ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2747.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2747/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Š. K. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 169/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2013, č. j. 68 Co 59/2013 – 28, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 75.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal výše uvedeného plnění z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Tento nesprávný úřední postup spočíval v tom, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 4 Tz 141/2006, sice došlo ke zrušení dřívějšího odsuzujícího rozsudku Vyššího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. VT 4/52 ve znění usnesení Vyššího vojenského soudu Trenčín ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. VTO 120/52, avšak do dne 17. 10. 2011 nebyl dán pokyn k zaslání rozsudku Nejvyššího soudu Rejstříku trestů, a tedy ani k výmazu záznamu o odsouzení žalobce. Žalobce tuto okolnost zjistil z přípisu předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2011, který byl zaslán k jeho žádosti o prověření údajů v rejstříku trestů týkajících se výše uvedeného odsouzení. Žalobce požadoval na zadostiučinění částku 75.000,- Kč s tím, že se jedná o 15.000,- Kč za každý rok z prodlení s výmazem záznamu o odsouzení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo ze strany státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu, který ovšem nespočívá v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „OdpŠk“. Oba soudy pak dospěly k závěru, že žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem nevznikla žádná nemajetková újma, neboť až do okamžiku doručení sdělení předsedkyně Nejvyššího soudu neměl o záznamu v trestním rejstříku povědomí. Nebylo prokázáno, že by informace o existenci takového záznamu byla známa třetím osobám.
K odvolání žalobce odvolací soud uvedl, že v tomto případě je třeba vycházet ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nesprávný úřední postup znamená pro poškozeného morální újmu. V daném případě však byl prokázán opak, tedy že žalobci žádná nemajetková újma nevznikla, a není tedy naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu. Žalobce sám o výpis z rejstříku trestů nikdy nežádal, neměl o údajích v něm vedených žádné ponětí, nevěděl ani o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobce ani netvrdil, že by tyto informace mohly být známy dalším osobám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu. „Důvodem dovolání je dosud neřešená právní otázka, zda neprovedení zápisu do Rejstříku trestů je či není nesprávný úřední postup, který zakládá nárok poškozeného na náhradu nemateriální újmy.“ Odvolací soud na jednu stranu odmítá tvrzení žalobce, že nemusí prokazovat vznik škody, na druhou stranu uzavřel, že „silná, ale vyvratitelná domněnka“ o vzniku újmy byla vyvrácena. Žalobce zastává názor, že nevědomost poškozeného v takovém případě neznamená, že mu újma není působena a že nesprávnost úředního postupu i jeho rozsah prokázal. Proto mu přiměřená náhrada nemateriální újmy náleží. Žalobce žil v legitimním očekávání, že bude pokládán za bezúhonného občana, jestliže jeho nezákonné odsouzení bylo zrušeno, přitom však podle Rejstříku trestů byl nadále považován za zločince. Podle §31a odst. 1 OdpŠk má pak nárok na náhradu nemajetkové újmy bez ohledu na to, zda byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Vymezuje-li dovolatel rozsah dovolání tak, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, znamená to, že brojí i proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části ovšem dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a proto dovolací soud dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ve zbylé části dovolání podle obsahu splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), i když vymezení předpokladu přípustnosti dovolání je zaměněno s dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V souzeném případě je předně třeba poukázat na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž ale není nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nejedná se tedy – stručně vyjádřeno – o případ nepřiměřené délky řízení.
V takovém případě se skutečně „silná, ale vyvratitelná domněnka“, že osobě dotčené nesprávným úředním postupem byla způsobena nemajetková újma, neuplatní. Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem dovozen toliko pro poměry nepřiměřené délky řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; zde citované stanoviska a další rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupné též na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Odvolací soud ovšem zřejmě vycházel z toho, že se jednalo o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení, resp. v neučinění úkonu v přiměřené lhůtě, neboť v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku citoval §13 odst. 1 větu třetí a §22 odst. 1 větu třetí OdpŠk. Z tohoto důvodu vycházel z uvedené vyvratitelné domněnky. Dospěl ovšem k závěru, že tato domněnka byla vyvrácena právě okolnostmi případu vyšlými najevo v průběhu řízení, z nichž vyplývá, že žalobci nemajetková újma způsobena nebyla.
Dovolatel souhlasí s posouzením charakteru nesprávného úředního postupu odvolacím soudem, tedy že se jednalo o nesprávný úřední postup spočívající v neprovedení úkonu v přiměřené době. Nesouhlasí ovšem se závěrem odvolacího soudu, že byla vyvrácena silná, ale vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce.
V tomto ohledu je ale rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zejména je třeba poukázat na rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“
Tento závěr lze nepochybně obdobně vztáhnout i na souzený případ.
Nad rámec odůvodnění lze uvést, že žalobcem zmiňovaný hypotetický příklad s nezákonným tajným sledováním osoby vojenskou kontrarozvědkou (o kterém dotčená osoba také neví a jistě působí nemajetkovou újmu) je zásadně rozdílný. Jednak by se zcela zřejmě nejednalo o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení a jednak sledování osoby (byť tajné) v zásadě působí takové osobě nemajetkovou újmu zejména tím, že se o záležitostech jejího soukromí dozvídají jiné osoby. K podobné situaci však v souzeném případě nedošlo.
Dovolací soud z právě vyložených důvodů nepovažoval dovolání žalobce za přípustné, a proto jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu