ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2916.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2916/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 201/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 18 Co 42/2012 – 43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2010, č. j. 27 C 201/2010 - 24, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 300.000,- Kč. Touto žalobou, podanou u soudu dne 2. 7. 2010, se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným vězněním v době od 27. 4. 1952 do 4. 5. 1953.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 24. 7. 1952, sp. zn. Vto 119/52 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále také „tr. zák.“) a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal v době od 27. 4. 1952 do 4. 5. 1953. Usnesením Vojenské obvodového soudu Brno ze dne 28. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 140/91, byl zrušen výrok o trestu a rozsudkem ze dne 13. 2. 1992 (dále také „rehabilitační rozhodnutí“) bylo rozhodnuto o neuložení trestu. Výše uvedená rehabilitační rozhodnutí byla zrušena Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 4 Tz 175/2006. V novém rehabilitačním řízení zrušil městský soud rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. 6. 1952, sp. zn. Vt 3/52 a všechna rozhodnutí na něj navazující v celém rozsahu. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením ze dne 25. 9. 2007, neboť skutek není trestným činem. Dne 27. 12. 2007 požádal žalobce o odškodnění Českou republiku – Ministerstvo obrany (původně žalovaná organizační složka státu). Bylo mu přiznáno odškodnění ve výši 15.232,- Kč jako náhrada nákladů původního řízení a náhrada nákladů právního zastoupení v řízení rehabilitačním. Odškodnění za nemajetkovou újmu bylo žalobci odmítnuto z důvodu promlčení tohoto nároku.
Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Ten ve svém rozhodnutí uvedl, že nárok žabce na přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu nemá oporu v právních předpisech, když zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“), podle kterého se nárok dovolatele posuzuje, neupravuje odškodnění za imateriální újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 04. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003). Nárok žalobce není možné posuzovat ani podle zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále také „zák. č. 160/2006 Sb.“), jež do našeho právního řádu zavedl nárok na odškodnění imateriální újmy, protože nemá ve vztahu k nároku žalobce zpětnou účinnost. To samé platí pro aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), která se stala pro Českou a Slovenskou federativní republiku (dále také „ČSFR“) závaznou dne 18. 3. 1992, tedy po vzniku žalobcovy újmy v roce 1953 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010). Z rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, na které odkazoval žalobce, nelze vycházet, protože se s otázkou časové působnosti norem nijak nevypořádaly. Rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, nález ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05), na případ žalobce také nelze vztáhnout, protože se týkají případů přiznání imateriální újmy za věznění, které proběhlo již v době, kdy byla Úmluva pro Českou republiku závazná.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda má nevinně vězněný občan právo na náhradu imateriální újmy i tehdy, když byl uvězněn před 18. 3. 1992, tedy před tím, než se pro ČSFR stal závazným čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobce je na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že pro aplikaci Úmluvy není rozhodující doba, kdy byl nevinně vězněný vězněn, ale okamžik zrušení odsuzujícího rozsudku, resp. vyslovení soudní rehabilitace. Stejný postoj zaujal v obdobné věci Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11.
Dále se žalobce táže, zda je v jeho případě potřeba uplatnit princip rovnosti ve smyslu čl. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., Listina základních práv a svobod (dále také „Listina“). Žalobce uznává, že ze samotného čl. 1 Listiny právo na náhradu imateriální nevyplývá, ale je třeba přihlédnout k žalobcem doloženému pravomocnému rozsudku, kterým prokázal, že osobě v obdobném postavení (tj. osoba nevinně uvězněná před 18. 3. 1992) byla náhrada nemateriální újmy přiznána.
Zásadní právní význam spatřuje žalobce také v otázce, zda se na jeho věc vztahuje čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále také „Ústava“) o závaznosti nálezů Ústavního soudu ČR. Žalobce je přesvědčen, že odvolací soud toto ustanovení porušil, když se při svém rozhodování vůbec nezabýval nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, ve kterém se Ústavní soud v případě obdobném případu žalobce jednoznačně vyslovil k rozhodnému okamžiku pro aplikaci Úmluvy.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla zamítnutí nebo odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Závěr odvolacího soudu v otázce nemožnosti aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené mu vězněním v padesátých letech minulého století, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992.
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ( Bleči ć proti Chorvatsku , stížnost č. 59532/00, §70, Šilih proti Slovinsku , stížnost č. 71463/01, §140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90, §130, Kopecký proti Slovensku , stížnost č. 44912/98, §38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutími Ústavního soudu, na která žalobce odkazuje, ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr zastávaný Nejvyšším soudem.
Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani ve vztahu k právu žalobce na odůvodnění odlišnosti rozhodnutí v jeho věci ve srovnání s věcmi obdobnými, které je součástí obecných právních zásad (srov. §13 zák. č. 89/2012 Sb. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011) a které odvolací soud plně respektoval, když vysvětlil, proč nepřevzal závěry z daných rozhodnutí i v žalobcově věci.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud nehodlal odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, přičemž ani další dovolatelem předložená otázka nepřiznává rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu