ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2929.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2929/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Z. D., zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, proti žalovaným 1) MUDr. R. K. , a 2) J. D., oběma zastoupenými JUDr. Ivo Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 199/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. června 2008, č.j. 59 Co 426/2007-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivo Bubrjaka, advokáta se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kroměříži dne 24.9.2002 se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 30.4.1999 mezi žalovaným 2) jako prodávajícím a žalovaným 1) jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod níže specifikovaného bytu. Žalobu doplněnou podáním ze dne 11.3.2003 (č.l. spisu 26-27) zdůvodnila zejména tím, že dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27.2.2002, č.j. 5 C 105/2000-94 bylo určeno, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená dne 28.4.1999 mezi žalobkyní a žalovaným 2) je neplatná. Ačkoli tedy společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) nebylo dosud vypořádáno, když uvedený byt je mimo jiné také předmětem vypořádání, žalovaný 2) bez jejího vědomí byt převedl předmětnou kupní smlouvou ze dne 30.4.1999 na žalovaného 1). Po změně žaloby se žalobkyně domáhala určení, že je ve společném jmění manželů žalobkyně a žalovaného 2) bytová jednotka č. 2473/5 v domě č.p. 2471, 2473, 2474, 2475, 2476 se zastavenou plochou p.č. st. 2690, st. 2691, st. 2692, st. 2693, st. 2694, o výměře 1.086 m2 a příslušný spoluvlastnický podíl id. 635/23610 k pozemkům p.č. st. 2690, st. 2691, st. 2692, st. 2693, st. 2694 na ulici M., K., vše zapsané na LV č. 6715 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž.
Okresní soud v Kroměříži („dále již soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2007, č.j. 7 C 199/2002-121, po připuštění změny návrhu žalobu zamítl a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 1) náklady řízení ve výši 16.386,- Kč (výrok II.) a že ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželství žalobkyně a žalovaného 2) bylo pravomocně rozvedeno dne 27.11.1998. Dne 28.4.1999 byla mezi žalobkyní a žalovaným 2) uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění manželů (dále též „dohoda o vypořádání SJM“), na základě které předmětný byt nabyl do vlastnictví žalovaný 1). Dohoda o vypořádání SJM je platná, žalobkyně neprokázala, že by dohodu podepsala pod fyzickým či psychickým nátlakem žalovaného 2). Na základě uvedené dohody žalobkyně nabyla po rozvodu menší podíl než žalovaný 2). Soud prvního stupně dovodil, že tato skutečnost nemůže zakládat neplatnost smlouvy, neboť v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, České republiky je věcí bývalých manželů, jakým způsobem se dohodnou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již „odvolací soud“), v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25.173,- Kč (výrok II.) a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání SJM ze dne 28.4.1999 je podle ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zák. absolutně neplatná pro rozpor se zákonem i pro neurčitost. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22.12.2004, č.j. 47 Co 314/2003-143, a dále konstatoval, že ve svém znění bodu třetím dohoda obsahuje formulaci, která jednak je vzdáním se práva (do budoucna nevznášet žádné nároky), což je v rozporu se zákonem, tím spíše, že v době uzavírání dohody ještě neuplynula tříletá doba na vypořádání SJM dohodou či pro podání žaloby k soudu. Navíc pak z této formulace nevyplývá jednoznačně, zda účastníci hodlali projevit vůli, že ač žalovaný 2) nabýval zjevně mnohem cennější majetek, i tak ničeho nevyplatí žalobkyni nebo byl tento bod opomenut. Odvolací soud vycházeje ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 30.4.1999 žalovaný 2) převedl na žalovaného 1) vlastnictví k předmětnému bytu s právními účinky vkladu ke dni 22.9.1999, se dále zabýval vznesenou námitkou ze strany žalovaného 1), který pro případ jiného právního posouzení namítal, že došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti smlouvy o převodu bytu ze dne 30.4.1999. Odvolací soud považoval za úkon směřující k dovolání se relativní neplatnosti uvedené smlouvy samotnou žalobu ze dne 23.9.2002, která byla doručena účastníkům, a to žalovanému 1) dne 31.3.2003 a žalovanému 2) dne 13.5.2003. Dovodil, že z tohoto důvodu je nutno považovat právo žalobkyně na dovolání se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy za promlčené, a to i za situace, pokud by za dovolání se relativní neplatnosti měla být považováno podání samotné žaloby k soudu dne 24.9.2002. Odvolací soud v tomto ohledu považoval za počátek běhu promlčecí doby nabytí právních účinků vkladu vlastnického práva podle předmětné kupní smlouvy ke dni 22.9.1999 a konec této promlčecí doby spadá na 22.9.2002. Konec promlčecí doby by takto byl 23. září 2002, žaloba v této věci byla podána 24.9.2002, tedy po uplynutí promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména namítá, že „soudce přísedící“ JUDr. V. D. byl vyloučen dle ustanovení 14 odst. 2 o. s. ř. z rozhodování odvolacího soudu, když v téže věci vedené pod sp. zn. 5 C 105/2000 rozhodoval u Okresního soudu v Kroměříži jako soudce v první instanci. Odvolací soud pochybil, pokud shledal důvodnou námitku žalovaného 1) promlčení práva dovolatelky na dovolání se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy o převodu bytu ze dne 30.4.1999. Nesprávně konstatoval promlčecí dobu, když vycházel z toho, že dovolatelka podala žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy dne 24.9.2002, tedy po uplynutí promlčecí doby, i když uvedl, že konec promlčecí doby byl dne 23.9.2002, tedy v den, kdy byla žaloba sepsána a „svěřena České poště“, jak vyplývá z podacího lístku. Odvolací soud nesprávně zhodnotil námitku dovolatelky, že nemohla vědět o převodu předmětného bytu. Nezabýval se otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pouze odkázal na „rozhodnutí z 22.12.2004“, z kterého vyplývala absolutní neplatnost vypořádání SJM a tím i neplatnost kupní smlouvy. Na žalovaného 1) se dovolatelka obracela bezprostředně poté, co se dozvěděla, že předmětný byt žalovaný 2) prodal. Žalovaný 1) adekvátně nereagoval a nezbylo než podat žalobu. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní v podaném vyjádření k dovolání nesouhlasili s námitkou dovolatelky, že člen odvolacího senátu JUDr. V. D. je vyloučen dle ustanovení §14 odst. 2 o.s.ř., neboť nerozhodoval ve stejné věci. Jinak se ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, i když nesdílejí jeho právní závěr o neplatnosti dohody o vypořádání SJM ze dne 28.4.1999. Odvolací soud totiž nesprávně nepřihlédl k jejich tvrzení o možnosti oddělit ujednání obsažené v dohodě „ … ani v budoucnosti nebudou mít účastníci vůči sobě žádné další nároky“ a toto ujednání posoudil jen jako částečně neplatné. Pokud lze hovořit o neplatnosti, tak pouze ve vztahu ke slovu „v budoucnosti“. Naopak ujednání, že vůči sobě nemají žádných dalších nároků, je ujednáním běžným a je i v souladu s ustálenou soudní praxí, viz rozsudek NS 22 Cdo 1244/2003. Soudní praxe také nepovažuje za neplatnou dohodu bývalých manželů o vypořádání SJM, podle které jeden z nich dostane více, případně všechno, a druhý nic. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatelka napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o. s. ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 28.4.1999, na základě které předmětný byt nabyl do vlastnictví žalovaný 2) je platná, zatímco odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že důvodem pro zamítnutí žaloby je promlčení práva dovolatelky na dovolání se relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 30.4.1999, na základě které žalovaný 2) převedl na žalovaného 1) vlastnictví k předmětnému bytu s právními účinky vkladu ke dni 22.9.1999. Protože jde o právní závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, je dovolání tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 pím. a) o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen dovolatelkou tvrzenou vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy že rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Podle ustanovení §14 odst. 2, věty první o. s. ř., u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Uvedené ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, neboť dané řízení ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 5C 105/2000 nepředstavuje tutéž věc a soud prvního stupně v uváděném řízení a soud odvolací v tomto řízení nespojuje citovaným ustanovením předjímaný instanční vztah. Okolnosti významné z hlediska vyloučení soudce ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. (poměr k věci, účastníkům nebo zástupcům), dovolatelka v dovolání nenamítá a obsah spisu jejich existenci nenasvědčuje. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, mohl dovolací soud přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v dovolání uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v závěrech o důvodnosti námitky žalovaného 1), že došlo k promlčení práva žalobkyně dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy o převodu bytu ze dne 30.4.1999 v obecné promlčecí době dle ustanovení §101 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelka nesouhlasí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §145 odst. 2 obč. zák. obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle ustanovení §40a věty první obč. zák., jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení (mimo jiných) §145 odst. 2, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým právním úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Podle ustanovení §100 odst. 1 právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustálené soudní praxe jestliže jeden z manželů po rozvodu manželství bez souhlasu druhého manžela nakládal s věcí, náležející do zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů, pak bylo třeba posuzovat dispozici s takovou věcí analogicky podle §145 odst. 2 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.1.2004, sp. zn. 22 Cdo 1191/2003 in www.nsoud.cz ).
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti podle ustanovení §40a obč. zák., se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztahy vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). To platí i tam, kde na základě tohoto právního úkonu (smlouvy) vzniklo vkladem do katastru nemovitostí věcné právo.
K tomu, aby nastaly účinky tzv. relativní neplatnosti, zákon - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - nestanoví žádnou formu; proto lze tak učinit jakýmkoliv způsobem. Lze tak učinit žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu (nároku) v řízení před soudem; postačuje rovněž, aby oprávněná osoba uplatnila tzv. relativní neplatnost právního úkonu i mimosoudně. V obou případech účinky tzv. relativní neplatnosti nastávají jen tehdy, jestliže její uplatnění došlo druhému účastníku (ostatním účastníkům) právního úkonu, popřípadě - namítá-li neplatnost právního úkonu osoba, která nebyla jeho účastníkem - všem účastníkům právního úkonu, a to okamžikem, v němž projev vůle došel poslednímu z nich [srov. též například Zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství s uplatňováním ustanovení novelizovaných v roce 1982, uveřejněné pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, či Závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k rozhodování soudů i státních notářství v ČSR s použitím ustanovení občanského zákoníku, zákona o rodině, občanského soudního řádu a notářského řádu, novelizovaných zákony č. 131/1982 Sb., č. 132/1982 Sb., č. 133/1982 a č. 134/1982 Sb., z 29.12.1984, sp. zn. Cpj 51/84, uveřejněné pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1986 (dále již „Závěry“)]. Otázku tzv. relativní neplatnosti lze v občanském soudním řízení vždy řešit jako otázku předběžnou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.1.2009, sp. zn. 30 Cdo 2940/2007, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 12, ročník 2009, str. 450).
Právo dovolat se tzv. relativní neplatnosti - jak se podává z ustálené judikatury soudů - podléhá promlčení (srov. též Závěry na str. 424 a násl.). Promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.). To, že se věřitel o vzniku svého práva nedozvěděl, nemá podle soudní praxe pro počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv (nejde totiž o subjektivní promlčecí dobu podle §106 , 107 obč. zák.).
V judikatuře se rovněž ustálil právní názor, že promlčecí doba podle ustanovení §101 občanského zákoníku začíná běžet „vždy dnem, kdy došlo k uzavření právního úkonu, a to i při právních úkonech, které ke své účinnosti vyžadují rozhodnutí příslušného orgánu nebo registraci státním notářstvím". Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15.4.2003 sp. zn. 32 Odo 568/2002, judikoval, že obecná tříletá promlčecí doba, která podle ustanovení §101 obč. zák. běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, počíná běžet objektivně. Předmětné právo (nárok) může být vykonáno resp. uplatněno v den, kdy nárok dosáhl ve svém vývoji nejvyššího procesního stádia, jímž je právo (nárok) podat žalobu u soudu (tzv. actio nata). Toto právo není nijak odvislé od subjektivní vědomosti oprávněného subjektu o podstatě práva a o jeho výkonu (uplatnění). V cit. judikátu Nejvyšší soud řešil otázku porušení předkupního práva. Uvedl také, že k porušení práva dojde již v okamžiku, kdy došlo ke vzniku právního úkonu (kupní smlouvy), neboť tehdy vznikl právní důvod (titulus), který je (v řešeném případě) základem, porušení předkupního práva. Okamžik, kdy došlo k porušení práva, nelze posouvat až do dne zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, poněvadž se jedná již o modus, kterým se úředně završuje soukromoprávní úkon a jenž má právní význam pro převod vlastnického práva (nikoli pro právní úkon jako takový). Z referovaného rozhodnutí lze tedy zrekapitulovat, že promlčecí doba podle ustanovení §101 obč. zák. běží ode dne, v němž došlo ke vzniku právního úkonu, přičemž počátek jejího běhu nelze posouvat až do dne zápisu (vkladu) práva do katastru nemovitostí; počátek běhu promlčecí doby nutno tedy spojovat již s okamžikem, kdy došlo ke vzniku předmětného právního úkonu.
Těmito (shora vyloženými) zákonnými a judikatorními hledisky se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku zcela řídil a při interpretaci a aplikaci institutu promlčení v daných skutkových okolnostech případu (tj. včetně právně relevantního zjištění, že „odvolací soud považuje za úkon směřující k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy o převodu předmětného bytu samotnou žalobu ze dne 23.9. 2002, která však byla doručena účastníkům, a to 1. žalovanému dne 31.3. 2003 a 2. žalovanému (dne) 13.5. 2003“), nijak nepochybil, dospěl-li k závěru, že žaloba v této věci byla podána (až) po uplynutí promlčecí doby (viz odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu na konci str. 4 a str. 5).
Vzhledem tedy k tomu, že (ze strany dovolatelky) dovolání se relativní neplatnosti došlo poslednímu účastníku uvedené kupní smlouvy (až) dne 13.5.2003, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Z tohoto důvodu nebylo již třeba, aby se odvolací soud zabýval otázkou neplatnosti předmětné kupní smlouvy.
Pokud dovolatelka uvádí, že tvrdila (jak vyplývá i z obsahu spisu v doplnění žaloby ze dne 8.12.2006 na č.l. spisu 61-62), „že se na prvního žalovaného obracela bezprostředně poté, co se dozvěděla, že předmětný byt druhý žalovaný prodal,“ nejedná se o projev vůle, ze kterého by bylo patrno, že relativní neplatnost skutečně uplatňuje.
V důsledku marného uplynutí promlčecí doby se tedy dovolatelce nepodařilo zneplatnit předmětnou převodní smlouvu. Poněvadž tato smlouva nebyla postižena absolutní neplatností, k níž by bylo nutno z úřední povinnosti přihlédnout, je dovolací námitka dovolatelky o absolutní neplatnosti uvedené dohody o vypořádání SJM z hlediska věcného posouzení v této věci právně irelevantní.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Z uvedeného důvodu proto dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání dovolatelky bylo zamítnuto, je dovolatelka povinna ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. nahradit žalovaným náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 13.000,- Kč (srov. §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 20% DPH v částce 2.660,- Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Celkovou částku 15.960,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit v zákonné lhůtě (§160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalované v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. října 2010
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu