ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2604.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2604/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 91/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2004, č. j. 19 Co 440/2000-121, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 18.5.2000, č.j. 7 C 91/99-68, zamítl žalobní návrh žalobce, aby bylo určeno, že „část kupní smlouvy, jejíž vklad vlastnického práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v P.č.j. V11/3787/97, právní účinky vkladu vznikly dnem 22.12.1997, zapsaná u Katastrálního úřadu v P.na listu vlastnictví č. 702 pro k.ú. Č. uzavřená mezi panem M. K. jako prodávajícím a panem J. B. jako kupujícím, týkající se převodu pozemků parcelní číslo 404/1 a parcelní číslo 404/2 (pozemky
ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr) zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 702 pro katastrální území Č., je v odstavci označeném v kupní smlouvě \"Za prvé\" v části znějící \"pozemku parcelní číslo 404/1 a parcelní číslo 404/2 (pozemky
ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr)\" neplatná“; dále určil, že „M. K. je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo 404/2, orná půda, zapsaného na LV č. 702 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území Č., obec P., a pozemku parcelní číslo 404/1, orná půda, nyní zapsáno
na LV č. 766 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území Č., obec P.“, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci na nákladech řízení částku 5.800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. Ve vztahu k výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, vycházel ze závěru, že „úmyslem navrhovatele bylo učinit předmětem kupní smlouvy pouze dům č.p. 23 … nikoliv pozemky parc. č. 404/1 a parc. č. 404/2“ a že „kupní smlouva je proto v této části neplatná“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.6.2004, č.j. 19 Co 440/2000-121, (po připuštění změny žaloby usnesením ze dne 17.3.2004, č.j. 19 Co 440/2000-114) rozsudek soudu prvního stupně „v odvoláním napadeném výroku
o určení vlastnictví k nemovitostem“ změnil tak, že zamítl „žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že M. K. je výlučným vlastníkem pozemků zapsaných u Katastrálního úřadu v P.: I) Vzniklých z pozemku parcelní číslo 404/1, orná půda, (pozemky
ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr) dříve zapsaného na listu vlastnictví číslo 766 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území Č., obec P., a to: pozemku parcelní číslo 508/1 st.
o výměře 257 m2, pozemku parcelní číslo 404/1 o výměře 580 m2, nyní zapsané na LV č. 766 pro k.ú. Č., pozemku parcelní číslo 499/1 st. o výměře 151 m2 a pozemku parcelní číslo 404/4 o výměře 476 m2, nyní zapsané na LV č. 773 pro k.ú. Č., pozemku parcelní číslo st. 511/1 o výměře 209 m2, zast. pl., pozemku parcelní číslo 405/4 o výměře 535 m2, zahrada nyní zapsané na LV č. 772 pro k.ú. Č.; II) výlučným vlastníkem pozemků vzniklých z pozemku parcelní číslo 404/2, orná půda (pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr) dříve zapsaného na listu vlastnictví číslo 702 u Katastrálního úřadu v P. pro katastrální území Č., obec P., a to: pozemku parcelní číslo 404/10 o výměře 112 m2, zapsaný na LV
č. 10001 pro k.ú. Č., pozemku parcelní číslo 404/2 o výměře 554 m2, pozemku parcelní číslo 506 st., nyní zapsané na LV č. 463 pro k.ú. Č., pozemku parcelní číslo 404/7 o výměře 430 m2, orná půda, zapsané na LV č. 464, pro k.ú. Č., pozemku parc. č. 404/8, orná půda, o výměře 430 m2, pozemku parc. č. 404/9, orná půda, o výměře 559 m2, zapsané na LV č. 454, pro k.ú. Č.“; ve výroku o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému „na nákladech řízení“ částku 6.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému „na nákladech odvolacího řízení“ částku 4.146,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Vycházel ze závěru, že „žalovaný, jenž byl v katastru nemovitostí veden jako vlastník předmětných pozemků tyto pozemky postupně prodal, přičemž ze spisu vyplývá, že … tyto pozemky byly postupně rozděleny na menší díly a měnily své vlastníky“; že „žalobce nemá naléhavý právní zájem na žalovaném určení a to ani k jednomu nově vzniklému pozemku, protože u žádného z uvedených pozemků by mu katastrální úřad nevyznačil vlastnické právo k pozemku z důvodu, že nemá rozhodnutí o určení vlastnictví vůči v katastru zapsanému vlastníku“; že se žalobce nedomáhá určení vlastnictví „vůči v katastru nemovitostí vedeným vlastníkům“ předmětných pozemků.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá především, že „žalobce byl aktivně legitimován k podání návrhu na určení, a to s ohledem na naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, protože vyhovění žalobě mohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení; že „žalobce se dovolal neplatnosti právního úkonu, neboť je nepochybné, že jeho postavení je touto neplatností ovlivněno“. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl, aby dovolání bylo „jako zjevně bezdůvodné“ odmítnuto.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice
po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona
č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané
i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném
do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž
v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká.
Jde-li v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupci (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29.2.1988 sp. zn. 3 Cz 61/87, který byl uveřejněn pod č. 36
v Bulletinu býv. Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1988). Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního úkonu (smlouvy) v jiném řízení jen jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné
pro rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právních nástupců, právě proto, aby účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost) dopadly
na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), popřípadě jejich právní nástupce, nespojuje zákon s řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek. Opačný názor by pak ve svých důsledcích znamenal, že by účastníkem řízení musel být z hlediska věcné legitimace nejen každý, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká, ale
i všichni, kdo jsou účastni práva nebo právního vztahu řešeného jako předběžná otázka, nebo jejichž právní sféry se řešení předběžné otázky týká, ačkoliv se v řízení samotném vůbec nejedná o jejich právech a povinnostech a jejich účast v řízení by byla - uvažováno z pohledu jeho výsledku - zbytečná. Řeší-li tedy soud platnost právního úkonu (smlouvy) jako otázku předběžnou, může si závěr o tom učinit i v případě, že účastníkem řízení není žádný z účastníků tohoto právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod
č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci bylo předmětem řízení určení vlastnického práva ke shora popsaným pozemkům; otázka platnosti kupní smlouvy uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, jejímž předmětem byly také dané pozemky, byla řešena jen jako otázka předběžná. V řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovitosti, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, jednak ten, kdo požaduje, aby jeho vlastnické právo bylo určeno, a jednak osoba, která je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 1319/96, který byl uveřejněn pod č. 71 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Právní sféry dalších osob se toto řízení netýká; i když učinily právní úkony týkající se převodu vlastnictví této nemovitosti, výsledek řízení (rozhodnutí o tom, zda tu vlastnické právo je či není) nemá a nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím). Odvolací soud tedy dospěl ke správnému závěru, že žalovaný, který není veden jako vlastník předmětných nemovitostí, není
v projednávané věci pasivně věcně legitimován a že proto vůči němu žaloba musí být zamítnuta. Bez významu pro správnost tohoto závěru je skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě nerozlišoval mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k požadovanému určení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na to, že dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen
ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151, §142 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Protože dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 5.000,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3, §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a
č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 5.075,- Kč je žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu