ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.2915.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2915/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně J. V., zastoupené advokátem, proti žalované A. spol. s r. o., „v likvidaci“, zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 989/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2004, č. j. 30 Co 481/2004 - 243, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet
advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (po změně žaloby soudem připuštěné) domáhala, „aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 16. 4. 1994, kterou žalobkyně prodala žalovanému dům čp. 103 v K.. na st. p. č. 82 a pozemek st. p. č. 82 o výměře 285 m2, s vedlejšími stavbami, venkovními úpravami a se všemi součástmi a příslušenstvím, nemovitosti zapsané na LV č. 5410 v katastru nemovitostí pro obec a kat. území K.
u Katastrálního úřadu v K., je neplatná“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že
k uzavření uvedené kupní smlouvy byla donucena žalovanou prostřednictvím vymahatele dluhu M. M., který na ni dlouhodobě působil a zastrašoval ji trestním stíháním, vězněním i fyzickým napadením; z toho důvodu je smlouva absolutně neplatná pro nedostatek svobody vůle žalobkyně při jejím uzavření ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. Dále žalobkyně tvrdila, že od této kupní smlouvy odstoupila dopisem doručeným žalovanému dne 9. 7. 1996 z důvodu, že smlouva byla uzavřena
v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.).
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. 5. 2004, č. j. 9 C 989/2000 - 211, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě velmi obsáhlého dokazování vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla v letech 1993 až 1995 zaměstnankyní žalované, pověřenou vedením ekonomické agendy. V březnu 1995 došlo k dopravní nehodě, při níž zemřel manžel žalobkyně, ona sama byla těžce zraněna a dlouhodobě zůstala v pracovní neschopnosti. Žalovanou nově přijatá ekonomka pak zjistila machinace s účty a odčerpávání finančních prostředků a tato skutečnost byla potvrzena též zpracovaným auditem, podle jehož závěrů byla jednáním žalobkyně způsobena žalované vysoká škoda. O této záležitosti účastníci jednali delší dobu prostřednictvím svědka M. a výsledkem těchto jednání bylo čestné prohlášení žalobkyně ze dne 4. 4. 1996 s podpisem ověřeným Městským úřadem v P.,
v němž žalobkyně uvedla, že si je vědoma své odpovědnosti a viny za finanční poškození žalované a že ji chce finančně odškodnit prostřednictvím prodeje předmětné nemovitosti, a dále udělení plné moci pro M. M., v níž ho žalobkyně zmocnila k jednání týkajícímu se zprostředkování prodeje nemovitosti. Žalobkyně se radila se svým bratrem a jeho prostřednictvím s právníkem JUDr. K. a v rozporu
s jejich radami se odmítla obrátit na policii a rozhodla se podepsat kupní smlouvu
o převodu nemovitostí na žalovanou; dne 16. 4. 1994 pak žalobkyně uzavřela se žalovanou kupní smlouvu, kterou jí prodala uvedené nemovitosti za ujednanou kupní cenu ve výši 3,500.000,- Kč, jejíž převzetí žalobkyně ve smlouvě potvrdila, přičemž pravost jejího podpisu byla ověřena dne 16. 4. 1996 pracovnicí notářky JUDr. H. Dne 17. 4. 1996 žalobkyně po poradě se svým bratrem uzavřela další kupní smlouvu
o převodu těchže nemovitostí na jejího bratra. Po uzavření kupní smlouvy ze dne 17. 4. 1996 podala žalovaná na žalobkyni trestní oznámení a žalobkyně pak byla stíhána
pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 trestního zákona, jehož se měla dopustit tím, že od ledna 1993 do srpna 1995 jako pracovnice žalované pověřená vedením ekonomické agendy odčerpala za pomoci účetních operací finanční prostředky ve výši cca 13,000.000,- Kč. Trestní stíhání žalobkyně bylo usnesením Policie ČR - Krajského úřadu S. kraje ze dne 5. 11. 1999, č. j. ČVS:KVV-94/255-96, zastaveno s odůvodněním, že účetnictví žalované nebylo v pořádku, žalobkyně sice činila jednotlivé účetní operace, ale se souhlasem jednatele žalované nebo na jeho příkaz, přičemž oba měli úzce spolupracovat, navzájem se informovat a půjčovat si peníze a brát si jeden pro druhého úvěry. Dále bylo zjištěno, že řízení o povolení vkladu vlastnického práva podle obou kupních smluv byla katastrálním úřadem přerušena, takže žalobkyně je stále vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných nemovitostí. Okresní soud za tohoto stavu shledal naléhavý právní zájem žalobkyně
na požadovaném určení, který spočívá v tom, že vyhovujícím rozhodnutím soudu by bylo zabráněno vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí podle zpochybněné kupní smlouvy. Dospěl k závěru, že vůle žalobkyně při uzavření kupní smlouvy dne 16. 4. 1996 nebyla omezena bezprávnou výhružkou a že nejednala nesvobodně (fyzické donucení netvrdila). Žalovaným sice byla obviněna ze zpronevěry, avšak výhrůžku trestním stíháním nelze pokládat za bezprávnou, neboť je právem žalované, jsou-li zde skutečnosti, jež mohou nasvědčovat tomu, že došlo ke spáchání trestného činu, věc oznámit příslušným orgánům činným v trestním řízení. Soud prvního stupně poukázal též na to, že okolnostmi, za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy
ze dne 16. 4. 1996, se zabývaly obecné soudy všech stupňů v řízení vedeném
u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 504/96, v němž se žalovaná domáhala proti žalobkyni a jejímu bratrovi určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 4. 1996 a
v němž na základě týchž důkazů, jejichž obsah byl v podstatě shodný s důkazy provedenými v projednávané věci, soudy dospěly k závěru, že nátlak na žalobkyni při uzavření kupní smlouvy dne 16. 4. 1996 nebyl prokázán. Ke stejnému závěru dospěl
i Ústavní soud ČR v této věci v usnesení ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 391/2000. Dále soud prvního stupně dovodil, že otázka, zda žalobkyni byla či nebyla vyplacena kupní cena, nemá pro posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska svobody vůle, žádný význam, když tento právní úkon učinila svobodně, což vyplývá i z její výpovědi před soudem, kdy uvedla, že „nejdříve uzavřela smlouvu se žalovanou v důvěře
ve společnost, a teprve po uzavření smlouvy, kdy zjistila, že jsou problémy s penězi, uzavřela další kupní smlouvu o převodu nemovitostí se svým bratrem“. Tvrzená, avšak neprokázaná okolnost, že žalobkyně od kupní smlouvy účastníků odstoupila, je v řízení o určení neplatnosti smlouvy zcela irelevantní, neboť odstoupit lze jen od smlouvy platné, což má za následek zrušení smlouvy od počátku, nikoliv však její neplatnost.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, č. j. 30 Co 481/2004 - 243, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť vyhovění žalobě by zabránilo vkladu práva podle sporné kupní smlouvy. Za správný považoval též závěr okresního soudu, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy nejednala nesvobodně (§37 odst. 1 obč. zák.) a že v řízení nevyšly najevo takové skutečnosti, které by měly za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný
v časopise soudní judikatura č. 2/1999, vycházel z názoru, že bezprávnou výhružkou je výhružka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno, a že bezprávná výhružka je právně relevantní pouze tehdy, je-li protiprávní, je-li dána existence příčinné souvislosti mezi hrozbou a učiněným projevem a že výhrůžka musí být takové intenzity, aby byla schopna vzbudit důvodnou bázeň. Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že jednání účastníků o údajné zpronevěře peněz žalobkyní a způsobu její náhrady byla vedena delší dobu, žalobkyně měla evidentně zájem jednat (jinak by svědka M. nepouštěla opakovaně do svého bytu), přes rady bratra i právníka,
s nimiž se radila, se odmítala obrátit se na policii a rozhodla se kupní smlouvu uzavřít, pak podle odvolacího soudu nelze mít za to, že by její jednání při uzavření smlouvy bylo postiženo nedostatkem svobody vůle. Stejný názor ostatně zaujaly i soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 504/96, přičemž Ústavní soud
ve svém rozhodnutí uvedl, že výhružku žalované trestním stíháním žalobkyně nepokládá za bezprávnou, neboť je nepochybně jejím právem, jsou-li zde skutečnosti, jež mohou nasvědčovat tomu, že došlo ke spáchání trestného činu (jímž navíc mohla být bezprostředně poškozena) tuto věc oznámit příslušným orgánům činným v trestním řízení. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že otázka, zda žalobkyni byla či nebyla vyplacena kupní cena, nemá pro posouzení platnosti kupní smlouvy z hlediska svobody vůle žalobkyně význam, stejně jako tvrzená okolnost, že žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila z důvodu, že smlouvu uzavřela v tísni a
za nápadně nevýhodných podmínek. Za neopodstatněnou pak považoval i námitku žalobkyně, že věc bylo namístě posoudit též podle §41a obč. zák., když z obsahu spisu, zejména výpovědi účastníků a svědků nelze dovodit, že by účastníci zamýšleli uzavřít darovací smlouvu a že by kupní smlouva byla dissimulovaným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Poukazuje na to, že žalobu podala jednak z toho důvodu, že kupní smlouva je neplatná pro nedostatek svobodné vůle, a v případě, že by byla shledána platnou, že od ní odstoupila podle §49 obč. zák. Žalobní petit, jímž se domáhá určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle jejího názoru odpovídá oběma alternativně uplatněným skutkovým tvrzením, neboť určení vlastnického práva k nemovitostem je právní prostředek jak
pro případ neplatnosti smlouvy, tak i pro případ následného zrušení smlouvy s účinky
ex tunc. Není proto správný názor odvolacího soudu, že odstoupení od smlouvy není
z hlediska žalobního petitu významné a že touto částí skutkových tvrzení se nebylo třeba zabývat. V otázce, „zda lze v žalobě uplatnit dva či více žalobních důvodů, které se vzájemně vylučují pro případ neexistence předchozích důvodů, zda žalobní petit může být jen jeden a zda je soud povinen se zabývat všemi uplatněnými žalobními důvody“, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., neboť ji vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka má dále za to, že z uvedených hledisek soud prvního stupně nerozhodl o celé projednávané věci (§152 odst. 2 o. s. ř.) a že odvolací soud tuto vadu nenapravil; řízení před soudy obou stupňů je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesprávné je i právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud žalobkyně tvrdila, že při uzavření smlouvy nejednala svobodně. Podle dovolatelky naopak nelze situaci, kdy kupní cena nebyla žalovanou zaplacena a kdy uzavření kupní smlouvy předcházelo „dlouhodobé působení vymahače“ na prodávající, která byla
po dopravní nehodě zcela nepohyblivá a upoutána na lůžko, a kdy neměla žádných rozumných důvodů k převodu nemovitosti uvedeným způsobem na kupujícího (mimo důvody, spočívající ve vymáhání neexistující pohledávky), posoudit jinak, než že jednala nesvobodně, a že v důsledku toho je kupní smlouva neplatná podle §37 obč. zák. Na nedostatek svobodné vůle je nutno soudit s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a s ohledem k naplnění všech znaků bezprávné výhrůžky (viz např. rozhodnutí NS publikované v SJ č. 2/1999). Z těchto hledisek však odvolací soud věc neposuzoval a nepřihlédl k jejímu zdravotnímu stavu (nepohyblivosti a bezmocnosti), kdy sama nemohla čelit obviněním ohledně „zfalšování“ účetnictví, neboť nebyla schopna provést přezkoumání, vysvětlení listin apod. V jejím případě proto soustavné působení vymahače je bezprávnou výhrůžkou. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto ohledu v rozporu s hmotným právem, navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů, poukázala na to, že žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti předmětné kupní smlouva, a nikoliv určení vlastnictví k nemovitostem, a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolacím soudem byl zrušen se závazným právním názorem. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelka soudům obou stupňů především vytýká nesprávný závěr, že „otázka odstoupení od smlouvy není z hlediska žalobního petitu o určení vlastnictví
k nemovitostem významná“, a naopak zastává názor, že v případě, kdy podala žalobu
o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, je nutno se i touto částí skutkových tvrzení, tedy že od smlouvy odstoupila, zabývat; dále namítá, že řízení před soudy obou stupňů je v této části postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když soudy podle ní nerozhodly o celé projednávané věci. Tyto námitky však nejsou důvodné již proto, že žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala, aby bylo určeno, že kupní smlouva ze dne 16. 4. 1994 je neplatná, a nikoliv určení, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, když ostatně v řízení bylo zjištěno, že je jako jejich vlastnice zapsána v katastru nemovitostí.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Svobodu vůle vylučuje fyzické donucení k provedení úkonu a také donucení psychické, spočívající v tom, že na vůli jednajícího působí bezprávná výhrůžka.
V posuzované věci odvolací soud vycházel v souladu s ustálenou judikaturu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, publikovaný v časopise soudní judikatura č. 2/1999) z názoru, že o svobodný právní úkon nejde v případě, kdy tento úkon byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a dále tehdy, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky (rozhodující je přitom působení bezprávné výhrůžky
v době učinění právního úkonu). Bezprávnou výhrůžkou je výhrůžka, kterou je vynucováno něco, co nesmí být vynucováno. Může spočívat v tom, že je vyhrožováno něčím, co hrozící vůbec není oprávněn provést, nebo co sice oprávněn provést je, ale nesmí tím hrozit tak, aby někoho pohnul k určitému právnímu úkonu; není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí dále jít
o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň a výhrůžka musí adresována tomu, jehož právní úkon se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým. Mezi bezprávnou výhrůžkou a právním úkonem musí být příčinná souvislost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že jednání účastníků o údajné zpronevěře peněz žalobkyní v žalované společnosti a způsobu její náhrady byla vedena více než měsíc, že žalobkyně měla zájem se svědkem M. jednat, že výsledkem těchto jednání bylo čestné prohlášení žalobkyně ze dne 4. 4. 1996 s podpisem ověřeným Městským úřadem v P. (v němž žalobkyně uvedla, že si je vědoma své odpovědnosti a viny za finanční poškození žalované a že ji chce finančně odškodnit prostřednictvím prodeje předmětné nemovitosti), a dále žalobkyní udělená plná moc,
v níž svědka M. zmocnila k jednání týkajícímu se zprostředkování prodeje nemovitosti, a dále že v rozporu s radami svého bratra a právníka se odmítla obrátit na policii a rozhodla se kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí na žalovanou (na níž je pravost jejího podpisu ověřena dne 16. 4. 1996 pracovnicí notářky) uzavřít, přičemž ve své výpovědi před soudem prvního stupně uvedla, že smlouvu uzavřela
s důvěrou ve společnost žalované, pak odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že žalobkyně neuzavřela kupní smlouvu s nesvobodnou vůlí utvářenou bezprávnou výhrůžkou ze strany žalované (§37 odst. 1 obč. zák.), což je i v souladu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v usnesení ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 391/2000, ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 504/96. Nedůvodně též dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval všemi znaky bezprávné výhrůžky, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že velmi podrobně zvážil všechna hlediska rozhodující pro právní posouzení věci, přičemž vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, občanský soudní řád nepřipouští (srov. §236 - 239 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkou dovolatelky, že odvolací soud pominul některé skutečnosti, neboť nejde o námitku proti právnímu posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], tím méně pak o námitku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), a snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka (po zaokrouhlení) 489, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu