1, ačkoliv usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne
2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94, které nabylo právní moci dne 31. 12. 1994, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, mimo jiné p. č. 980/1, povinného J. S., kterému bylo současně zakázáno nemovitosti v usnesení uvedené převést na někoho jiného nebo je zatížit. Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne
9. 11. 1998, č. j. 97 K 77/97 - 108, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. S., podnikajícího pod obchodním jménem J. S. – U., a správcem konkursní podstaty byl ustanoven nejprve JUDr. A. K., posléze Mgr. J. H. a naposledy JUDr. J. K. Usnesením ze dne 10. 3. 2000 Krajský obchodní soud v Praze vyslovil souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty Mgr. H. prodal mimo dražbu nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u KÚ P. na LV 467 pro k. ú. P., mezi nimi i p. č. 980/1 ostatní plocha. Dopisem ze dne 3. 4. 2000 sdělil Mgr. H. žalobkyni, že byl povolen prodej předmětných nemovitostí mimo dražbu, a současně se jí dotázal, zda má o koupi nemovitostí, které užívá, zájem, s tím, že v opačném případě je prodá jinému zájemci, na nějž žalobkyně reagovala dopisem ze dne 22. 5. 2000, v němž uvedla, že na nabídku nereflektuje. Dne 27. 9. 2000 podal Mgr. H. Katastrálnímu úřadu P. návrh na pokračování v řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997, k jehož přerušení došlo v důsledku prohlášení konkursu na majetek prodávajícího. Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2001 katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni zamítl s odůvodněním, že pozemky, které jsou předmětem kupní smlouvy (p. č. 980/55 a p. č. 980/102) ze dne 15. 12. 1997 vzniklé z pozemku p. č. 980/1, nebyl prodávající oprávněn prodat ani k nim zřídit věcné břemeno, neboť vlastnické právo J. S. bylo omezeno rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 6, vydaným v řízení o výkon rozhodnutí, ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94. Správce konkursní podstaty Mgr. H. dopisem ze dne 22. 11. 2001 odstoupil od kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997 s odkazem na ust. §14 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání pro nesplnění závazku úpadce z kupní smlouvy, poněvadž nedošlo k převodu vlastnického práva a zřízení věcného břemene ke dni prohlášení konkurzu, a kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2002 převedl na žalované mj. pozemky p. č. 980/55 a p. č. 980/102 v k. ú. P., přičemž vklad vlastnického práva byl povolen s právními účinky ke dni 29. 4. 2002. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení, neboť je vlastnicí domu postaveného na předmětných pozemcích a žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. Po zhodnocení provedených důkazů pak dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 15. 12. 1997, kterou J. S. převedl na žalobkyni sporné pozemky, je absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť prodávající nebyl vzhledem k nařízenému výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí (mimo jiné p. č. 980/1) a k zákazu dispozice s nemovitostmi, oprávněn předmětné pozemky smluvně převést na jinou osobu, takže vlastnické právo k nim na žalobkyni nepřešlo a jejich vlastníkem zůstal J. S. Dále obvodní soud s poukazem na Stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 19/98 vyjádřil názor, že nebylo-li vlastnické právo žalobkyně k pozemkům zapsáno do katastru nemovitostí ke dni prohlášení konkursu na majetek J. S., byl správce konkursní podstaty oprávněn s nimi nakládat, a nemovitosti byly právem zahrnuty do konkursní podstaty, přičemž žalobkyně neuplatnila postup podle §19
odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tj. nepodala vylučovací žalobu. Dopis správce konkursní podstaty ze dne 22. 11. 2001, nazvaný jako „odstoupení od kupní smlouvy“, považoval soud prvního stupně za irelevantní, neboť odstoupit lze jen od platně uzavřené smlouvy.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, č. j. 17 Co 548/2005 - 161, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu a shodně s ním dospěl k závěru, že za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 2. 12. 1994, sp. zn.
E 349/94, nařídil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v něm specifikovaných, včetně pozemku p. č. 980/1, jehož rozdělením pak vznikly sporné pozemky, a zakázal povinnému J. S., aby předmětné nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil (ust. §335 tehdy účinného občanského soudního řádu), je kupní smlouva
ze dne 15. 12. 1997, kterou J. S. prodal předmětné pozemky žalobkyni, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ust. §39 obč. zák. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, zamítl-li žalobu s ohledem na uvedenou skutečnost, jež sama zcela postačuje pro posouzení dané věci, přičemž dále podotkl, že žalobkyni by nemohlo být vyhověno ani se zřetelem na ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání
a na konstantní judikaturu, když konkurs na majetek dlužníka byl prohlášen ještě
před vydáním rozhodnutí, kterým byl povolen vklad vlastnického práva žalobkyně, byť
i s účinky předcházejícími dni prohlášení konkursu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, „když ignoruje existenci odkladné podmínky uvedené v kupní smlouvě“. Jedná se konkrétně o údaj v článku V. kupní smlouvy, v němž prodávající prohlašuje, „že ke dni zápisu vkladu vlastnického práva pro kupující nebudou
na předmětu koupě váznout žádné dluhy ani zástavní práva pro existující pohledávky“, který podle ní nelze hodnotit jinak než jako „odkladnou podmínku“ ve smyslu ust. §36 odst. 2 obč. zák. a kterým „smluvní strany odstranily rozpor se zákonem“. Po odpadnutí „specifikovaných překážek“, jak uvedla již v odvolání, by „smlouva byla prosta jakýchkoliv omezení“ a byla by způsobilá k řádnému vkladu vlastnického práva
do katastru nemovitostí, což se mj. také stalo, přičemž „z pohledu žalobkyně, jakož
i zákona, je nepodstatné, za jakých okolností bylo po odpadnutí omezení v dispozici s předmětem smlouvy pokračováno ve vkladovém řízení“. Dále dovolatelka poukazuje na to, že smlouva byla vypracována právní službou prodávajícího, která ji ubezpečila, že „textace odkladné podmínky (čl. V kupní smlouvy) je dostačující a i při stávajících omezeních umožňuje prodávajícímu dispozici s převáděným majetkem“, což dokládá vyjádřením advokáta JUDr. F. P. ze dne 6. 4. 2006. Ze všech těchto důvodů považuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák. za nesprávný s tím, že v podstatě zohledňuje pouze postup správce konkursní podstaty, přičemž ve skutečnosti došlo k „vyvlastnění žalobkyní řádně nabytého majetku a to bez náhrady“. Má za to, že „ignorování existence odkladné podmínky“ obsažené v kupní smlouvě ze dne 15. 12. 1997 za současného použití §39 obč. zák. nelze než kvalifikovat „jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva soudy obou stupňů, čímž bylo porušeno i její právo na spravedlivý proces“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání ztotožnili s rozsudky soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Rovněž druhý vedlejší účastník na straně žalovaných považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ust. §335 odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 [totožnou úpravu - co do obsahu - přejal týž předpis účinný od 1. 1. 2001 - viz §335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.] musí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí obsahovat zákaz, aby povinný nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Neplatnost právního úkonu podle §39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva
a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její neplatnosti věděli.
Porušením zákazu uloženého usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 30/2005, a v němž dospěl k závěru, že „kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného,
i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal [§335b odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud uvedl, že pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat. Na roveň výslovnému či obsahovému zákazu právního jednání lze klást případy, kdy účastníci řízení svými projevy vůle odporují tomu, co jim rozhodnutím zakázal soud, pokud zmocnění k takovému opatření má podklad v objektivním právu. Typicky jde o případy, kdy soud předběžným opatřením podle §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. účastníku uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2001 pod č. 59), kdy zakáže povinnému nakládat
s (movitými) věcmi, které vykonavatel sepíše (§324 o. s. ř.), nebo kdy vysloví zákazy převést (zatížit) nemovitost (popř. spoluvlastnický podíl), podnik, jeho část (popř. spoluvlastnický podíl), anebo věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit
bez souhlasu správce [§335b odst. 1 písm. a), §338h odst. 1 písm. a), c) o. s. ř.]. Okolnosti, že v určitých případech zákon soudu ukládá, aby rozhodnutím zákaz vyslovil, a že tím upravuje jeho postup v řízení, jsou pro posouzení následků jednání, jímž účastník rozhodnutí nerespektuje, bezcenné.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu
pro Prahu 6 ze dne 2. 12. 1994, sp. zn. E 349/94, které nabylo právní moci dne
31. 12. 1994, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí - mimo jiné p. č. 980/1, ve vlastnictví povinného J. S., kterému byl současně dán zákaz, aby postižené nemovitosti převedl na někoho jiného nebo je zatížil, a přesto J. S. kupní smlouvou a smlouvou o zřízení věcných břemen ze dne 15. 12. 1997 prodal předmětné pozemky, jež vznikly rozdělením pozemku p. č. 980/1, žalobkyni, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že tato smlouva je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. a že se žalobkyně vlastnicí sporných nemovitostí na základě této smlouvy nestala.
K námitce v dovolání, že v dané věci „smluvní strany rozpor se zákonem odstranily čl. V. předmětné kupní smlouvy“, v němž prodávající prohlašuje, „že ke dni zápisu vkladu vlastnického práva pro kupující nebudou na předmětu koupě váznout žádné dluhy ani zástavní práva pro existující pohledávky“, dovolací soud dodává, že absolutní neplatnost smlouvy podle §39 obč. zák. nelze vyloučit uvedeným prohlášením prodávajícího J. S. (a obecně ani ujednáním účastníků ve smlouvě obsaženým), které je pouze jeho jednostranným závazkem, a nikoliv dohodnutou odkládací podmínkou
(k tomu srov. §36 odst. 2 obč. zák. a komentář k němu), za níž se považuje taková podmínka, kde právní účinky platného právního úkonu nastanou až splněním této podmínky.
Nesprávná je rovněž námitka dovolatelky, že došlo k „vyvlastnění jí řádně nabytého majetku a to bez náhrady“, neboť na základě absolutně neplatné smlouvy se vlastnicí předmětných pozemků nestala, a kupní cenu, kterou za pozemky zaplatila
J. S., je jí jmenovaný povinen vydat ve smyslu ust. §457 obč. zák., podle kterého platí, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem i konstantní judikaturou. Protože podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou splněny, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 a zvýšená o 20 % podle §17 odst. 2], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 584,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.659,30 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky na straně žalované bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1
a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a vedlejším účastníkům řízení v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu