ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2473.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2473/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti FOCUS-METAL, s. r. o. se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené JUDr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti povinné společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s. se sídlem v Jablonném nad Orlicí, Slezská 350, identifikační číslo osoby 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, pro částku 151.703.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 NC 15871/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 20. února 2013, č.j. 19 Co 689/2012-268, ve znění opravného usnesení z 23. dubna 2013, č.j. 19 Co 689/2012-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 127.437,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Slezáka.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 11. října 2012, č.j. 0 NC 15871/2008-137, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce, tak, že exekuci zastavil. Poukázal zejména na aktuální judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (viz usnesení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 45/2010), podle níž neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, které není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu §13 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zák. č. 216/1994 Sb.“), a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Srovnatelná situace nastala v souzené věci, jelikož rozhodčí doložka pouze stanovila, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou, a to bez jakéhokoliv dalšího upřesnění kritérií, na jejichž základě by měl být tento rozhodce určen. Takovýto nedostatek zajištění transparentního výběru rozhodce činí rozhodčí doložku neplatnou, z čehož podle názoru odvolacího soudu třeba dovodit, že rozhodce Mgr. Martin Mojžíšek pravomoc k vydání rozhodčího nálezu vykonávaného v předmětném exekučním řízení neměl.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s dosavadní judikaturou (podle níž může být v exekučním řízení přezkoumávána pouze otázka /ne/existence rozhodčí smlouvy či doložky, nikoli však již otázka její /ne/platnosti), oprávněná namítá nesprávně právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o netransparentním způsobu určení osoby rozhodce, a tedy o neplatnosti rozhodčí doložky a tudíž i nedostatku pravomoci rozhodce k vydání nyní vykonávaného rozhodčího nálezu. Podle dovolatelčina názoru určení osoby rozhodce transparentní bylo, avšak i případný nedostatek v tomto směru by podle ní nemohl být důvodem k zastavení exekuce nýbrž pouze ke zrušení rozhodčího nálezu.
Pokud jde o použití závěrů přijatých v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1945/2010, ty jsou podle jejího názoru použitelné pouze v nalézacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2435/11 řeší problematiku rozhodčí doložky, jež byla nepodepsaným falzem, o řešení této otázky však v souzené věci nejde.
Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/2012 a IV. ÚS 3779/11 se týkají problematiky, kdy byl rozhodce jmenován ze seznamu jednacího řádu Společnosti pro rozhodčí řízení a. s. či jinou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. V souzené věci však o jmenování rozhodce ze seznamu podle jednacího řádu subjektu, který není stálým rozhodčím soudem, nejde.
Za stěžejní dovolatelka považuje rozhodnutí sp. zn. II ÚS 2164/2010, v němž Ústavní soud „poměrně čitelně a podrobně vysvětlil, že výběr rozhodce ze seznamu vedeného třetím subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, je netransparentní proto, že smluvní strany rozhodčí doložky nemohou ovlivnit zařazení konkrétních osob do tohoto seznamu nebo jejich vyřazení z něj, nýbrž je na rozhodčí společnosti, jaká jména do seznamu rozhodců zařadí či z něj vyřadí. Okruh v úvahu připadajících rozhodců tudíž nevychází z vůle účastníků rozhodčí smlouvy, nýbrž vzniká nezávisle na jejich vůli na základě autoritativního rozhodnutí třetího subjektu; v takovém případě výběr osoby rozhodce není produktem vůle smluvních stran, nýbrž třetí osoby, pročež pravomoc rozhodce dána být nemůže.“
Zápis z jednání z 18. června 2006 obsahující rozhodčí doložku je však koncipován odlišně, jelikož smluvní strany v něm nesjednaly, že by osoba rozhodce byla určena ze seznamu vedeného třetím subjektem, ale tak, že osobu rozhodce určí žalující strana, která tak učiní podle svého uvážení, přičemž může určit kohokoliv, kdo splňuje obecné zákonné předpoklady pro výkon funkce rozhodce. Obě smluvní strany si byly vědomy, že rozhodcem může být kdokoliv, koho žalující strana určí, přičemž rovnost stran byla zachována, jelikož žalujícím mohla být jak oprávněná tak povinná.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. února 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ani jeden z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání však v souzené věci splněn není. Dovozuje-li oprávněná přípustnost dovolání z toho, že odvolací soud přezkoumával otázku (ne)platnosti rozhodčí doložky, ač se za účelem posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu podle dosavadní judikatury mohl zabývat pouze otázkou její (ne)existence, pak přehlíží změnu judikatury Nejvyššího soudu, k níž v průběhu předmětného exekučního řízení, zahájeného 13. října 2008 došlo.
V odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 83/2011 Nejvyšší soud připomenul svůj závěr přijatý v usnesení z 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, že ze zákona č. 216/1994 Sb. nelze dovodit, že by pasivita, případně nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek jeho podrobení se pravomoci rozhodce, a že takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Jiná situace, dovozuje Nejvyšší soud v uvedeném usnesení dále, by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, kdy by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; v takovémto případě by obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu.
Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013 , sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 92/2013, v němž Nejvyšší soud dovodil nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (i) z absolutní neplatnosti, nejen tedy z neexistence rozhodčí doložky. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že absolutní neplatnost rozhodčí doložky byla dovozena z důvodu jiného než v souzené věci, v níž sice rozhodce nebyl určen odkazem na rozhodčí řád třetího subjektu (jak tomu bylo v publikované věci), ve které však neplatnost této doložky byla odvolacím soudem spatřována v tom, že „rozhodce bude určen jednou smluvní stranou, a to bez jakéhokoliv dalšího upřesnění kritérií, na jejichž základě by měl být tento rozhodce určen.“
Pokud jde o dovolací námitku, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 se netýkalo exekučního, nýbrž nalézacího řízení, ta je nepřípadná. Jestliže totiž Ústavní i Nejvyšší soud dospěly v současné judikatuře k závěru o možnosti přezkumu (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení, a může-li nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu spočívat v neplatnosti rozhodčí doložky či smlouvy, pak – logicky – nelze dovodit, že by pro rozhodování exekučních soudů byla judikatura týkající se neplatnosti rozhodčích doložek či smluv (na jejímž posouzení spočívá případný závěr o nedostatku pravomoci rozhodce k vydání nálezu) „irelevantní“, jak uvádí dovolatelka.
Zdůrazňuje-li dovolatelka (s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 2164/2010, jehož názor o netransparentnosti výběru rozhodce, odůvodněný závěrem, že„smluvní strany rozhodčí doložky nemohou ovlivnit zařazení konkrétních osob do tohoto seznamu nebo jejich vyřazení z něj,“ považuje sama za správný), že zápis z 18. června 2006 obsahující rozhodčí doložku je koncipován odlišně (než odkazem na seznam vedený třetím subjektem), a to tak, že osobu rozhodce určí žalující strana, pak právě takto sjednaný způsob určení rozhodce je ve světle nynější judikatury (zejména Ústavního soudu) nutno považovat za důvod k tomu, aby taková rozhodčí doložka byla kvalifikována jako absolutně neplatná.
Ústavní soud právě v citovaném nálezu, jejž sama dovolatelka považuje za správný, zdůraznil, že „smluvní autonomie stran při uzavírání rozhodčích doložek není zcela neomezená. Právo na výběr rozhodce totiž nemůže být zneužito ve prospěch jedné ze stran. Limitem autonomie vůle je v tomto případě ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na jedné straně zde tedy vystupuje právo svobodně si určit, jakému způsobu přezkumu bude konkrétní vztah podroben, avšak na straně druhé je toto právo omezeno základními procesními pravidly a zásadami.“ Pod bodem 30. nálezu pak Ústavní soud uzavírá, že za přípustný by případně mohl být považován takový postup, při němž s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci, tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného z nich , neboť jinak by v právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí doložky.
Námitkou, že v případě změny svého právního názoru na věc měl odvolací soud nařídit jednání, zopakovat důkaz rozhodčí doložkou, upozornit oprávněnou na tuto změnu a poskytnout jí prostor k právní polemice, oprávněná odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013, podle jehož ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (třeba i procesněprávním), však vadu řízení jako samostatný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (zakotvený předtím v ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012) již nezná; k vadě, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soud sice přihlédne, avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), o kterýžto případ v souzené věci nejde.
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §151 odst. 1 a 2, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 105.020,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21 %, tj. částce 22.117,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu