ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.265.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 265/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Martinou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Žitomírská 38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 94/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 55 Co 281/2011 – 58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 55 Co 281/2011 – 58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 3. 2011, č. j. 10 C 94/2010 – 38, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 10 C 94/2010 – 38, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.000.000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy, způsobené mu v důsledku vazebního trestního stíhání, jež skončilo zproštěním obžaloby.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že usnesením Policie České republiky ze dne 28. 1. 2009, č. j. PSP-2443/TČ-2008-71, bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). I obviněný ani jeho obhájce nepodali proti tomuto usnesení stížnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 43 T 2/2009 – 586, byl žalobce podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Odvolání státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 8 To 6/2010 – 624, zamítnuto. Dne 15. 6. 2010 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení částky 2.268.000,- Kč jako náhrady škody za bezdůvodné trestní stíhání a nezákonnou vazbu. Za vazbu v období od 28. 1. 2009 do 10. 2. 2010 (celkem 378 dnů) žalobce požadoval v rámci předběžného projednání odškodné ve výši 1.500,- Kč za jeden den vazby (tzn. celkově 567.000,- Kč) a za nemajetkovou újmu celkem 1.701.000,- Kč. Následně žalobce vyčíslil zadostiučinění za nemajetkovou újmu na částku 2.000.000,- Kč. Dopisem ze dne 14. 9. 2010 žalovaná tento nárok neuznala s poukazem na to, že žalobce „nevyužil veškerých prostředků nápravy“. Přes výzvy nespecifikoval, co částka 567.000,- Kč představuje, zda se jedná o náhradu skutečné škody nebo o další zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ztotožnil se s názorem žalované, která nevyhověla nároku žalobce na náhradu škody ve smyslu §14 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), neboť žalobce nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 1. 2009 stížnost. Její podání je přitom podle §8 odst. 3 OdpŠk předpokladem pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Soud zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování, kterými chtěl žalobce prokázat, že jeho psychický stav po smrti družky byl a stále je velmi špatný, že k zahájení trestního stíhání k jeho překvapení došlo půl roku po její smrti, přičemž byl držen ve vazbě déle než jeden rok. Soud prvního stupně nepovažoval uvedené skutečnosti za odpovídající případu hodného zvláštního zřetele dle §8 odst. 3 OdpŠk. Důvod nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání musí spočívat v objektivních okolnostech na straně žalobce nebo jeho obhájce, tzn. velmi nepříznivý zdravotní stav, kdy by žalobce nebyl objektivně schopen „učinit úkon podání stížnosti“. Nepřistoupil tak k přezkumu psychické stavu žalobce v době, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, neboť „žalobce byl právně zastoupen ustanoveným advokátem, který rovněž stížnost nepodal, ačkoliv tak učinit mohl“.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2011, č. j. 55 Co 281/2011 – 58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně a vyšel z jeho skutkových zjištění, která podle §213a o. s. ř. doplnil o provedení důkazu spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 2/2009. Z něho zjistil, že žalobce byl v den zahájení trestního stíhání prohlédnut lékařem, kterému sdělil, že je bez subjektivních potíží. Ve vazbě byl také zkoumán znalcem z oblasti psychiatrie, kterému sdělil, že se cítí duševně zdráv, nikdy se neléčil s psychickými poruchami nebo závislostí. Odvolací soud proto shledal za vyvrácené jeho tvrzení, že u něj jde o případ zvláštního zřetele hodný pro prominutí zákonné podmínky podání opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V kritické době totiž žalobce nebyl ve špatném psychickém stavu, neléčil se na psychiatrii, nadto byl zastoupen ustanoveným advokátem. K odkazu žalobce na judikaturu Ústavního soudu, ve které je konstatováno, že vyžaduje-li se pro nárok na náhradu škody podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o postup protiústavní, neboť stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní, odvolací soud nepřihlédl. Poukázal na skutečnost, že je vázán především zákonem, který podmínku vyčerpání opravného prostředku vyžaduje, nejsou-li důvody zvláštního zřetele hodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. Dovolací důvody uplatnil podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). Poukazuje na okolnosti trestního stíhání a vazby. Cítí se být poškozen jak ze strany orgánů činných v trestním řízení, tak ze strany obhájce, který ho nepoučil o nutnosti podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V důsledku trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy, pro který byl držen nezákonně ve vazbě, došlo k zpřetrhání všech jeho vazeb se synem, jež se nedokáže vyrovnat s nastalou situací a zproštění obžaloby neakceptuje. Stejným způsobem na něj nahlížejí i sousedé, kteří byli svědky jeho zadržení policií a do současné doby se k němu chovají nepřátelsky. Dovolatel uvádí, že po dobu vazby za něj nikdo nehradil jeho závazky, čímž mu vznikly značné dluhy, které bude splácet po dobu několika let. Vzhledem k zadlužení z této doby se nemůže přestěhovat. Pro medializaci jeho případu se mu ani nepodařilo „opatřit si přivýdělek“. Pobyt ve vazbě zapříčinil prokazatelné zhoršení zdravotního stavu žalobce, začal trpět psychickými problémy, dosud se ambulantně léčí u psychologa. Současně u něj došlo ke vzniku onemocnění srdce, kvůli kterému se musel podrobit dne 24. 10. 2011 operaci. Odvolací soud neprovedl žádné důkazy, které by vyloučily důvody zvláštního zřetele hodné, je proto nepochybné, že na základě „nesprávného posouzení důkazů vydal právně nesprávné rozhodnutí“. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalována se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů. Rozsudky považuje za správné a souladné s dotčenými předpisy.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím v případě nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání (§8 odst. 3 OdpŠk), které provedly soudy obou stupňů jinak, než tomu činí ve své aktuální judikatuře Nejvyšší soud. Dovolání je rovněž důvodné.
Podle §8 odst. 1 OdpŠk, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle §8 odst. 3 OdpŠk, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Odvolací soud vycházel při posouzení nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, uveřejněného pod č. 31/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde je konstatováno, že nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zák. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Pokud tedy dospěl k závěru, že v důsledku nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci nevznikl nárok na náhradu škody, nelze mu takovýto postup vytknout.
Po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v této věci však požadavek na podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání kvalifikoval Ústavní soud jako ústavně nekonformní i v plenárním nálezu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (dostupném na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), jímž zrušil zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. V uvedeném nálezu se Ústavní soud přihlásil ke své předchozí judikatuře a zopakoval, že „pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby účastník řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení; účastník není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní.„
Uvedený závěr Ústavního soudu nalezl odrazu v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. z. 31 Cdo 2805/2011. Nejvyšší soud v něm revidoval svou předchozí judikaturu tak, že obviněnému náleží vůči státu nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.
Výše zmíněné je nutno aplikovat i na posuzovaný případ, a proto závěr soudů, že žalobci (poškozenému) právo na náhradu škody (nemajetkové újmy) způsobené nezákonným trestním stíháním nepřísluší pouze proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost, není správný.
Při novém projednání nároku žalobce a případném posouzení jeho výše přihlédnou soudy k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, v nichž Nejvyšší soud stanovil kritéria, která ovlivňují rozsah nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním a vazbou (s výhradou níže uvedené nejasnosti ohledně nároku či nároků, který nebo které učinil žalobce předmětem tohoto řízení).
Nejvyšší soud rovněž v souladu s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl k tomu, že je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z žaloby totiž není patrno, zda žalobce uplatnil toliko jediný nárok, a to na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu vazbou nebo zda uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, a to na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu vazbou a dále také samotným trestním stíháním. Oboje v situaci, kdy trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby. V prvém případě není zřejmé, z jakého důvodu po požadavku odškodnění za vykonanou vazbu, vyčísleném v žalobě na částku 567.000,- Kč, požaduje přiznat celkem částku 2.000.000,- Kč. Ve druhém případě neodpovídá žalobní konstrukci (jediný) požadavek na zaplacení částky 2.000.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby v tom směru, jak vymezuje skutkový základ svého nároku, tj. v čem spatřuje příčinu své tvrzené újmy a její následek. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož právní posouzení žalobcových nároků (nebo žalobcova nároku) na odškodnění nemajetkové újmy odvolacím soudem je nesprávné, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu