ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2545.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2545/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyň a) J. Š., a b) nezletilé P. Š., zastoupené matkou J. Š. jako zákonnou zástupkyní, obou zastoupených advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská č. 4, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 129/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 283/2007-65, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhají ochrany osobnosti s odkazem na skutečnost, že při dopravní nehodě dne 23. září 2001, kterou způsobil žalovaný, zahynul manžel žalobkyně J. Š. a otec druhé žalobkyně nezletilé P. Š. pan MUDr. G. Š. Současně byly zraněny obě žalobkyně, přičemž zemřelo i dosud nenarozené dítě první žalobkyně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2005, č.j. 37 C 147/2003-49, žalovanému uložil zaplatit každé z žalobkyň částku 100.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Současně žalobu zamítl v části, pokud každá z žalobkyň požadovala z tohoto titulu dalších 900.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň, které směřovalo proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, pokud každé z nich nebyla přiznána další částka ve výši 300.000,- Kč, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2005, č.j. 1 Co 140/2005-61, v uvedených výrocích a ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek podle ustanovení
§219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Současně rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že v řízení byl prokázán popsaný neoprávněný zásah, a zdůraznil, že žádné zadostiučinění nemůže odčinit popsanou újmu, když právo na vytváření a rozvíjení vzájemných vztahů mezi první žalobkyní a jejím manželem, resp. mezi druhou žalobkyní a jejím otcem, a tím i na naplňování vlastní osobnosti, bylo neoprávněným zásahem žalovaného definitivně ukončeno. Konstatoval, že smyslem náhrady nemajetkové újmy je tuto újmu zmírnit, přičemž výše této náhrady musí být přiměřená. Uvedl, že soud prvního stupně správně přihlížel k postoji žalovaného, který projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a učinil potřebná opatření k náhradě škody. Soudy obou stupňů současně přihlédly k tomu, aby přisouzená finanční satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační, když žalovaný způsobil dopravní nehodu ve věku blízkém věku mladistvých, je nezaměstnaný a na zaplacení náhrady škody si půjčil. Odvolací soud nadto poukázal na to, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy je třeba přihlížet též i k tomu, že satisfakčním prostředkem v dané věci je i trestní řízení týkající se žalovaného a současně konstatování porušení práva na ochranu osobnosti v rozsudku vydaném v řízení o ochranu osobnosti. Rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi byla žaloba zamítnuta ohledně částky 300.000,- Kč pro každou žalobkyni, byly k dovolání žalobkyň zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2006, č.j.
30 Cdo 1746/2006-89.
Dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Jak morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z., tak i zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., sledují stejný cíl, tj. přiměřeně s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, optimálně, a tím účinně, vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Z uvedeného vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby. Při posuzování uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 o.z., je třeba důsledně brát v úvahu mimo jiné též vliv ostatních satisfakčních instrumentů, jež jsou poskytovány (případně jež již byly v této souvislosti poskytnuty) podle ustanovení §13 odst. 1 o.s.ř. na zmírnění následků zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, a dále závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud správně zdůraznil skutečnost neodčinitelnosti vzniklé újmy způsobené žalovaným a současně připomněl možný satisfakční účinek trestního řízení, které bylo v této souvislosti proti němu vedeno, stejně tak jako postoj žalovaného k jím způsobené tragédii, přičemž též bylo přihlédnuto k úrovni osobních poměrů žalovaného. Přes tuto skutečnost však dovolací soud uzavřel, že nebyly posouzeny okolnosti rozhodné pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích důsledně ve všech vzájemných souvislostech. Zdůraznil, že při vymezení relutární satisfakce podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. je nezbytné přihlédnout k zadostiučinění, kterého se poškozenému již dostalo (event. má dostat) podle ustanovení 13 odst. 1 téhož zákona ve formě morálního zadostiučinění (t.j. ve formě nemajetkové, resp. morální satisfakce). Formy této satisfakce mohou být rozličné (lze zmínit omluvu, konstatování výroku soudního rozhodnutí, že došlo k zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby, apod.). Jako samostatné morální zadostiučinění může podle okolností působit i již sama aktivně projevená snaha toho, kdo zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, mimosoudně zajistit postiženému konkrétní satisfakci (např. „dobrovolné“ poskytnutím finančních prostředků jako náhrady nemajetkové újmy v penězích, resp. pokusem eventuálně i jinak zmírnit následky zásahu, např. formou účasti s postiženým, součinností s ním, projevenou lítostí apod.). Pak v těchto případech může vedle sebe stát jak např. dobrovolně poskytnutá relutární satisfakce, tak současně satisfakce přestavovaná aktivní účastí projevenou ve vztahu k dotčené fyzické osobě. I míru tohoto morálního zadostiučinění, je-li dáno, je pak třeba náležitě ověřit a zhodnotit. Zadostiučiněním pak může být ve smyslu již ustálené judikatury i trestní řízení vedené v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické osoby proti tomu, kdo se tohoto zásahu dopustil, resp. jím může být samotné rozhodnutí vydané v tomto řízení. Možný satisfakční účin trestního řízení přitom však může mít značně rozdílnou intenzitu podle okolností konkrétního případu. Je tak nutno na základě výsledků důkazního řízení náležitě individualizovat způsobilost jednotlivých satisfakčních prostředků (kterých se tak dotčené osobě již dostalo) zmírnit následky zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby a současně i konkrétně uvážit, do jaké míry se takováto satisfakce podílela na zmenšení následků zásahu.
Městský soud v Praze poté, co doplnil řízení, rozsudkem ze dne 18. května 2007, č.j. 37 C 129/2006-45, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil každé z žalobkyň částku 300.000.- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č.j. 1 Co 283/2007-65, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit první žalobkyni dalších 120.000,- Kč a druhé žalobkyni dalších 80.000,- Kč. Co do částky 180.000,- Kč
ve vztahu k první žalobkyni a co do částky 220.000,- Kč ve vztahu k druhé žalobkyni podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Při posouzení věci podle §13 odst. 2 o.z. zdůraznil především závažnost zásahu
do osobnostních práv žalobkyň i to, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pouze zmírnění takto vzniklé újmy. Soud přihlédl jak k vysoké intenzitě vzniklé újmy na osobnostních právech žalobkyň, tak i k okolnostem na straně žalovaného, který projevil lítost nad svým jednáním, poškozeným se omluvil a nahradil jim majetkovou škodu. Soud též přihlédl k satisfakční roli trestního řízení i vlastního rozhodnutí v řízení na ochranu osobnosti. Přihlédl též k tomu, aby přisouzená finanční satisfakce nebyla pro žalovaného likvidační a zhodnotil v této souvislosti osobní poměry žalovaného.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobkyň dne 14. února 2008, přičemž právní moci nabyl dne 18. února 2008.
Proti rozsudku odvolacího soudu v části, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podaly žalobkyně dne 26. března 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení podle §241a odst. 2 písm. b)/ o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky připomínají rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 2006, č.j. 30 Cdo 1746/2006-89, a poukazují na značnou intenzitu předmětného zásahu do práva na ochranu osobnosti každé z žalobkyň. Mají zato, že zejména odvolací soud se dostatečně nevypořádal s tím, jak se jednotlivé satisfakční prostředky podílely na zmírnění následků tohoto zásahu s přihlédnutím k okolnostem případu. Mají zato, že míra morálního zadostiučinění, kterého se jim dostalo, je ve vztahu k intenzitě zásahu a závažnosti následků prakticky nevýznamná. Proto ani přisouzené částky finančního zadostiučinění každé ze žalobkyň nejsou přiměřenou satisfakcí. Dovolatelky navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil podáním ze dne 9. května 2008 a navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Tak tomu však v souzené věci není.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. téhož zákona. Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu citovaného ustanovení je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, tedy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání tak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Bylo již vyloženo, že dovolací soud se již v předchozím zrušovacím rozsudku podrobně zabýval jednotlivými hledisky nezbytnými při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. v této věci. Odvolací soud pak při novém rozhodování ze závazného právního názoru dovolacího soudu skutečně také vycházel (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž ozřejmil, jaké podklady vzal za základ úvahy při určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle citovaného §13 odst. 2 o.z. (§136 o.s.ř.).
Je proto třeba uzavřít, že v projednávané věci bylo rozhodováno v souladu
s hmotným právem a konstantní judikaturou, takže není dán důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadených výroků rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není v dotčené části proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první), odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o.s.ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 a §150 o.s.ř., když dovolací soud spatřuje okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání jejich náhrady žalovanému v okolnostech daného sporu
za situace, kdy určení výše nemajetkové újmy v penězích záviselo na úvaze soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. července 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu