ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2444.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2444/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Č. T., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o určení, že žalobce nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 4/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2005, č.j. 23 Co 392/2004-158, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2004, č.j. 29 C 4/2002-142, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce nebyl rezidentem, agentem, držitelem propůjčeného nebo konspiračního bytu, informátorem nebo ideovým spolupracovníkem StB dle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Z hlediska návrhu na zahájení řízení (žalobního petitu) považoval pro posouzení věci za rozhodující nespornou skutečnost, že žalobce dne 8.3.1988 podepsal tzv. vázací akt v souladu s čl. 44 rozkazu ministra vnitra
č. 3/1978. Naopak podle názoru odvolacího soudu bylo nadbytečné zabývat se zjišťováním délky, rozsahu nebo obsahu spolupráce žalobce s bývalou Státní bezpečností. Pro zamítnutí žaloby byl určující závěr, že podpisem uvedeného závazku žalobce splňoval podle tehdy platných předpisů kritéria pro evidenci osob podřaditelnou pod některou z kategorií spolupracovníků StB uvedených v §2 odst. 1 písm. b) zák.
č. 451/1991 Sb. (tzv. lustračního zákona).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,a podává je z důvodů podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) a písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom,že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu. Namítá, že se domáhal určení, že „nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti a nikoliv, že nebyl osobou uvedenou v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. Ohledně důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) žalobce soudům obou stupňů zejména vytýká, že „nebyly vyslechnuti svědci L. a odpovědný pracovník BIS, který měl
na starosti jeho spis,“ že soudy se „nevypořádaly se svědky, kteří byli slyšeni v průběhu obsáhlého dokazování; … vůbec se nezabývaly tím, že agent kontrarozvědky musel plnit celou řadu úkolů vymezených příslušným rozkazem ministra vnitra a musel plnit úkoly pod krycím jménem. V jeho případě tomu tak nebylo. Také k prokazatelné manipulaci s jeho spisem nezaujaly soudy stanovisko.“ K důvodu podle ustanovení
§241a odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení) žalobce soudům vytýká, že vycházely z chybného předpokladu, „že pokud byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., byl automaticky spolupracovníkem Státní bezpečnosti.“ Žalobce se však domáhá toho, „aby bylo rozhodnuto, že nespolupracoval a že tedy fakticky nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, konkrétně agentem.“ Podle jeho názoru je proto „rozhodující skutečnost, že žádnou utajenou činnost agenta nevyvíjel, a ne to, že byl evidován ve smyslu zák.
č. 451/1991 Sb.“ Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i soudu prvního stupně a s jejich právním posouzením a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pokud žalobce namítá, že soudy obou stupňů se „nevypořádaly se svědky, kteří byli slyšeni v průběhu obsáhlého dokazování, vůbec se nezabývaly tím, že agent kontrarozvědky musel plnit celou řadu úkolů vymezených příslušným rozkazem ministra vnitra a musel plnit úkoly pod krycím jménem, přičemž v jeho případě tomu tak nebylo a také k prokazatelné manipulaci s jeho spisem nezaujaly soudy stanovisko,“ z obsahu dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobce pro posouzení věci významné. Žalobce tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dále soudům obou stupňů vytýká, že vycházely z chybného předpokladu, „že pokud byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., byl automaticky spolupracovníkem Státní bezpečnosti.“ Žalobce se však domáhá toho, „aby bylo rozhodnuto, že nespolupracoval a že tedy fakticky nebyl spolupracovníkem Státní bezpečnosti, konkrétně agentem.“ Podle jeho názoru je proto „rozhodující skutečnost, že žádnou utajenou činnost agenta nevyvíjel a ne to, že byl evidován ve smyslu zák. č. 451/1991 Sb.“ V posuzovaném případě se rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, shoduje s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. 30 Cdo 2127/2004). Rovněž tento dovolací důvod vymezený žalobcem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že ohledně položené právní otázky má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.)spočívajícími podle dovolatele v tom, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu , když se domáhal určení, že „nebyl tajným spolupracovníkem, agentem Státní bezpečnosti a nikoliv, že nebyl osobou uvedenou v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. a že „nebyly vyslechnuti svědci L. a odpovědný pracovník BIS, který měl na starosti jeho spis,“ se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení,
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Karel Podolka, v.r.
předseda senátu