ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2650.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2650/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. R. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 285/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 70 Co 355/2014 - 142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil vyhovující výrok o věci samé rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 23. 4. 2014, č. j. 12 C 285/2013-103, a ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 9. 2014, č. j. 12 C 285/2013-122, tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání jeho věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 14/2006 a pod sp. zn. 2 T 1/2009 v přiměřené lhůtě a návrh žalobce na zaplacení částky 115 667 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Odvolací soud rozhodl též o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení výše uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení trvajícího od 7. 8. 2005 do 22. 11. 2013, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1047/2013, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2013, sp. zn. 6 To 58/2012, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 2 T 1/2009 odsuzující žalobce k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let (dále jen „předmětné řízení“).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka předmětného řízení je v kontextu dané věci nepřiměřená. Ohledně formy přiměřeného zadostiučinění se však již neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který žalobci přiznal zadostiučinění poskytnuté v penězích. Odvolací soud dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je za daných okolností přiměřené a dostačující, a to i s přihlédnutím k závěru, že nepřiměřená délka předmětného řízení byla trestním odvolacím soudem zohledněna při ukládání trestu. Odvolací soud rovněž uvedl, že opačný závěr, tedy přiznání zadostiučinění v penězích pachateli trestné činnosti by bylo za daných okolností v rozporu s obecným vnímáním spravedlnosti, když nebylo zjištěno ani prokázáno, že by u žalobce v průběhu předmětného řízení nebo i po něm nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení, jež by vyústily v situaci, k jejíž reparaci má odškodňovací řízení vést.
Výrok I rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu zamítnutí návrhu na zaplacení částky ve výši 115 667 Kč s příslušenstvím, přičemž splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k nároku na náhradu újmy spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda formální uvedení úvahy soudu v rámci trestního rozhodování, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, která však nemá materiální odraz ve skutkovém a právním stavu věci, je dostatečným odškodněním odsouzeného za průtahy v řízení“. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž by dále vymezil otázku hmotného či procesního práva, na které mělo záviset napadené rozhodnutí a jež by byla v rozporu s dovolatelem uvedenými rozhodnutími dovolacího soudu.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že konstatování porušení práva je za daných okolností přiměřené a dostačující, když nebylo zjištěno ani prokázáno, že by u žalobce v průběhu předmětného řízení nebo i po něm nastaly konkrétní negativní důsledky plynoucí z nepřiměřené délky řízení, tedy že újma způsobená nepřiměřeně dlouhým trestním řízením byla pro poškozeného zanedbatelná. Nadto odvolací soud poukázal, že nepřiměřená délka předmětného řízení byla žalobci kompenzována též trestním odvolacím soudem při ukládání trestu.
Dovolatel v dovolání napadá pouze závěr ohledně zohlednění délky předmětného řízení ve výši uloženého trestu, avšak další závěry vedoucí k volbě formy přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předmětného řízení nenapadá, což samo o sobě činí celé dovolání nepřípustným. Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolacím soudem přiznané zadostiučinění formou konstatování porušení práva je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která připouští, že v určitých případech postačí samotné konstatování porušení práva (například pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, nebo rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 2003, ve věci Berlin proti Lucembursku, stížnost č. 44978/98, odst. 72). Nejvyšší soud ve své judikatuře též přihlíží ke skutečnosti, že se odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl uložen i trest. Vzhledem k tomu, že trestní řízení je v tomto případě pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil, považuje Nejvyšší soud za přiměřenou formu zadostiučinění konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010).
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Ani námitky dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu jako celek je v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou právní otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů nezakládá žádná z námitek dovolatele, a proto je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu