ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2635.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2635/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. H. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Stránským, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí Václava Hanky 828, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 90/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 57/2014-160, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 57/2014-160, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2013, č. j. 13 C 90/2013-128, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. ledna 2014, č. j. 13 C 90/2013-133, určil, že „výlučnou vlastnicí bytové jednotky číslo 1446/41 nacházející se v domě číslo popisné 1446 stojící na pozemku st. 3359 ležící v k. ú. P. P. H. K., kdy bytová jednotka je zapsána na listu vlastnictví č. 23419 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové a spoluvlastnického podílu o velikosti 7452/1355141 na těchto nemovitostech: a) stavbě číslo popisné 1443, číslo 1444, číslo 1445, číslo 1446, číslo 1447, číslo 1448 stojících na parcelách st. číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357, číslo 3358, číslo 3359, b) stavebních parcelách číslo 3354, číslo 3355, číslo 3356, číslo 3357, číslo 3358, číslo 3359, vše ležící v k. ú. P. P., obec H. K., kdy nemovitosti jsou zapsány na listu vlastnictví číslo 21711 vedeném Katastrálním úřadem pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Hradec Králové“ (dále již „bytová jednotka“ nebo „předmětný byt“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla smlouvou o převodu družstevního podílu, uzavřenou dne 5. června 2000 s E. B., jako výlučná nabyvatelka členství v Bytovém družstvu Jungmannova se sídlem v Hradci Králové. Dne 27. března 2001 uzavřela žalobkyně s uvedeným bytovým družstvem kupní smlouvu číslo 741/1446 o převodu družstevního bytu do vlastnictví, jejímž předmětem byl předmětný byt, kdy „do textu kupní smlouvy...na místě kupní strany jako manžel žalobkyně byl rukou zapsán žalovaný, jméno žalobkyně bylo již předtištěné. Katastrální úřad provedl vklad vlastnického práva k předmětnému bytu ve prospěch účastníků v režimu společného jmění manželů, i když v té době byli účastníci v poměru druh a družka.“ Předmětnou převodní smlouvu posoudil soud prvního stupně ve vztahu k žalovanému jako neplatný právní úkon, „když bylo prokázáno, že žalovaný pouze zapůjčil žalobkyni částku 300.000,- Kč ‚na koupi vlastnictví členského podílu‘, na kupní smlouvě ze dne 27. 3. 2001 je dopsán pouze ručně, tzn. že byl dopisován později a soud uvěřil výpovědi žalobkyně, že to bylo na naléhání jak žalovaného, tak i zástupců družstva. Soud uvěřil žalobkyni, že vzhledem k tomu, že účastníci nebyli manželé, ale pouze spolu žili, domnívala se, že dopsání jména žalovaného na kupní smlouvu sebou nenese žádné právní následky. Protože kupní smlouva ve vztahu k žalovanému nebyla učiněna vážně, je v této části neplatná. Ani sám žalovaný nepočítal s tím, že by kupoval byt spolu s žalobkyní, když koupě bytu řešil půjčkou žalobkyni. Dle názoru soudu je kupní smlouva neplatná ve vztahu k žalovanému i pro rozpor s dobrými mravy. Za nemravné soud považuje zneužití určitého subjektivního momentu na straně smluvního partnera k vlastnímu majetkovému prospěchu, což bylo v daném případě. Žalovaný využil situace při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 3. 2001 a po naléhání na žalobkyni se nechal zapsat na místo manžela žalobkyně, i když věděl, že účastníci dosud nejsou manželé a že před tímto úkonem půjčil na koupi nemovitosti žalobkyni peníze.“
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. března 2014, č. j. 20 Co 57/2014-160, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení vlastnictví žalobkyně k bytové jednotce zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z toho, že na žalobkyni byla smlouvou ze dne 5. června 20000 převedena členská práva v družstvu k předmětnému bytu. Dne 27. března 2001 byla uzavřena kupní smlouva o převodu družstevního bytu do vlastnictví a jako nabyvatelé byli uvedeni oba účastníci, kteří tuto smlouvou také podepsali, a tato smlouva byla poté vložena do katastru nemovitostí. Podle odvolacího soudu tento projev vůle lze vykládat pouze v souladu s písemným projevem tak, že všichni účastníci smlouvy projevili vůli, aby byt do vlastnictví nabyli oba účastníci tohoto řízení; jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu s tímto písemným projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Z této smlouvy přitom nelze učinit žádný závěr, že by se vlastníkem bytu stal jen jeden z nich. Na tom nemění nic ani to, že smlouva byla předtištěna a že žalovaný byl vyplněn v kolonce „manžel“, ač účastníci tehdy ještě manželé nebyli. Tato vada ovšem bez dalšího nezpůsobila neplatnost smlouvy, neboť oba účastníci věděli, že manželé nejsou, ale jednoznačně projevili vůli stát se společnými vlastníky předmětného bytu. Protože skutečně nemohli nabýt předmětný byt do společného jmění manželů, stali se podílovými spoluvlastníky. Jejich podíly jsou pak vzhledem k §137 odst. 2 obč. zák. stejné, neboť se nedohodli jinak a ani žádný právní předpis jinak nestanoví. Žaloba žalobkyně by musela být zamítnuta i v případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouva nebyla uzavřena platně, neboť důsledkem neplatnosti by bylo to, že vlastnické právo by z družstva převedeno nebylo a skutečně vlastníkem by tak nadále bylo družstvo.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska zákonem stanovených náležitostí) řádné dovolání. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s právními předpisy, a to nejen občanského zákoníku o nabývání vlastnictví, ale také v rozporu se zákonem o vlastnictví bytů a zákonem č. 42/1992 Sb. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, že v kupní smlouvě zcela absentuje projev vůle žalobkyně, který by směřoval k nabytí předmětné bytové jednotky do spoluvlastnictví. Další vadou je podle dovolatelky skutečnost, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nijak nereflektuje §23 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů, kdy podle jeho prvního odstavce bylo možné převést byt ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví bytového družstva pouze nájemci bytu – členovi bytového družstva. Žalovaný nikdy nebyl členem uvedeného bytového družstva a nikdy nebyl nájemce předmětného bytu ve vlastnictví tohoto družstva; tento byt proto nikdy nemohl být převeden do vlastnictví žalovaného. Dovolatelka v dovolání mj. poukazuje na okolnost, že je vedena exekuce na majetek žalovaného a že v souvislosti s tím byl vydán exekuční příkaz k prodeji předmětného bytu a nyní je činěna příprava pro konání dražby. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil napadený rozsudek odvolacího soudu a potvrdil (žalobě vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaný se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože řešení otázky určení vlastnického práva k předmětné bytové jednotky se odvíjí od právního posouzení smlouvy o převodu předmětného bytu ze dne 27. března 2001, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, v němž je uplatněn dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci) je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při rozhodování ponechal zcela stranou, že byt, který byl v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva, bylo možno jako tzv. jednotku převést jen tomuto členu družstva (§23 odst. 1 věta první zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Členové bytových družstev, kteří byli nájemci bytů a nebytových prostor, mohli do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou na ně družstvo bezplatně převede vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Uplynutím této lhůty toto právo zaniklo (§24 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak byt [jednotka ve smyslu §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů], který nabyl do vlastnictví podle §23 odst. 1 věta první zákona o vlastnictví bytů a §24 zákona č. 42/1992 Sb., ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jestliže za popsaných okolností bylo možné ve smyslu §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. byt (v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem byla fyzická osoba - člen družstva), převést jen tomuto členu družstva, pak je nezbytné v případě, že v uvedené smlouvě byl kromě nabyvatele – fyzické osoby - člena družstva, uvedena další fyzická osoba (např. jeho druh, jako tomu bylo v posuzované věci), posuzovat platnost uvedené smlouvy dle cit. ustanovení zákona č. 72/1994 Sb. ve vazbě na §39 obč. zák., a v rámci toho dále posuzovat, zda uvedená okolnost vede k absolutní neplatnosti (celého) právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. anebo zda se důvod neplatnosti vztahuje ve smyslu §41 obč. zák. jen na část právního úkonu (ve vztahu k nečlenu družstva).
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
I přes skutečnost, že se důvod neplatnosti týká pouze části právního úkonu, právní úkon je celý neplatný tehdy, pokud z povahy právního úkonu, z jeho obsahu anebo z okolností, za kterých k němu došlo, vyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu; v takovém případě v důsledku existenční anebo funkční neoddělitelnosti části týká se důvod neplatnosti celého právního úkonu (Luby, Š.: Výber z diela a myšlienok, IURA EDITION, s.r.o., Bratislava 1998, str. 188).
Již v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. listopadu 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, publikovaného v časopise Právní rozhledy č. 3/1993, byl vyložen a odůvodněn právní názor, že je-li do jedné listiny pojato více právního úkonů, je třeba z hlediska §35 odst. 2 obč. zák. zkoumat, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutno smlouvu pojímat jako jeden nedílný celek. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto vždy třeba zjistit.
Rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, publikovaném také v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou či vícestranného právního úkonu, sledovali.
Otázkou částečné neplatnosti právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák. je třeba se zabývat i tehdy, jestliže do jedné listiny bylo pojato více právních úkonů. Je-li jeden z těchto právních úkonů (pojatých do jedné smlouvy) postižen neplatností, musí se soud zabývat tím, zda jej lze oddělit od ostatního obsahu právního úkonu ve smyslu §41 obč. zák., přičemž je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Jen tak lze totiž zjistit, zda jde o právní úkony navzájem od sebe oddělitelné a způsobilé samostatné existence nebo zda je nutnou smlouvu pojmout jako jeden nedílný celek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 33 Odo 771/2005, který je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jelikož se odvolací soud shora judikovanými závěry neřídil, a při rozhodování zcela pominul dosah §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. a §24 zákona č. 42/1992 Sb. a v návaznosti na to se ani nezabýval otázkou příp. aplikace §41 obč. zák., nelze za zjištěných skutkových okolností jeho rozsudek považovat za správný. Nejvyšší soud proto ve smyslu §243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, neboť dosavadní výsledky řízení (viz v dovolání zmíněná exekuce na majetek žalovaného a vydaný exekuční příkaz na prodej předmětného bytu) neumožňují dovolacímu soudu rozhodnout dle §243d písm. b) o. s. ř. (dovolací soud připomíná, že pro jeho rozhodnutí je dle §243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu