ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2530.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2530/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovaným 1) Mgr. J. V. , a 2) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7 – Letné, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 1/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 350/2010 – 92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 350/2010 – 92 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. září 2010, č.j. 16 C 1/2008 – 72, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu projednání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2010, č.j. 16 C 1/2008 – 72, zamítl žalobu, aby byla 1) žalovanému uložena povinnost uveřejnit v Nových Novinách omluvu ve znění: „Omluva panu J. H.: V roce 2002 jsem jako vyšetřovatel vykonávající pravomoc orgánu činnému v trestním řízení zahájil trestní stíhání pana J. H. pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, ačkoliv jsem již věděl, že se tohoto trestného činu dopustit nemohl, a o tomto obvinění jsem bezdůvodně informoval veřejnost. Tím jsem poškodil dobrou pověst pana H. a zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti. Za své jednání se panu H. omlouvám. Mgr. J. V.“ a zaplatit žalobci 50.000,- Kč a aby 2) žalovanému byla uložena povinnost uveřejnit v téže novinách omluvu ve znění: „Omluva panu H.: V roce 2002 Policie České republiky, Okresní úřad vyšetřování Jičín zahájila jako orgán v trestním řízení trestní stíhání pana J. H. pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, ačkoliv již v té době bylo zřejmé, že se tohoto trestného činu dopustit nemohl. O tomto obvinění bezdůvodně informovala veřejnost. Tím poškodila dobrou pověst pana H. a zasáhla do jeho práva na ochranu osobnosti. Ministerstvo vnitra se jménem Policie České republiky panu H. omlouvá“ a zaplatit žalobci 25.000,- Kč. Současně soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce tvrdil, že proti němu byla v minulosti zahájena dvě trestní řízení, z nichž jedno skončilo odložením trestního oznámení a druhé zastavením trestního stíhání, přičemž měl za to, že trestní řízení nemělo vůbec proběhnout, neboť bylo dopředu jasné, že se žádného trestného jednání nedopustil a následně žalovaný neměl poskytnout oznamovateli trestného činu informaci o tom, že proti žalobci bylo zahájeno trestní řízení. Podle dovolatele tak vznikla újma na občanské cti a lidské důstojnosti. Soud prvního stupně konstatoval, že v dokazování nevyšlo najevo, že by trestní řízení vykazovalo nějaké excesivní jednání. Zdůraznil, že není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat správnost postupu či rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s výjimkou jednoznačného excesu, přičemž zahájení trestního stíhání nelze za exces považovat, v případě, když panuje podezření ze spáchání trestného činu, čemuž bylo i v případě dovolatele. Informoval-li policejní orgán o zahájení trestního stíhání M. H., tak to udělal v souladu s ustanovením §158 odst. 2 trestního řádu, kdy jmenovaná jako oznamovatelka měla právo na informaci o přijatém opatření. Soud prvního stupně nedovodil ani zásah do ochrany osobnosti spočívající v nepřiměřené délce řízení. Dále soud prvního stupně konstatoval, že žaloba nemůže být úspěšná už proto, že žalovaný se měl neoprávněného zásahu dopustit jako zaměstnanec žalované, tudíž by analogicky podle §420 odst. 2 obč. zák. odpovídal jeho zaměstnavatel. Dále soud prvního stupně uzavřel, že ohledně zaplacení zadostiučinění v penězích nebyl dovolatel vůbec legitimován, neboť v době zahájení řízení byl v konkurzu a jednalo se tak o nárok, který se týká majetku patřícího do konkurzní podstaty. Pro výše uvedené důvody soud prvního stupně žalobu zamíl.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č.j. 1 Co 350/2010 – 92, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnul, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že o neoprávněný zásah do ochrany osobnosti nejde tehdy, když je zásah dovolen zákonem a pokud nejsou nijak překročeny meze stanovené zákonem (tj. pokud není excesem). Takový exces nebyl v řízení prokázán; není jím ani tvrzený nesprávný postup vyšetřovatele v rámci trestního stíhání, neboť námitky proti jeho postupu lze uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci trestního řízení. Na tomto závěru nemohlo nic změnit ani to, že trestní řízení bylo později zastaveno, resp. věc byla odložena. Současně odvolací soud dále odkázal na podrobné a výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnutí potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné a řádné dovolání (dále jen „dovolatel“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“); kdy podává dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Dovolání považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy za otázku zásadního právního významu považuje, zda lze vedení trestního řízení vůči obviněnému v případě, že toto řízení neskončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem, bez dalšího označit za nezákonný zásah do osobnostních práv obviněného. Dovolatel uvádí, že je trend posilování odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení v závislosti na výsledku trestního řízení a v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. III ÚS 590/08. Dále dovolatel trvá na tom, že pouhý poukaz na využití zákonných oprávnění nezbavuje orgány činné v trestním řízení odpovědnosti za újmu, která mu byla způsobena, pokud se neprokáže jeho vina. Orgánům činným v trestním řízení je třeba přičíst odpovědnost za výsledek, kterým je neprokázání viny obviněného a odkazuje na možnost analogie při dovozování odpovědnosti za škodu způsobenou provozní činností podle ustanovení §420a obč. zák. Současně poukazuje dovolatel na zásadní procesní pochybení soudu a též na hrubý nesoulad skutkových zjištění a z nich vycházejícího právního posouzení. Poukazuje na to, že odvolací soud uzavřel, že k žádnému excesu nedošlo, ačkoli neměl u sebe spisy založené ke skutkům, jejich spáchání bylo žalobci kladeno za vinu. Hodnotil tak skutková zjištění a skutečnost, zda je trestní stíhání vedeno neprávem, aniž by měl spisy k dispozici, přičemž se jedná o situaci v příkrém rozporu nejen se zákonnými ustanoveními, ale též s Listinou základních práv a svobod a právem na spravedlivý proces podle čl. 36 a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. ÚS 166/95. Navrhnul proto dovolatel, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. dubna 2011, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. 7. 2009).
Podle §236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Poté, co dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř. se zabýval jeho přípustností.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o.s.ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř, neboť soudy zde nesprávně aplikovaly jiný právní předpis, kdy je nepochybné, že bylo vydáno rozhodnutí v rámci občanského soudního řádu a podle občanského zákoníku, ačkoli mělo být postupováno podle zákona č. 82/1998, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Současně soudy zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť rozhodovaly ve věci věcně a místně nepříslušné soudy.
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ze spisového materiálu je nepochybné, že dovolatel dne 2. ledna 2008 podal žalobu na ochranu osobnosti a za zásah do jeho osobnostních práv označil mimo jiné dvě trestní stíhání, která proti němu byla vedena, přičemž trestní stíhání pro skutek ze dne 3. 1. 2002 skončilo odložením věci na základě usnesení Policie České republiky v Jičíně ze dne 20. 9. 2002 a trestní stíhání pro skutek ze dne 20. 8. 2001 bylo zastaveno usnesením Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 29. 6. 2005. Žalobce se dožadoval náhrady nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s těmito řízeními vznikla. Ačkoli žalobce označuje svoji žalobu jako žalobu na „ochranu osobnosti“, měl se soud prvního stupně nejprve zabývat, v souladu s principem iura novit curia, zda nebylo na místě celou věc posoudit a rozhodnout podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb., který do tohoto zákona přinesl novelu v podobě náhrady vzniklé nemajetkové újmy, jíž se lze domáhat jako součásti náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08). Přitom žalobce uplatnil svou žalobu u soudu 2. ledna 2008, tedy až po účinnosti této novely.
Po účinnosti této novely bylo třeba postupovat i v případě posouzení nemajetkové újmy podle OdpŠk, jak to vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, kdy uvádí, že „ Ústavní soud k tomu připomíná, že výklad ustanovení §13 občanského zákoníku je v daném případě nutno činit s ohledem na to, že se jedná vlastně o prostředek nahrazující pojetí nemateriální újmy jako součásti pojmu škoda. Obecné soudy by tedy v novém řízení měly přihlížet k tomu, že ač rozhodují o zásahu do osobnostních práv stěžovatele, byl by již v současnosti - pokud by nárok vznikl za účinnosti novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb., resp. za podmínek podle čl. II (přechodné ustanovení) tohoto zákona i před jeho účinností - posuzován jako nárok na náhradu nemateriální újmy v důsledku nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu “.
Přičemž je třeba vzít v potaz, že ochrana lidské osobnosti a důstojnosti podle ustanovení §11 a násl. obč. zák. se vztahuje na otázku ochrany osobnosti v horizontálních vztazích, tj. v situacích, kdy dochází k interferencím buď při výkonu práv jinými osobami (např. při výkonu svobody projevu), anebo při deliktním jednání jiných osob (excesu). Nicméně dovolatel se domáhá zásahu do jeho osobnostních práv, který vznikl ze vztahu vertikálního, tj. mezi jednotlivcem a státem a základní lidské právo na důstojnost, garantované Listinou, se uplatní v co nejširším rozsahu.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů měly dovodit, že se zde, v části týkající se nezákonného vedení trestních řízení, jedná o otázku zda vznikla nemajetková újma při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, která měla být následně posuzována v mezích zákona OdpŠk (lex specialis), a nikoli podle občanského zákoníku, jenž je ke zmíněnému OdpŠk zákonem obecným (lex generali). Toto ostatně navrhoval i druhý žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. června 2009 (srov. č.l. 34). Současně je třeba podotknout, že pro účely OdpŠk má zastavení trestního stíhání stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk (srov. viz Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář - 2. vydání. C. H. Beck, 2007, str. 66).
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel v tomto ohledu ničeho nenamítal, dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem vyplývajícím z §219a odst. 1 písm. a) a §221 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. , Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919).
Jelikož soudy žalobu meritorně projednaly a následně zamítly podle občanského zákona a občanského soudního řádu, ačkoli zde byl na místě postup podle OdpŠk, došlo k tomu, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud (Krajský soud v Hradci Králové a dále Vrchní soud v Praze), ačkoli v prvním stupni vůči druhému žalovanému je věcně příslušný okresní soud (§9 odst. 1 o.s.ř.) a místně příslušným je obecný soud druhého žalovaného. Je-li žalovaným stát, jde o okresní soud, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu (§85 odst. 5 o s.ř.). Toto nicméně platí pouze ve vztahu k druhému žalovanému, kdy je žalovanou Česká republika a nikoli vůči prvnímu žalovanému, který je zaměstnancem Policie ČR. Jelikož oba žalovaní mají jiný obecný soud, mělo být rozhodnuto soudem prvního stupně o vyloučení věci k samostatnému řízení podle ustanovení §97 odst. 2 o.s.ř. a dále o postoupení věci věcně a místně příslušnému soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ve věci rozhodoval věcně a místně nepříslušný soud, kdy soudy aplikovaly nesprávný právní předpis, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a proto nelze toto rozhodnutí považovat za správné.
Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí, bez nařízení jednání, zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.a.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Lubomír Ptáček
předseda senátu