ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2616.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2616/2022-640
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce A. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 74/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 22 Co 88/2022-590, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice, ve prospěch účtu Obvodního soudu pro Prahu 8, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8, a to do patnácti dnů od právní moci takového usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2021, č. j. 12 C 74/2017-517, vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 784 351,28 Kč (výrok I rozsudku), žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku) a uložil jí povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 náhradu nákladů řízení, které [za žalobce] platil stát, částku, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení do tří dnů od právní moci takovéhoto usnesení (výrok III rozsudku). Doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 24. 1. 2022, č. j. 12 C 74/2017-530, pak bylo rozhodnuto též o tom, že žaloba se co do částky 215 648,72 Kč zamítá (výrok I doplňujícího rozsudku) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II doplňujícího rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům i státu před soudy obou stupňů řízení (výrok II, body 1 až 3 rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce - mimo jiné - domáhal náhrady škody ve výši 2 000 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu státu vedoucího ke ztrátě hodnoty členství v blíže specifikovaném bytovém družstvu spojeném s právem nájmu družstevního bytu.
Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka vážící se k posouzení opodstatněnosti námitky promlčení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu.
Je sice pravdou, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobce (srov. např. usnesení 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15), nicméně na straně druhé je uvedený judikatorní závěr (jak se odráží i v odborné literatuře, na níž žalovaná v dovolání jinak příhodně odkazuje) spojován se zjištěním, že poškozenému (žalobci) nic nebránilo v tom, aby svůj nárok uplatnil včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013). Praxe dovolacího soudu vychází rovněž z toho, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy v těch výjimečných případech, kdy je uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití práva žalované na úkor poškozeného (žalobce), který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pojem „dobré mravy“ vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (srov. například rozsudky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Setrvale přitom upozorňuje, že §3 odst. 1 zák. č. 40/1961 Sb., občanský zákoník, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost či dokonce excesivnost v jejich úvahách (z četné rozhodovací praxe srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014); o takovou situaci se však v projednávané věci nejedná.
Nelze rovněž pominout ani recentní judikaturu Ústavního soudu, podle níž na stát jako účastníka v soudním řízení, zvláště jde-li - jako je tomu i v poměrech právě projednávané věci - o řízení o náhradu škody, jež měl svou činností způsobit, jsou kladeny vyšší nároky než na subjekt jiný [srov. za všechny např. jeho nálezy ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017] na níž navázala rozhodovací činnost dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014, byť tento byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, jež se ovšem s právními východisky v něm uvedenými na téma dobrých mravů zcela ztotožnil). Ústavní soud ve výše označené judikatuře shrnul, že stát jako subjekt sui generis, při hodnotách, na nichž je založen, v jeho výsostném postavení, musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při [např. námitku promlčení by tak měl vznášet na svoji obranu jen z důležitých důvodů (srov. odst. 32 a 37 zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp zn. 30 Cdo 4776/2014, a na něj navazující, již citovaný, nález sp. zn. II. ÚS 76/17)]. Ústavní soud proto nesouhlasil (rozuměj ve zcela výjimečných případech) s jinak dovozovaným závěrem obecných soudů, že by eventuální výkon práv státu jako účastníka řízení mohl odporovat tomuto jeho zvláštnímu postavení v podstatě jen tehdy, byl-li by činěn v rozporu se smyslem a účelem takových práv, tedy, byl-li by činěn jen jako přímá šikana druhého účastníka řízení. Naopak podpořit je podle Ústavního soudu zapotřebí – zvláště ve vztahu ke státu jako účastníku řízení o náhradě škody (újmy), kterou způsobil – výklad, podle něhož taková námitka by byla rozporná s dobrými mravy i jen tehdy, byla-li by použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000].
Vztaženo do poměrů projednávané věci odvolací soud zhodnotil jednak zvláště nepříznivý zdravotní stav žalobce (poškozeného), přitom z lékařských zpráv založených ve spisovém materiálu je seznatelné, že žalobce byl i v rozhodné době, kdy mělo dojít k promlčení nároku tzv. polymorbidním pacientem s podstatnou ztrátou zraku a praktickou slepotou jednoho oka, přetrvávající téměř trvalou ztrátou sluchu v rozsahu 91,4 % (operace provedeny 12. 5. 2006 a 25. 10. 2006), trpícím dále úplavicí cukrovou, arteriální hypertenzí, ischemickou chorobou dolních končetin, anémií, astmatem, ischemickou chorobou srdeční a dále hyperplázií prostaty. V rozhodné době (rok 2017) se rovněž potýkal s poraněním páteře. Žalobce je podle zjištění odvolacího soudu osobou zvláště tělesně postiženou pobírající invalidní důchod III. stupně. Odvolací soud při zvažování opodstatněnosti námitky promlčení přihlédl nejen ke zvláště nepříznivé zdravotní situaci žalobce, ale i k jeho špatné situaci majetkové, neopomenul zhodnotit ani jeho situaci sociální (pramenící mimo jiné z toho, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci pozbyl práva na užívání družstevního bytu). Náležitě a citlivě odvolací soud zohlednil žalobcovu snahu zajistit si v rozhodném období potřebnou právní pomoc. Odvolací soud vzal dále na zřetel, že výše popisované velmi závažné zdravotní indispozice na straně žalobce mu objektivně ztěžovaly možnost plnohodnotné komunikace s úřady, kterýžto handicap byl dále umocněn vedle praktické hluchoty též jeho tzv. těžkou koktavostí. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že podstatně snížená postulační schopnost nezastoupeného účastníka řízení je důvodem pro to, aby mu byl v soudním řízení ustanoven opatrovník (viz §29 odst. 3 in fine o. s. ř.), je přitom zřejmé, že tentýž deficit zatěžuje účastníka i v době před uplatněném nároku u soudu. Výše popsané okolnosti pak rovněž vedly ke snížení míry porozumění žalobce při projednávání i běžných záležitostí např. s orgány veřejné moci. Závěr odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení je žalovanou uplatněna v rozporu s dobrými mravy, tak není, oproti mínění dovolatelky, spojován výlučně s okolnostmi na straně žalobce, nýbrž i s těmi, jež se pojí s obtížemi žalobce při uplatňování svých práv, které již lze dílem přičítat i samotnému státu. Nejvyšší soud v té souvislosti nad rámec důvodů napadeného rozsudku odvolacího soudu a jeho věci přiléhavé argumentace obsažené v předchozím rozhodnutí z 23. 1. 2020, č. j. 22 Co255/2019-254, vychází také ze znění článku 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením [New York, 2006, v České republice publikována pod č. 10/2010 Sb.m.s. a závazná od 28. 10. 2009], podle něhož státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídacích úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků a svědků při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení. Lze tedy k této dílčí otázce uzavřít, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu s ohledem na jím zjištěné jedinečné okolnosti právě projednávané věci neodchýlil.
Ke zpochybňované příčinné souvislosti z hlediska předpokládané (ne)důvodnosti podané vylučovací žaloby nelze dovolání žalované projednat. Posuzované dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu totiž neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná sice v úvodu podaného dovolání tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, leč k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (resp. pro každou jednotlivou otázku) samostatně, kterážto podmínka ve vazbě na položenou dílčí otázku splněna nebyla.
Ve vztahu ke zpochybnění příčinné souvislosti tentokrát spojovaném s tím, že stát je až posledním dlužníkem a žalobce se měl nejprve pokusit domoci svého nároku proti L. B., s níž uzavřel neplatnou smlouvu, je třeba předeslat, že obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvedl, že nelze vyloučit odpovědnost státu pouhým poukazem na odpovědnost jiného subjektu, který nadto není účastníkem posuzovaného řízení. Při škodě způsobené více subjekty dává občanský zákoník přednost pravidlu společné a nerozdílné (tzv. solidární) odpovědnosti vůči poškozenému. Uplatnění nároku vůči státu jako jednomu ze škůdců je tak dispozitivním projevem realizace této možnosti vyplývající z ustanovení §438 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5272/2008) a je zde třeba zjišťovat, zda jimi vybraný žalovaný škůdce splňuje předpoklady odpovědnosti za škodu vzniklou jeho nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Jde tu o skutkové předpoklady odlišné od těch, které zakládají odpovědnost případných jiných škůdců, a které musí být v případě jejich prokázání posuzovány ve vztahu k žalovanému státu samostatně. Jinými slovy řečeno, podíl dalších škůdců na vzniku škody je významný jen v jejich vzájemném vnitřním poměru, nikoliv pro posouzení, zda stát je jedním z nich. Tyto situace je přitom třeba odlišit od těch situací, kdy stát odpovídá za škodu pouze subsidiárně, neboť (až) v důsledku jeho pochybení došlo toliko ke ztrátě již existující pohledávky poškozeného za jeho přímým dlužníkem. Jen v takových případech je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem vznik škody spočívající v tom, že žalobci nemohou úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému přímému dlužníkovi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto je třeba v nyní rozhodované věci vyjít ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu), který příčinu vzniku škody výlučně vztáhl k nesprávnému úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 z května 2008, jenž následně vedl k nesprávnému provedení dražby bytové jednotky náležející družstvu, k níž žalobci podle dřívějších soudních rozhodnutí svědčilo právo nájmu. Odpovědnost státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem tak pojmově nemohla vyloučit existence nároků z neplatné smlouvy o bezúplatném převodu bytové jednotky mezi žalobcem A. K. a L. B. ze dne 29. 6. 2006. Právě a jen nesprávný úřední postup státu vedl /primárně/ k tomu, že se poškozený žalobce nemohl vůči L. B. již domoci vyklizení či zpřístupnění družstevního bytu a v důsledku realizované dražby nemovitosti pozbyl do té doby mu svědčící členství v bytovém družstvu spojené s právem nájmu družstevního bytu.
K přerušení příčinné souvislosti totiž dochází jen tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Pro posouzení faktické kauzality je třeba na prvním místě identifikovat následek, tj. určit, v čem spočívá tvrzená škoda a následně zjistit, zda je nesprávný úřední postup příčinou této škody, nebo zda byla škoda zapříčiněna jinou okolností. Řečeno jinak, pro závěr o naplnění podmínky příčinné souvislosti je stěžejní, aby se rozhodující skutečnost, v níž poškozený spatřuje porušení právní povinnosti [zde nevyrozumění exekutora o podané vylučovací žalobě], jevila jako nevyhnutelná příčina toho, že vzniklá újma (následek) nastala právě tímto způsobem v daném čase a místě, respektive, že vůbec nastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Uvedeným judikatorním závěrům se odvolací soud v nejmenším nezprotivil, jestliže ve skutečnosti, jež časově předcházela nesprávnému úřednímu postupu Obvodního soudu pro Prahu 8, skutečnost vedoucí k přerušení kauzálního nexu nespatřoval. Ani tato otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nebyla způsobilá založit.
O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolání Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu