ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2774.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2774/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Petřínská 18, zastoupeného Mgr. Petrem Martinů, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 33, proti žalované N. S. , zastoupené Mgr. Miroslavem Ambrožem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 1720/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 8/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2012, č.j. 27 Co 37/2007-330, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2012, č.j. 27 Co 37/2007-330, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2006, č.j. 3 C 8/2005-137, zamítl žalobu, jíž se žalobce proti žalované domáhal určení, že je vlastníkem „nemovitostí (,) tj. zámku čp. 1 na stavební parcele č. kat. 510, stavební parcely č. 510, pozemkové parcely č. kat. 243/1, ppč. 243/10, ppč. 246, ppč. 247, vše kat. území B., zapsané na LV č. 964 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště v Jihlavě“ (dále též „předmětné nemovitosti“ nebo „zámek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně oproti žalobci nedospěl k závěru o neplatnosti předchozích převodních smluv a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. května 2009, č.j. 27 Co 37/2007-183, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorním výroku tak, že určil, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví žalobce. Odvolací soud po částečném zopakování listinných důkazů vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti byly hospodářskou smlouvou ze dne 1. července 1989 převedeny ze státního podniku PAL MAGNETON do vlastnictví Stavebního bytového družstva Svébyt (jako důvod převodu bylo uvedeno, že se jedná o přebytečný majetek). Platnost této smlouvy byla řešena Městským soudem v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 a Okresním soudem v Jihlavě ve věci sp. zn. 5 C 181/2003 pouze jako otázka předběžná (o platnosti této smlouvy nebylo rozhodováno rozsudkem), přičemž Městský soud v Praze – rozsudkem ze dne 29. ledna 2002, č.j. 1 Cm 284/93-355 (právní moc dne 2. května 2002) - tuto smlouvu považoval za neplatně uzavřenou na rozdíl od posledně uvedeného okresního soudu. Účastníky tohoto sporu byli na straně žalobce JUDr. M. P., správce konkursní podstaty Stavebního bytového družstva Svébyt v likvidaci, a na straně žalované Meziodvětvový svaz družstev v likvidaci. Z Meziodvětvového svazu družstev (jehož předsedou byl Ing. arch. O. R.) přešel uvedený majetek na akciovou společnost Svébyt, ve které v období od 23. října 1992 do 6. října 1993 působil jako předseda představenstva Ing. arch. O. R. Tato společnost posléze darovací smlouvou ze dne 23. července 1993 darovala předmětné nemovitosti žalované, jejímž zakladatelem byl Ing. arch. O. R. Odvolací soud s odkazem na §159a odst. 4 o. s. ř. a nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 27. srpna 2007, sp. zn. I. ÚS 647/02, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Zdůraznil, že podle uvedeného nálezu Ústavního soudu se závaznost pravomocného rozsudku má posuzovat šířeji, kdy u změny účastníků má být brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, „přičemž tito noví účastníci řízení jakoby byli právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení.“ Z účastníků v tomto sporu je žalobce vázán oběma předchozími rozsudky, když ve sporu před Městským soudem v Praze byl na straně žalobce, přičemž z tohoto rozsudku vyplynulo, že hospodářská smlouva uzavřená mezi žalobcem a Meziodvětvovým svazem družstev ze dne 30. listopadu 1990, č. 846636/90, je neplatná. V řízení před Okresním soudem v Jihlavě stál žalobce na straně žalované, přičemž rozhodováno bylo o návrhu žalující České republiky Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kdy (shora již cit.) rozhodnutím byla žaloba zamítnuta. Z obou rozhodnutí vyplývá pro žalobce závěr, že předmětné nemovitosti převedl na Meziodvětvový svaz družstev neplatně, a že Česká republika není vlastníkem zámku a přilehlých pozemků. Byla-li totiž pravomocně shledána neplatnost smlouvy o převodu majetku mezi žalobcem a Meziodvětvovým svazem družstev, nemohl dále uvedený subjekt tento majetek převádět na další subjekty, neboť těmito smlouvami převedl více práv, než která mu náležela. Odvolací soud se pak dále zabýval otázkou dobré víry z hlediska příp. vydržení předmětných nemovitostí, přičemž dospěl k závěru, že žalovaná (která byla zřízena v červnu 1993 a jejímž zřizovatelem byl Ing. arch. O. R.) musela vědět o tom, že o vlastnictví majetku je veden spor již od roku 1991 a že vlastnicí Meziodvětvového svazu družstev k předmětnému majetku bylo zpochybňováno, tedy, že majetek nenabyla v dobré víře. Hospodářskou smlouvu ze dne 1. července 1989 č. 0901/práv/89-1, uzavřenou mezi PAL-MAGNETON, st. p. Kroměříž a žalobcem, shledal odvolací soud platnou.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 28. února 2011, č.j. 30 Cdo 3774/2009-231, zrušil shora cit. rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení svého) rozsudku mj. uvedl:
„V posuzované věci odvolací soud při právním posouzení věci ve vztahu k rozhodnutím Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 a Okresního soudu v Jihlavě ve věci sp. zn. 5 C 181/2003, vycházel z ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. stanovícího, že v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné orgány, je závazný též pro všechny orgány, ač dovolatelka nebyla účastnicí předmětných řízení, v nichž byla řešena otázka platnosti hospodářské smlouvy ze dne 30. listopadu 1990, kdy oba soudy dospěly k závěru, že ,zámek spolu s dalšími nemovitostmi převedl Meziodvětvový svaz družstev neplatně, a že Česká republika není vlastníkem zámku a přilehlých pozemků´ Odvolací soud závaznost uvedených rozsudků dovodil na základě interpretace nálezu Ústavního soudu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02 s tím, že ,se závaznost pravomocného rozsudku má posuzovat šířeji, kdy u změny účastníků řízení má být brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, přičemž tito noví účastníci jakoby byli právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení.´ Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku a z odůvodnění písemného vyhotovení cit. nálezu Ústavního soudu, odvolací soud Ústavním soudem judikovaný právní názor ne zcela úplně citoval a interpretoval, což ve svém důsledku přivodilo, že odvolací soud pochybil v právním posouzení věci.
V předmětném nálezu Ústavní soud totiž zdůraznil, že (pozn. v cit. textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) ,si je vědom četné a ustálené judikatury obecných soudů týkající se výkladu ust. §159a odst. 1 o. s. ř. (dříve ust. §159 odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. 1. 2001), z jehož doslovného izolovaného výkladu by snad bylo možno dovozovat, že pouhá změna účastníků činí předchozí rozhodnutí zcela irelevatním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001 in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK ,Soubor NS´ 6/2001: ,Řeší-li soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v tomto pozdějším řízení závazné.´ - též Soudní rozhledy, C. H. Beck 8/2001) nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, Soubor NS 18/2002: ,Rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení.´). Ústavní soud však tato rozhodnutí, jejichž právní věty by mohly svádět k restriktivnímu pojetí pojmu totožná věc, chápe jako rozhodnutí, jejichž cílem je zabránění odmítnutí spravedlnosti, což má umožnit dříve nezúčastněné osobě podílet se na dokazování takových nových tvrzení, která nemohla být v předchozím řízení uplatněna. S větami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 311/2001, se Ústavní soud nemůže bez dalšího ztotožnit. Komentářová literatura se napětím mezi zákonem proklamovanou obecnou nezávaznosti rozsudků s principem právní jistoty a důvěry právo blíže nezabývá (srov. např. Bureš, J., Drápal, L, Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání, C.H. Beck, 2000, str. 363-369 a 443-449 nebo I. díl 6. vydání téhož, str. 506-513 a 612-621). Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Pokud soud takto nepostupuje, nelze jeho postup považovat za slučitelný se zásadami spravedlivého procesu, zejména pak s příkazem vnitřní nerozpornosti právního řádu. Celková harmonie soudních rozhodnutí podmiňuje důvěru v právo, bez níž by právo bylo jen mrtvým textem. Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů, vyplývá jak z požadavku právní jistoty (dovozovaného z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), tak je třeba jej respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).´
Jestliže odvolací soud ve skutkových poměrech dané věci bez dalšího vycházel ze závěru o vázanosti shora uvedenými rozsudky Městského soudu v Praze a Okresního soudu v Jihlavě, učinil tak nejen v rozporu s ustanovením §159a odst. 4 o. s. ř., ale také i s judikovaným právním názorem Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, z nějž vyplývá, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit také z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že dovolatelka proti odvolacím soudem zamýšlenému právnímu posouzení věci brojila uplatněním námitek (srov. písemný závěrečný návrh dovolatelky na č.l. 175 a násl.), na které ovšem odvolací soud v napadeném rozsahu nijak nereagoval. Tím došlo, kromě nesprávného posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), též k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívajícího v závěru, že odvolací řízení zatěžuje jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).“
Odvolací soud poté přistoupil k vydání v záhlaví cit. rozsudku, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla předmětná určovací žaloba zamítnuta, dále změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se předně zabýval (ve světle shora připomenutých skutkových okolností) otázkou aplikace §159a odst. 4 o. s. ř., přičemž dospěl k následujícímu právnímu závěru: „Ve věci vedené u Městského soudu v Praze (sp. zn. 1 Cm 284/94) bylo žalobcem Stavební bytové družstvo Svébyt v likvidaci, tedy stejný žalobce, jako v tomto sporu, žalovaným byl Meziodvětvový svaz družstev Praha, tedy osoba odlišná od žalovaného v tomto sporu. Nebylo přitom ani tvrzeno a ani prokázáno, že by žalovaný v posuzované věci byl (měl být) právním nástupcem Meziodvětvového svazu družstev Praha, který je v současné době v likvidaci. Ve věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pak byli oba účastníci tohoto sporu v postavení žalovaných, když žalobcem byla Česká republika domáhající se určení, že je vlastníkem nemovitostí zapsaných na L. V. č. 964 pro obec a k. ú. B. (,) a to budovy a pozemků ve stejném složení, jako v této žalobě. Z toho vyplývá, že v posuzované věci došlo ke změně okruhu účastníků, a proto odvolací soud těmito rozsudky vázán není.“ Při rozhodování odvolací soud dále vycházel z toho, že „žaloba na určení vlastnictví České republiky byla pravomocně zamítnuta, když soud posoudil hospodářskou smlouvu uzavřenou mezi PAL – MAGNETON a SBD Svébyt dne 30. 6. 1989 jako platnou...Žalobce nabyl nemovitosti, o jejichž určení vlastnictví se vede tento spor, do svého vlastnictví hospodářskou smlouvou č. 0901/Práv/89-1 ze dne 30. 6. 1989 uzavřenou mezi PAL-MAGNETON, státní podnik, Kroměříž a žalobcem.“ Uzavřel, že převod předmětného majetku nebyl v rozporu s vyhl. č. 119/1988 Sb., neboť ve vztahu k původnímu vlastníku předmětného majetku se jednalo o přebytečný majetek, který v rámci lepšího využití byl převeden na jiný subjekt. Odvolací soud dále posuzoval platnost hospodářské smlouvy ze dne 30. listopadu 1990, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem ze žalobce na Meziodvětvový svaz družstev Praha, přičemž v tomto směru uzavřel (a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně ve vazbě na v řízení uplatněné námitky rozvedl), že tato smlouva není neplatná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že zásadní právní význam věci spočívá v řešení následujících otázek:
„- zda a nakolik je soud vázán při výkladu ust. §159a odst. 1 o. s. ř. pravomocným rozhodnutím, jež bylo vydáno mezi jinými účastníky řízení, resp. nakolik má být při změně účastníků řízení brán ohled na předchozí pravomocné rozhodnutí, přičemž tito noví účastníci jsou jakoby právními nástupci původních (jiných) účastníků řízení. Toto (Tato) otázka nechť je posuzována ve světle (podle názoru dovolatele) rozdílných názorů Nejvyššího soudu ČR (např. pod č.j. 22 Cdo 311/2001) a Ústavního soudu ČR (např. pod nálezem č. I. ÚS 647/02) a při zvláštním důrazu k tomu, nakolik je možné narušit právní jistotu přinejmenším jednoho z účastníků řízení zpochybněním předchozího pravomocného rozhodnutí.
- zda porušení ustanovení §119b odst. 1 a 2 a §119d bývalého Hospodářského zákoníku způsobuje neplatnost právního úkonu absolutní či toliko relativní....
V závěru svého dovolání dovolatel zdůrazňuje, že celý proces jednotlivých právních úkonů, na jejichž základě se veškerý nemovitý majetek, jehož vlastnictví je předmětem sporu, dostal do vlastnictví žalovaného, je „zřetelným pokusem vyvést bezúplatně majetek žalobce na subjekty vesměs ovládané osobou jednoho a téhož člověka Ing. O. R..“ Dovolatel má za to, že celý tento proces by měl být považován za rozporný s dobrými mravy a jako takový by měl být shledán za absolutně neplatný ve smyslu §3 obč. zák. a neměl by požívat soudní ochrany. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovila nesouhlas s dovolací argumentací. Má za to, že podané dovolání není přípustné a mělo by být z tohoto důvodu Nejvyšším soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), a že obsahuje zákonem předepsané náležitosti, dospěl k závěru, že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a je také i důvodné, neboť napadené rozhodnutí nerespektuje již v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu připomenutý právní závěr Ústavního soudu, jak byl vyložen v jeho nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a to z hlediska aplikace §159a odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k předchozímu rozhodnutí – pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2002, č.j. 1 Cm 284/93-355. Tímto rozhodnutím bylo totiž v právním sporu mezi nynějším žalobcem, resp. JUDr. M. P., tehdejší správcem konkurzní podstaty úpadce Stavebního bytového družstva SVÉBYT v likvidaci, a žalovaným Meziodvětvovým svazem družstev v likvidaci, určeno, že „hospodářská smlouva č. HS 846636/90 ze dne 30. 11. 1990 ohledně převodu vlastnictví areálu zámku Brtnice a pozemků parc. č. 510 zastavěná plocha, parc. č. 243/1 ostatní plocha, parc. č. 245/1 zahrada, parc. 246 ostatní plocha, parc. č. 247, ostatní plocha, parc. č. 241/1 zahrada, parc. č. 244 zahrada, památkově chráněných objektů zámku a inventáře budovy zámku podle seznamu v příloze č. 2 této hospodářské smlouvy, je neplatná.“ Jestliže měl uvedený žalovaný subjekt tyto předmětné nemovitosti následně převést na společnost Svébyt, a. s., která měla posléze týž nemovitý majetek darovat (na základě darovací smlouvy ze dne 23. července 1993) do vlastnictví nynější žalované nadace, pak jde stále o situaci, jejíž řešení je předvídáno ve shora cit. nálezu Ústavního soudu, neboť v intencích judikovaného právního názoru je žalovaná nadace v postavení svého druhu nástupkyně žalovaného účastníka původního účastníka řízení, jež bylo u Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Cm 284/93 pravomocně skočeno. V takovém případě se pak uplatní to, co bylo již připomenuto v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nějž nelze jinak než pro stručnost opětovně odkázat. Jinými slovy řečeno, odvolací soud v napadeném rozhodnutí při posuzování otázky dosahu §159a odst. 4 o. s. ř. dospěl k odpovědi, která není slučitelná s již judikovanými závěry Ústavního soudu ve shora cit. nálezu, a jež (ve svém důsledku) koliduje s požadavky na spravedlivý proces, s principem právní jistoty a vnitřní nerozpornosti právního řádu. Jak tedy ve sledované věci judikoval Ústavní soud (opakovaně se v tomto odůvodnění připomíná), „Není pochyb o tom, že změněný okruh účastníků zakládá povinnost soudu znovu věc posoudit z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí o vztazích, v nichž noví účastníci jsou svého druhu nástupci původního účastníka řízení...Tento postup, resp. výklad dnes platného ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. v duchu naznačených principů...je třeba respektovat jako součást práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).“
Dovoláním napadený rozsudek nebyl tudíž shledán správným; Nejvyšší soud jej proto ve smyslu §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věc soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. listopadu 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu