ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2482.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2482/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) Ing. J. P. , zastoupený JUDr. Jitkou Kománkovou, trvale bytem Praha 5, Ovčí hájek 2160 a b) JUDr. J. K. , proti žalované České republice, jednající Ústavem pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod , se sídlem Praha 9, Beranových 130, zastoupené JUDr. Josefem Panenkou, se sídlem Bělohorská 259/41, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 65/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2012, č.j. 1 Co 309/2011-238, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co 309/2011-251, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti měnícímu výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2012, č.j. 1 Co 309/2011-238, ve spojení s opravným usnesením Vrchního soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co 309/2011-251; jinak se proti výroku o nákladech řízení odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) dne 9. června 2011, č.j. 31 C 65/2009-170, zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala žalobcům písemnou omluvu v požadovaném znění (odst. I, II výroku). Současně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a co do zaplacení částky 90.000,- Kč žalobu zamítnul (odst. III, IV výroku). Dále soud prvního stupně uložil žalované povinnost, zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a co do zaplacení částky 45.000,- Kč žalobu zamítl (odst. V, VI výroku). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. VII výroku).
Oba žalobci spatřovali zásah do svých osobnostních práv podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. ve výrocích obsažených v dopise Ing. P. Š., ředitele Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod (dále jen „ÚZPLN“) ze dne 19. ledna 2007, adresovanému řediteli odboru civilního letectví ministerstva, a představující jeho stanovisko k dopisu senátora J. Š., který jmenovaný zaslal tehdejšímu ministerstvu dopravy v souvislosti se stížností žalobce ve věci šetření letecké nehody ze dne 8. 4. 1986, jejíž účastníkem byl žalobce. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce coby zkušební pilot Výzkumného a zkušebního leteckého Ústavu Praha byl účasten na dopravní nehodě dne 8. 4. 1986, kterou šetřila Státní letecká inspekce se závěrem, že ji žalobce částečně zavinil nezkušenou pilotáží. Žalobce s tímto závěrem nesouhlasil a dne 3. 5. 2006 se obrátil na žalovanou se žádostí o odborné posouzení uvedené nehody a současně o odstranění některých pasáží z této zprávy. Žalovaná tento podmět odložila s odůvodněním, že zde nejsou žádné nové důkazy, na což následně reagoval nesouhlasně žalobce, včetně užití expresivních výrazů a trval na prošetření své žádosti, kdy poukázal na to, že nehoda byla šetřena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na čemž se podíleli i příslušníci StB. Soud prvního stupně vycházel mimo jiné i z šetření provedeného Úřadem pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu (dále jen „ÚDV), v němž bylo uvedeno, že při šetření dopravní nehody mohlo jít i o domluvený scénář šetření nehody, aby se za spolupůsobící příčinu označila pilotáž žalobce, a byla tím odvedena pozornost od skutečné příčiny. Soud prvního stupně shledal žalobu částečně důvodnou, když žalovaná užila na adresu žalobců výrazy, které nemají pravdivý základ a jsou způsobilé vyvolat újmu na jejich osobnostních právech. Odkázal přitom na šetření ÚDV, v němž je pravdivý podklad pro jejich tvrzení o spiknutí příslušníků StB a komunistů a současně prokázal, že žalobce chce pomocí šetření získat peníze, nemluvil však o milionech a současně to není jediný důvod pro obnovení šetření letecké nehody. Ve vztahu k žalobkyni shledal, že výrok o jejím iracionálním myšlení, ještě velmi mírně vysloveném, je mimo přípustné meze, neboť žalovaná zde není k tomu, aby spekulovala o intelektuální vybavenosti účastníků či jejich zástupců. Žalovaná tak v dopise, který se dostal do dispozice několika významným úředníkům tohoto ministerstva, neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců chráněných ustanovením §11 obč. zák. Soud prvního stupně přihlédl k intenzitě nepravdivých tvrzení a úsudků a k tomu, že tak bylo učiněno orgánem, který by občanům své země měl poskytovat pomoc a dovodil předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Návrh na požadovanou omluvu soud prvého stupně zamítl s ohledem na to, že neodpovídá rozsahu předmětných výroků, je nelogická, zavádějící a vzhledem k časovému odstupu nemůže plnit svůj účel.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. února 2012, č.j. 1 Co 309/2011-238, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co 309/2011-251, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalovaná je povinna zaslat do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku písemnou omluvu ve znění „Omlouváme se za vyjádření v dopise ze dne 19. ledna 2007, adresovaném a doručeném řediteli odboru civilního letectví, že je u Vás „zjevná snaha lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů ovlivnit a prosadit svoje zájmy, že kdo s tvrzením Ing. P. nesouhlasí, stává se okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“, že „Vaše slova o očištění jména jsou lživá“ 1) žalovanému a současně ve znění „Omlouváme se za vyjádření v dopise ze dne 19. ledna 2007, adresovaném a doručeném řediteli odboru civilního letectví, že je u Vás „zjevná snaha lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů ovlivnit a prosadit svoje zájmy, že kdo s tvrzením JUDr. K. nesouhlasí, stává se okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“ 2) žalobkyni.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že zde došlo k zásahům do osobnostních práv žalobců, když ve svém dopise uvedl svůj osobní názor za užití dehonestujících a nevhodných výrazových prostředků, ačkoli by se žalovaná, resp. její orgány měly chovat věcně a zdvořile, a to i za situace, kdy se u těchto osob mohou projevit emotivní reakce vyvolané subjektivním přístupem k věci. Současně se také ztotožnil se závěry soudu, že pro tvrzení, že „snaze lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů ovlivnit a prosadit svoje zájmy“, neměla žalovaná v předmětném dopise reálný podklad. Neoprávněný zásah spatřoval odvolací soud i v tvrzení žalované, že žalobce na tomto řízení „hodlá vydělat finanční částku v řádech milionů korun“ a za neoprávněné považoval i tvrzení o iracionálním myšlení 2) žalobkyně. Nad rámec uvedeného odvolací soud považoval údaj o „osobní zášti“ také za zásah do osobnostních práv, jelikož v řízení nebylo uvedeno nic, co by prokazovalo obsahový význam tohoto slovního obratu. Odvolací soud - při shledání zásahu do osobnostních práv žalobců - uvedl, že přiměřeným prostředkem obrany proti neoprávněnému zásahu je především morální zadostiučinění formou omluvy, ale že lze přiznat jen takovou omluvu, která je přiměřená. Požadavku přiměřenosti odpovídá zejména text vztahující se k samotnému šetření, respektive k nešetření letecké nehody a další názory žalobců. Navíc z formulace omluv vyplývá, že se omlouvá Ing. Š., který však v dané věci není žalovaným. Přestože celkové znění omluvy nebylo přiměřené, ale bylo možno její určitou část oddělit tak, aby byla logická a měla smysl, přiznal odvolací soud částečnou omluvu.
Proti výše uvedenému rozhodnutí podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“) a to proti oběma výrokům odvolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že závěr, že někteří spolupracovníci StB mohli mít zájem na zkreslení skutečné příčiny letecké nehody, nemá oporu v provedených důkazech, a poukazuje na to, že předkládala důkazy ohledně nepravdivosti takových domněnek. Odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které v provedeném dokazování neměly oporu, jsou nepodložené a vycházejí z pouhé úvahy soudu. Dále uvedla, že odvolací soud nezohlednil, že Ing. P. na řízení hodlal vydělat finanční částku v řádech miliónů korun. Současně namítla, že během celého řízení navrhovala vyslechnout celou řadu svědků, avšak odvolací soud takové návrhy odmítl, což je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 7 Cdo 9/92 a sp. zn. 29 Odo 662/2003). Jelikož se domnívá, že byl naplněn dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřili žalobci, kdy namítají opožděnost podaného dovolání a nadto jeho nedůvodnost, neboť rozsudek odvolacího soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a byla i správně zhodnocena výpověď svědka V. V., týkající se tvrzení, že na šetření chce žalobce vydělat miliony. Žalobci se domnívají, že žalovaná neuvádí žádné argumenty, ale pouhé obecné fráze, které ničím nedokládá, a proto navrhují, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož odvolací soud změnil výroky soudu prvního stupně a stanovil žalovanému jiný rozsah povinností.
K námitce opožděnosti dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. platí, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží lhůta [pro podání dovolání] od doručení opravného usnesení. Přičemž se zde uplatní podmínka, podle B sešitu 2/1994 č. 14, že jen takové opravné usnesení vydané podle §164 o.s.ř., které se týká výroku rozhodnutí, má následky uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. V případě dovolatelky, rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 14. 3. 2012 a opravné usnesení ze dne 25. dubna 2012, č.j. 1 Co 309/2011-205, nabylo právní moci dne 9. 5. 2012, přičemž tímto opravným usnesením byly opraveny výroky odvolací soudu. Dovolání bylo podáno dne 9. 7. 2012, tudíž bylo podáno včas.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité společnosti chápáno jako znevažující. Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“ postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen podle použitých důkazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010).
V daném případě se jedná o několikero tvrzení, z nichž některá spadají do tzv. skutkových tvrzení a některá z nich spadají do kategorie hodnotících úsudků (kritiky). Skutková tvrzení mají objektivní povahu a jako taková se dají ověřit, naopak hodnotící úsudky jsou vždy subjektivní, neboť jsou názorem toho, kdo hodnotící úsudek pronáší (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 310 až 318).
K porušení práva na čest dochází zpravidla takovými skutkovými tvrzeními (sděleními), která jsou nepravdivá; přičemž jejich pravdivost musí prokázat ten, kdo do cti jiného difamujícím tvrzením zasáhl a předložit tzv. důkaz pravdy. V konkrétním případě žalovaná tvrdila, že „u žalobců je zjevná snaha lhaním a laciným tvrzením o spiknutí příslušníků StB a komunistů ovlivnit a poté prosadit svoje zájmy, a proto, kdo s tvrzením žalobců nesouhlasí, stává se okamžitě obhájcem činů StB a komunistů“, „že se tímto způsobem opakovaně pokouší měnit odborné závěry Ústavu, zřejmě s jediným cílem požadovat poté další finanční odškodnění Ing, J. P., který se dal podle neoficiální informace slyšet, že na tom hodná vydělat finanční částku v řádech miliónů korun“ a že „slova Ing. P. o očištění jména jsou naprosto lživá“ .
K prvním dvěma tvrzením lze uvést, že soudy obou stupňů správně odůvodnily svá rozhodnutí na základě závěrečné zprávy Policie České republiky, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinu komunismu, služby kriminální policie a vyšetřování („ÚDV“), č.j. ÚDV 370/2006 ze dne 22. listopadu 2007, kde je uvedeno, že „v dochovaným archivním materiálech MV nebyly nalezeny žádné skutečnosti, které by potvrzovaly domněnku, že by ze strany StB byl zájem ovlivnit průběh šetření předmětné letecké nehody, avšak vzhledem k obsahu agenturních zpráv a dalších archiválií se lze domnívat, že někteří spolupracovníci StB (především pak Ing. K., Ing. M.) mohli mít zájem na zkreslení skutečné příčiny LN [letecké nehody]. Příležitost k takovému jednání spatřuji v okolnosti, že jimi sdělované informace byly orgány StB hodnoceny jako věrohodné. V archivním materiálu jsou rozpory v otázce správnosti postupu pilotáže a kromě jiného i směrnic (metodiky letu.“ a „vyšetřování vedené po linii Státní bezpečnosti, ale i OV VB Kladno, mohlo být do značné míry ovlivněno tím, že vycházelo ze závěrů SLI, resp. ze závěrečné zprávy SLI (...) z výše uvedených skutečností je možné vyvodit závěr, že šlo o předem domluvený „scénář“ šetření LN tak, aby za spolupůsobící příčinu byla označena pilotáž Ing. P., a tím odvedena pozornost od skutečné příčiny a odpovědnosti pracovníků VZLÚ.“ Podle této zprávy nelze vyloučit podíl tajných bezpečnostních složek a jejich vliv na vyšetřování letecké nehody, a proto nelze mít ani za to, že soudy obou stupňů vycházely pouze z domněnek, které nemají oporu v dokazování. Žalovaná sice v daném tvrzení navrhla vícero svědků a listinných důkazů, avšak k tvrzení „ slova Ing. P. o očištění jména jsou naprosto lživá“ žádné důkazy nenavrhla a svědek Ing. V. V. byl vyslechnut a jeho svědecká výpověď byla následně posouzena v rámci volného hodnocení důkazů a řádně odůvodněna podle ustanovení §132 o.s.ř.
Nelze tak mít za to, že soudy obou stupňů vycházely pouze z domněnek, které nemají oporu v dokazování, neboť vycházely právě z této zprávy a žalovaná neunesla důkazní břemeno, jelikož z provedeného dokazování nevyšel najevo pravdivý základ jeho tvrzení.
I z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá (srov. usnesení sp. zn. ÚS 616/11 ze dne 6. 4. 2011 či nález sp. zn. III ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000), že obecný soud, v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř., není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení. Soud je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv, ale vždy se musí v odůvodnění rozsudku vypořádat s tím, že některé důkazy neprovedl a proč. Nemusí přitom provést ty důkazy, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatňovaného nároku nerozhodné a právně nevýznamné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů 1970-1983, str. 1084). Tento názor dovolacího soudu je konstantní a není nijak v rozporu s unesením ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 29 ODo 662/2003 či rozhodnutím 7 Cdo 9/92. Obě rozhodnutí, na která poukazuje dovolatelka, nejsou ani dostatečně přiléhavá, neboť shodně konstatují, že vady v rámci dokazování nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem. V daném případě soudy sice mohlo být provedeno širší dokazování, nicméně za situace, kdy žalovaní se domáhali vícero zásahů do osobnostních práv, a tyto další zásahy byly prokázány, bylo provedení dalšího dokazování již nadbytečné.
V případě hodnotících úsudků, by měla být kritika věcná, konkrétní a přiměřená. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých skutkových podkladů vycházela. Nemá-i být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát soudu měl možnost takový úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily hodnotiteli za podklad (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2455/2010).
Hodnotící úsudky o tom, že „žalobce a zvláště žalobkyně je velmi arogantní“ , „nepřipouštějí jiné názory než svoje, neuznávají žádná fakta“, „že názor ředitele Kabinetu ministra Mgr. V. na JUDr. K., že má iracionální myšlení, byl ještě velmi mírný a vyslovený ve snaze upozornit ji na to, že její osobní zášť pouze komplikuje průběh jednání“ , kterými doplnil Ing. P. Š. svoji písemnou odpověď na otázky senátora Š., jsou výrazy expresivní a negativně citově zabarvené. Je třeba vzít v potaz, že žalobci nejsou osoby veřejně známé či veřejně činné, a jako takové mají právo na co nejširší ochranu svých osobnostních práv.
Je zřejmé, že takto formulované názory byly v rámci odpovědi nadbytečné, nebyly podloženy žádnými konkrétními informacemi tak, aby si adresát udělal vlastní názor na oba žalobce, obsahovaly pouze osobní náhled zaměstnance žalované na celou věc, který byl nepřiměřený a vybočoval z mezí nutných dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného cíle.
Obzvláště je třeba vzít v potaz i skutečnost, že k zásahu došlo ze strany správního orgánu, na který se žalobci obrátili (a za který v daném případě vystupoval Ing. Š.), a pro které jsou závazné základní principy veřejné správy, tudíž i to, že veřejná správa je službou veřejnosti a správní orgán se má k dotčeným osobám chovat zdvořile a vstřícně podle ustanovení §4 odst. 1 správního řádu. Totéž detailněji upravuje i Kodex etikety zaměstnanců ve veřejné správě, který schválila vláda svým usnesením (srov. příloha usnesení vlády č. 270/2001) ze dne 21. 3. 2001, kdy podle článku 2 zaměstnanec vykonává veřejnou správu s nejvyšší mírou slušnosti, porozuměním, ochotou a bez jakýchkoliv předsudků. Z komunikace mezi účastníky vyplývá, že jejich vzájemné vztahy jsou vypjatější, když se žalobci důrazně domáhají přešetření letecké dopravní nehody, nicméně ani tato okolnost neopravňuje správní orgán k tomu, aby jednal nepřiměřeně a zneužil svoji vrchnostenskou pozici k tomu, aby do správního aktu, pod oficiální hlavičkou Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod, podával svůj subjektivní názor na účastníky řízení a zasahoval tak do jejich práva na čest a lidskou důstojnost.
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že byl prokázán zásah do osobnostních práv žalobců podle ustanovení §11 obč. zák., za což jim odvolací soud přiznal adekvátní zadostiučinění; proto má dovolací soud za to, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla celý rozsudek odvolacího soudu, tj. i výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů, platí názor uvedený v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), že dovolání není přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o.s.ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelka na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalobcům v daném řízení žádné náklady nevznikly, neboť nebyli ve věci zastoupeni advokátem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., v. r.
předseda senátu