ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2721.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2721/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců a) JUDr. K. M. , b) B. P. , c) Ing. J. M. , d) MVDr. P. M. , zastoupených JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, se sídlem v Havířově, Astronautů 859, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 149/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, č. j. 56 Co 22/2011 - 175, takto:
I. Dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni b) se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2011, č. j. 56 Co 22/2011 - 175, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-134, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-140, ve vztahu k žalobkyni b) se zrušují.
III. Dovolání žalobců a), c) a d) se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 11. 2010, č. j. 23 C 149/2009-140, zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 900.000,- Kč s příslušenstvím každému z nich z titulu poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. (výrok I.), a přiznal žalované náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé a změnil výrok II. a III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem.
Žalobci se žalobou došlou soudu dne 1. 6. 2009 domáhali po žalované přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem bývalého Obvodního národního výboru v Ostravě 1 při vydávání stavebního povolení v roce 1977, nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v porušení povinnosti vykonávat stavební dohled po dobu provádění stavebních úprav v letech 1977 – 1983, a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v nepřiměřené délce kolaudačního řízení, které bylo zahájeno v roce 1984 a do doby podání žaloby nebylo skončeno. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 9. 10. 2008, která nároky žalobců odmítla a ve vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že Obvodní národní výbor v Ostravě 1 vydal na žádost Krajského sdružení advokátů v Ostravě dne 28. 11. 1977 stavební povolení ve věci rekonstrukce dvou domů v Ostravě 1 za současného dodržení stanovených podmínek. Stavba měla být dokončena v prosinci 1980. Za účelem provedení kolaudačního řízení se uskutečnilo dne 27. 2. 1984 místní šetření, aniž by následovalo vydání kolaudačního rozhodnutí. Jako vlastník nemovitostí byla v letech 1974-1989 zapsána Advokátní poradna Ostrava. Dopisem ze dne 25. 7. 1990 upozornili žalobci Českou advokátní komoru (právního nástupce Advokátní poradny Ostrava), že uplatní k označené nemovitosti restituční nárok. Stejného dne převedla Česká advokátní komora nemovitosti do vlastnictví pěti advokátů, kteří nemovitost vyklidili v listopadu 1995, a ve stejné době byli žalobci zapsáni jako vlastníci nemovitosti u příslušného katastrálního úřadu. Dne 3. 7. 1996 oznámil stavební úřad České advokátní komoře, že bude pokračovat v kolaudačním řízení. Při místním šetření dne 25. 7. 1996 však byla zjištěna řada závažných závad a dne 14. 8. 1996 bylo vydáno usnesení o přerušení kolaudačního řízení s tím, že stavební úřad uložil České advokátní komoře povinnost odstranit zjištěné závady do 15. 3. 1997 a žalobcům nařídil vyklidit místnosti v 1. a 2. poschodí a v půdním prostoru a zakázal jim do nich vstupovat. Dne 18. 6. 1998 bylo s vlastníky domu zahájeno řízení o odstranění stavby. Žalobci podáním z ledna 2003 navrhli, aby stavební úřad pokračoval v zahájeném řízení s Českou advokátní komorou, ten však takový postup odmítl. Rozhodnutím ze dne 9. 4. 2003 bylo žalobcům nařízeno odstranit stavební konstrukce v domě provedené v rozporu se stavebním povolením ze dne 28. 11. 1977, toto rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím Magistrátu města Ostravy ze dne 8. 8. 2003 a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2003 stavební úřad přerušil řízení o odstranění stavby, neboť u Okresního soudu v Ostravě se vedlo řízení o určení vlastnického práva k domu, jehož součástí jsou i stavební úpravy, kterých se týká řízení o odstranění stavby.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy není promlčen. Žalobci se domáhali odškodnění nemajetkové újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí o kolaudaci stavby v přiměřené lhůtě, jmenovitě peněžitého zadostiučinění za dobu trvání kolaudačního řízení, tj. od roku 1984 do roku 2009 (za 25 let). Odvolací soud nejprve vyšel z toho, že účastníkem kolaudačního řízení podle §78 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 1998, je stavebník, popř. uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám. Ve znění účinném do 31. 12. 2000 je účastníkem kolaudačního řízení stavebník, vlastník stavby, popř. uživatel (provozovatel), je-li v době zahájení řízení znám. V době od roku 1984 do listopadu 1995 neměli žalobci postavení účastníků kolaudačního řízení, a proto je vyloučeno, aby jim vznikl nárok žalobou uplatněný, neboť nejsou ve věci aktivně legitimováni. Odvolací soud dále shrnul podstatná ustanovení stavebního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1998 a od 1. 7. 1998 ohledně kolaudačního řízení. Při rozhodování o tom, zda lze žalobcům poskytnout odškodnění nemajetkové újmy za období od listopadu 1995 do roku 2009, odvolací soud vyšel z toho, že kolaudační řízení je jedním z několika stádií řízení následujícím po stavebním řízení a končí vydáním rozhodnutí o povolení užívání stavby. Při zjištění nedostatků takového charakteru, které ohrožují zdraví a bezpečnost osob či které brání řádnému a nerušenému užívání stavby k určenému účelu, se kolaudační rozhodnutí nevydá. V posuzovaném řízení nastala tato druhá eventualita, kdy stavební úřad kolaudační rozhodnutí nevydal a zahájil dne 18. 6. 1998 s žalobci jako s vlastníky nemovitosti řízení o odstranění stavby. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že kolaudační řízení lze mít za skončené zahájením řízení o odstranění stavby. Obsahem citovaného rozhodnutí totiž stavební úřad jednoznačně rozhodl způsobem, který vyloučil možnost, že v řízení o kolaudaci stavby bude pokračovat. Jestliže kolaudační řízení skončilo v roce 1998, nemohli žalobci uspět s nárokem na odškodnění za dobu od roku 1998 do roku 2009. Jelikož žalobci byli uživateli nemovitosti od listopadu 1995, zabýval se odvolací soud dále otázkou, zda jejich nárok na přiměřené zadostiučinění za dobu od listopadu 1995 do roku 1998 není promlčen. Žalobci se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděli v srpnu 1996, kdy bylo přerušeno kolaudační řízení a vydáno rozhodnutí o vyklizení stavby a zákazu vstupu do ní. Promlčecí lhůta nemohla skončit dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, tj. dříve než v prosinci 1998. Od uvedené doby je nárok žalobců podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., v jeho aktuálním znění, promlčen. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť náklady za zastoupení žalované advokátem nehodnotil jako náklady potřebné k účelnému bránění práva, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I. ve věci samé napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v rozhodnutí odvolacího soudu jsou řešeny právní otázky, které mají po právní stránce v projednávané věci zásadní význam nebo které řešil Nejvyšší soud a Ústavní soud jinak. Jako dovolací důvody uvedli žalobci §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelé nejprve co do procesního vedení řízení namítají, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně z jiného důvodu, než byl důvodem pro zamítnutí žaloby soudem prvého stupně, a proto byl povinen účastníky řízení seznámit se svým právním názorem a dát jim možnost, aby se k němu vyjádřili podle §118a o. s. ř. Dovolatelé dále uvedli, že za stát nejednala osoba oprávněná a soud tento nedostatek podmínky řízení neodstranil. Žalobci se domnívají, že ustanovení §21a o. s. ř. je zvláštní procesní ustanovení kogentní povahy, které vylučuje použití ustanovení §25 o. s. ř. Advokát JUDr. A. D. není oprávněn jednat za stát, protože není osobou stanovenou v §21a o. s. ř. Pokud odvolací soud tento nedostatek neodstranil, jedná se o vadu, řízení, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Dovolatelé rovněž uvedli, že smlouva o poskytování právních služeb je veřejnou zakázkou a pro rozpor se zákonem o veřejných zakázkách je neplatná, jakož i pro obcházení procesního přepisu kogentní povahy (§21a o. s. ř.). Další vadu řízení spatřovali žalobci v tom, že odvolací soud byl povinen podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. zrušit rozhodnutí soudu I. stupně pro procesní vady, nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, a nikoliv jej potvrdit z jiného právního důvodu. K otázce promlčení nároku žalobci uvedli, že skončení řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., jde-li o řízení správní, musí být prokázáno rozhodnutím správního orgánu, jímž došlo k ukončení správního řízení způsobem zákonem předpokládaným, a k jeho doručení účastníkům řízení. Soud nesmí z nečinnosti správního orgánu, i když trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, usuzovat na skončení řízení a sám stanovit dobu, kdy správní řízení skončilo. Názor odvolacího soudu o tom, že žalobci nemohou uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy za dobu od roku 1984 do listopadu 1995 není správný, neboť zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví v §13 jako podmínku vzniku nároku na náhradu škody, aby poškozený byl účastníkem řízení v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo. Naopak, zákon přiznává právo na náhradu škody tomu, komu byla nesprávným úředním postupem škoda způsobena. Žalobci proto mají právo na náhradu škody od počátku řízení. Odvolací soud v rozsudku vyslovil právní názor, že zahájením řízení o odstranění stavby podle ust. §88 stavebního zákona s vlastníky domu stavební úřad jednoznačně rozhodl, že v kolaudačním řízení nebude pokračovat, a že lze mít kolaudační řízení za skončené zahájením řízení o odstranění stavby. Takový názor se však dle dovolatelů zakládá na pouhé ničím nepodložené domněnce, pro nějž není v právním řádu opory. Správní řízení lze zastavit jen způsobem, který správní řád upravuje. Zahájení řízení o odstranění stavby nemá za následek skončení kolaudačního řízení. Řízení, v němž došlo u stavebního úřadu k nesprávnému úřednímu postupu dosud neskončilo, proto nezačal ani běh promlčecí doby podle ustanovení §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že právo účastníků na spravedlivý proces neutrpělo, a dovolání žalobců není přípustné ani důvodné. Námitka promlčení byla vznesena dne 13. 7. 2009 a opakovaně dne 2. 6. 2010, žalobci tedy měli možnost se k této námitce vyjádřit a bylo v jejich zájmu, aby se jí zabývali. Námitka promlčení byla posouzena v souladu s §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Otázku aplikace procesních ustanovení o. s. ř. nepovažovala žalovaná za otázku zásadního právního významu, ale naopak za tvrzení účelová. Žalovaná naopak uvedla, že nepřiznání nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení není ústavně konzistentní už proto, že jde o paušální závěr, kterému nepředchází konkrétní skutkové tvrzení a označení a provedení důkazů. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání žalobců a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
V dovolacím řízení bylo výpisem z Centrální evidence obyvatel ze dne 19. 1. 2012 zjištěno, že dovolatelka b) B. P. dne 9. 6. 2011 zemřela. Vzhledem k tomu, že žalobkyně b) zemřela po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2011, avšak předtím, než jí mohl být rozsudek odvolacího soudu doručen, tedy předtím, než bylo řízeno pravomocně skončeno, bylo na soudu prvního stupně, aby posoudil podmínky procesního nástupnictví po dovolatelce a rozhodl podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř., případně posoudil, zda s ohledem na povahu věci jsou naplněny předpoklady pro postup podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. Z důvodu hospodárnosti řízení však považoval Nejvyšší soud za účelné napravit postup soudu prvního stupně v rámci tohoto rozhodnutí.
V řízení je možné podle ustanovení §107 o. s. ř. postupovat, jen jestliže osoba, která byla v dovolání označena za účastníka řízení, měla způsobilost být účastníkem řízení alespoň v den zahájení dovolacího řízení, tedy v den, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Jestliže osoba již před zahájením řízení zemřela, nemohla vstoupit do procesních vztahů, které se zakládají podáním dovolání u soudu, neboť jí od počátku dovolacího řízení chyběla způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek podmínky řízení tu byl již při zahájení dovolacího řízení a jedná se o nedostatek neodstranitelný (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 718). Dovolací soud proto dovolací řízení ve vztahu k žalobkyni b) podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolací soud se dále zabýval tím, jaký měl být správný postup soudu prvního stupně, pakliže došlo ke smrti žalobkyně b) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, avšak předtím, než jí mohl být rozsudek odvolacího soudu doručen.
Předmětem řízení byl uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení podle §1 odst. 3 a §31a odst. 2, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy východisko, dle nějž takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu §579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí tudíž zanikají (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, odůvodnění II. právní věty, dále jen „Stanovisko“). Proto také Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010 dovodil, že zemře-li poškozený žalobce v řízení o náhradu přiměřené újmy za nesprávný úřední postup, je třeba řízení dle §107 odst. 5 o. s. ř. zastavit. (shodně viz též k zániku nároku v důsledku smrti oprávněné osoby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolací soud proto nahradil postup soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k žalobkyni b) nepravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího podle ustanovení §107 odst. 5 o. s. ř. zrušil a dovolací řízení s ohledem na nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobců a), c) a d), které bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1877). Napadený rozsudek odvolacího soudu dovolací soud posoudil jako rozsudek mající charakter rozhodnutí potvrzujícího, neboť přestože odvolací soud založil své rozhodnutí na posouzení otázky promlčení, jsou práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení shodné. Dovolací soud proto posuzoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka délky kolaudačního řízení nebyla dosud v těchto souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Ohledně posouzení věci dovolatelé namítali, že jejich nároky na odškodnění nemajetkové újmy nejsou promlčeny, neboť dosud nebylo skončeno kolaudační řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Žalobci rovněž uvedli, že mají právo na náhradu nemajetkové újmy od počátku řízení v roce 1984, přestože do roku 1995 nebyli účastníky kolaudačního řízení, neboť zákon č. 82/1998 Sb. nestanoví jako podmínku vzniku nároku, aby poškození byli účastníky řízení. Zahájení řízení o odstranění stavby nemá dle dovolatelů za následek skončení kolaudačního řízení.
Účelem zákona č. 160/2006 Sb., který s účinností od 27. 4. 2006 novelizoval zákona č. 82/1998 Sb., bylo zakotvit v českém právním řádu odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, která poškozeným osobám vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení, a zároveň realizovat právo na účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, pod č. 209/1992). Poškozený, jemuž vznikla újma za účinnosti tohoto zákona, se může domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. K odstranění tvrdosti zákona slouží přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., které stanoví, že odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen.
V posuzované věci je z tvrzení žalobců zřejmé, že subjektivně pociťovali nemajetkovou újmu z neukončeného kolaudačního řízení v době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., proto je třeba pro aplikaci přechodného ustanovení čl. II. zákona stanovit, zda jejich nárok na přiměřené zadostiučinění nebyl k účinnosti zákona promlčen.
Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení pak ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk ve větě druhé stanoví, že vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je modifikován v tom smyslu, že promlčení nemůže nastat dříve, než uplyne lhůta šesti měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Pro posouzení otázky promlčení nároků žalobců a v důsledku toho i možné aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je tedy třeba stanovit, kdy došlo ke skončení kolaudačního řízení, respektive jaký okamžik je třeba považovat za rozhodující pro ukončení kolaudačního řízení.
Kolaudační řízení je ve většině případů završením celého procesu přípravy a realizace stavby. Jeho účelem je zejména ověřit, zda stavba byla realizována v souladu s jejím povolením, zda realizovaná stavba a způsob jejího užívání nebude ohrožovat život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost anebo životní prostředí, a zda umožňuje řádné a bezpečné užívání stavby k účelu, ke kterému byla povolena (srov. §81 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění k 30. 6. 1998 a §122 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §81 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění k 30. 6. 1998, zjistí-li stavební úřad při kolaudačním řízení na stavbě závady bránící jejímu užívání, stanoví lhůtu pro jejich odstranění a přeruší řízení. Jsou-li tedy při místním šetření zjištěny závady či nedodělky, které jsou takového charakteru, že brání užívání stavby tím, že není zajištěno zdraví a bezpečnost osob, vyzve stavební úřad stavebníka k odstranění závad ve stanovené přiměřené lhůtě a kolaudační řízení přeruší. Nejsou-li závady bránící užívání stavby odstraněny, stavební úřad podle §82 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. kolaudační rozhodnutí nevydá, tedy nepovolí užívání stavby k určenému účelu. Slova „kolaudační rozhodnutí nevydá“ znamenají v podstatě zákaz vydat kladné kolaudační rozhodnutí, čímž zákonodárce neměl na mysli nečinnost stavebního úřadu, ale rozhodnutí o zamítnutí návrhu na kolaudaci (srov. Doležal, J., Ondrejechová, V., Tunka, M., Veselý, K. Stavební zákon s komentářem: zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) : úplné znění vyplývající z pozdějších předpisů včetně zákona č. 83/1998 Sb., účinného od 1. července 1998. Codex Bohemia, 1998, s. 123).
Podle §120 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stavební úřad užívání stavby zakáže, jestliže na základě závěrečné kontrolní prohlídky zjistí, že nejsou splněny podmínky ochrany života a zdraví osob nebo zvířat anebo životního prostředí nezbytné pro její užívání, že stavba ohrožuje bezpečnost nebo nejsou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, včetně zajištění bezbariérového užívání stavby, pokud je právním předpisem vyžadováno. Obdobně postupuje stavební úřad u stavby provedené v rozporu se stavebním povolením či ohlášením nebo užívané bez předchozího oznámení. Podle §120 odst. 4 cit. zákona, po odstranění nedostatků, pro které bylo podle odstavce 2 užívání stavby zakázáno, může být s jejím užíváním započato jen na základě písemného souhlasu stavebního úřadu, že stavbu lze užívat. Podle §122 odst. 4 cit. zákona, jsou-li na stavbě zjištěny závady bránící jejímu bezpečnému užívání nebo rozpor se závaznými stanovisky podle odstavce 1, stavební úřad kolaudační souhlas nevydá a rozhodnutím, které je prvním úkonem v řízení, užívání stavby zakáže.
Právní úprava v rozhodné době tedy počítala s přerušením kolaudačního řízení po dobu nezbytně nutnou pro odstranění nedostatků stavby a předpokládala, že poté bude v kolaudačním řízení pokračováno. Podle současné právní úpravy je stavební úřad po zjištění nedostatků povinen rozhodnutím užívání stavby zakázat a je na aktivitě stavebníka, aby nedostatky odstranil a kolaudační řízení opětovně zahájil.
V posuzovaném řízení došlo k situaci, kdy na základě místního šetření provedeného dne 25. 7. 1996 byly zjištěny závady stavby bránící jejímu užívání, proto bylo dne 14. 8. 1996 Úřadem městského obvodu Moravské Ostravy a Přívozu vydáno rozhodnutí č. 655/96, kterým bylo stavebníkovi uloženo odstranit závady do 15. 3. 1997, a zároveň bylo rozhodnuto o přerušení kolaudačního řízení podle §81 odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb. do doby odstranění závad. Téhož dne vydal stavební úřad rozhodnutí č. 654/96, kterým nařídil vlastníkům nemovitosti vyklidit místnosti v 1. a 2. poschodí a půdním prostoru domu podle §96 zákona č. 50/1976 Sb. a zakázal jim do těchto prostorů vstupovat, neboť stav nosných stropních konstrukcí byl havarijní a bezprostředně ohrožoval život nebo zdraví osob. Stavebníci ve stanovené lhůtě ani později závady na domě neodstranili, proto stavební úřad v kolaudačním řízení nepokračoval a dne 18. 6. 1998 zahájil s vlastníky domu řízení o odstranění stavby.
Žalobci se v kompenzačním řízení, které zahájili žalobou ze dne 1. 6. 2009, domáhali přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim vznikla v důsledku nesprávných úředních postupů, nečinnosti a nepřiměřené délky kolaudačního řízení. Újma žalobců spočívala zejména v tom, že přestože k průtahům v řízení dle jejich tvrzení sami nepřispěli, nebyli schopni jako restituenti nemovitosti, ve které byly stavebníkem (dřívějším vlastníkem) provedeny stavební úpravy v rozporu se stavebním povolením, dosáhnout kolaudačního rozhodnutí či rozhodnutí o odstranění stavby, a proto nemohli nemovitost v celém jejím rozsahu užívat. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy pak žalobci odvozují od nepřiměřené délky neskončeného kolaudačního řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že okamžik skončení kolaudačního řízení pro účely posouzení otázky promlčení nároků žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. je třeba stanovit s ohledem na reálný smysl a účel kolaudačního řízení, jakož i smysl právní úpravy zákona č. 160/2006 Sb.
Přechodné stanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. zakotvilo pravou zpětnou účinnost zákona pouze pro nároky vyplývající z nepřiměřené délky řízení tak, že i osoby, v jejichž řízení bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a toto řízení skončilo necelých 6 měsíců před účinností zákona č. 160/2006 Sb., mají možnost domáhat se odškodnění jim vzniklé újmy podle tohoto zákona. Smyslem zakotvení pravé zpětné účinnosti bylo odstranit tvrdost zákona ve vztahu k osobám, kterým nároky na odškodnění nemajetkové újmy vznikly v relativně krátké době před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a které zároveň do té doby nepodaly stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Úmyslem zákonodárce nebyla náprava křivd způsobených v dávné minulosti, ale zakotvení účinného prostředku nápravy proti nepřiměřené délce řízení do budoucnosti tak, aby se poškozené osoby nemusely svého práva na odškodnění domáhat cestou stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
S dovolateli lze souhlasit v tom, že kolaudační řízení formálně správně v roce 1996 ukončeno nebylo, neboť rozhodnutím stavebního úřadu č. 655/96 ze dne 14. 8. 1996 došlo pouze k jeho přerušení, přestože správně mělo být v kolaudačním řízení poté, co stavebník nedostatky stavby neodstranil, vydáno rozhodnutí o zamítnutí návrhu na kolaudaci. Účelem kolaudačního řízení ve vztahu ke stavebníkovi je ověřit, zda stavba byla realizována v souladu se stavebním povolením, zatímco ve vztahu k osobám, které mají nemovitost užívat, je účelem zajistit ochranu jejich života a zdraví. Bez kolaudačního rozhodnutí (souhlasu) nemůže být stavba oficiálně užívána. Proto současný stavební zákon stanoví, že namísto vydání kolaudačního souhlasu stavební úřad užívání stavby zakáže. Obdobná situace nastala i v případě dovolatelů, kterým stavební úřad nezkolaudovanou část stavby zakázal užívat. Jestliže nebyly nedostatky stavby stavebníkem odstraněny ani dodatečně a stavební úřad zahájil s vlastníky na jejich žádost řízení o odstranění stavby, je zřejmé, že kolaudovat stavbu, která má být odstraněna, není z povahy věci možné.
Dovolací soud proto s ohledem na dřívější procesní právní úpravu stavebního zákona a smysl a účel kolaudačního řízení dospěl k závěru, že pro účely aplikace zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., je za okamžik skončení kolaudačního řízení třeba považovat den, kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, neboť z tohoto procesního postupu je zřejmé, že stavba má takové nedostatky, které nelze v kolaudačním řízení odstranit, a proto ztrácí smysl v kolaudačním řízení pokračovat. Podle současné právní úpravy by se za okamžik skončení kolaudačního řízení považoval dokonce den, kdy stavební úřad zakázal užívání stavby.
Nejvyšší soud ve Stanovisku pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení uvedl, že je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Uvedený závěr však neplatí bez výjimky, a nelze ho chápat a aplikovat příliš formalisticky. Obdobně například při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kolaudační řízení nutně ztrácí svůj význam v okamžiku, kdy je zahájeno řízení o odstranění stavby. Aplikovat zákon č. 160/2006 Sb. na řízení, jejichž pokračování ztratilo svůj význam v roce 1998, by bylo proti časové působnosti tohoto zákona. Skončilo-li řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., tedy před 27. 4. 2006, byl nárok žalobců ke dni účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. promlčen, a proto na něj nebylo možno aplikovat přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. zakotvující pravou zpětnou účinnost jen pro nároky nepromlčené.
Rovněž ani předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně neskončilo.
Dovolatelé dále uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť se domnívali, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce věcně správné, nelze uvažovat ani o tom, že by se jeho procesní postup mohl negativně odrazit v posouzení věci samé.
Dovolatelé nejprve namítli, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce neseznámil se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvého stupně a nedal jim možnost, aby se k tomu vyjádřili. Takto dovolateli chápaná povinnost soudu však z ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá. Ustanovení §118a o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008). Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku promlčení bylo možno posoudit i na základě žalobci do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo třeba.
Další vada řízení měla spočívat v tom, že za stát vystupoval před soudem právní zástupce a nikoliv osoba oprávněná podle §21a o. s. ř. Dovolatelé však zaměňují otázku, kdo je oprávněn jednat za stát v soukromoprávních vztazích podle §21a o. s. ř. a zda si stát může v řízení zvolit za zástupce advokáta podle §25 o. s. ř. Kogentnost ustanovení §21a o. s. ř. se projevuje v tom, že soud je povinen zjistit, zda za stát v konkrétním právním vztahu vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo jiná organizační složka státu, případně která. V daném případě byla správně určena organizační složka státu podle §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk, ve spojení s §14 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §21a o. s. ř. však nevylučuje, aby se stát, jednající svojí organizační složkou, nechal v řízení na základě udělené plné moci zastupovat advokátem, pokud to považuje za nezbytné pro plnění svých povinností při hospodaření s majetkem státu ve smyslu §14 zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O nedostatek podmínky řízení ve smyslu §104 o. s. ř. se nejedná. Vzhledem k předchozímu výkladu by bylo zcela nadbytečné zabývat se otázkou, zda na poskytování právních služeb měla být ze strany organizační složky státu vypsána veřejná zakázka či nikoliv, neboť se nejedná o vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Žalobci nakonec namítli vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepostupoval podle §219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, přičemž hlavním důvodem měla být nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud k námitkám žalobců uvedeným v odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je částečně nesrozumitelný a nejsou v něm přehledně uvedeny jednotlivé obsahové složky vyjmenované v §157 odst. 2 o. s. ř., tato dílčí nesrozumitelnost však nebyla důvodem k postupu podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně je předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. Nelze proto pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1769). V této věci nelze přisvědčit námitce dovolatelů, že rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť jak vyplývá z obsahu spisu, žalobci rozhodnutí soudu prvního stupně porozuměli a podali tomu odpovídající odvolání, ve kterém kromě namítaných vad řízení brojili i proti nesprávnému právnímu závěru soudu prvního stupně o tom, že k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu nedošlo. Přestože odůvodnění soudu prvního stupně nebylo zcela jasné a srozumitelné, nemělo za následek újmu pro uplatnění práv žalobců v odvolacím řízení. Dovolací soud tedy neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo namítanou vadou řízení.
Nejvyšší soud shledal dovolání žalobců jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ve vztahu mezi žalobci a), c), d) a žalovanou je výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, nelze jí dle názoru dovolacího soudu přiznat právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť tyto dovolací soud s přihlédnutím k právní povaze projednávané věci a k obsahu vyjádření k dovolání žalobců, ve kterém žalovaná pouze označila procesní námitky žalobců za účelové a k samotnému právnímu posouzení otázky promlčení, jež byla v posuzované věci rozhodující, se blíže nevyjádřila, nepovažuje za účelně vynaložené náklady potřebné k bránění práva žalované. Žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, neboť jejich dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu