ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2985.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2985/2020-769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. D., nar. XY, b) M. D., nar. XY, c) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, a d) nezl. BBBBB (pseudonym), nar. XY, všech XY, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 80/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, č. j. 53 Co 244/2019-600, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou v nyní posuzované věci se každý ze žalobců domáhal na žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu. Uvedli, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou vlastníky rodinného domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, v Městské části XY, Statutární město XY, kde bydlí společně s žalobci c) a d) a kde nejsou v důsledku provozu dálnice D1 a silnice č. II/602 dlouhodobě dodržovány hygienické limity hlukové zátěže v chráněných venkovních prostorách. Žalovaná částka pro každého ze žalobců v celkové výši 1 500 000 Kč se skládá ze čtyř nároků: 1) částky 750 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále jen „KHS JMK“) a Ministerstva zdravotnictví (dále jen „MZ“), neboť v případě dálnice D1 nepozastavily výkon činnosti, která je příčinou dlouhodobého a závadného překračování hygienického limitu hluku v území, a současně nepovolily výjimku z provozování nadlimitního zdroje hluku, 2) částky 225 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v případě silnice č. II/602 KHS JMK a MZ netrvaly na realizaci ochranných opatření, která byla uložena rozhodnutím KHS JMK ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8600/2006/BM/HOK/Fa, 3) částky 225 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že v případě silnice č. II/602 KHS JMK a MZ netrvaly na realizaci ochranných opatření uvedených v rozhodnutí KHS JMK o hlukové výjimce ze dne 15. 11. 2010, č. j. 9934/2010/BM/HOK, a 4) částky 300 000 Kč za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem KHS JMK a MZ, pokud v rozhodnutí vydaném KHS JMK ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSJM15855/2016/BM/HOK, vycházely z limitů hluku pro starou hlukovou zátěž.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č. j. 23 C 80/2017-523, zamítl žalobu, jíž se každý ze žalobců domáhal po žalované zaplacení částky 1 500 000 Kč s příslušenstvím (výroky I až IV), a uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 53 Co 244/2019-600, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV (výrok I), ve výroku V rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 525 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok II), a uložil každému ze žalobců zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 150 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací námitku, která se týká nároku každého ze žalobců na zaplacení částky 750 000 Kč, zda je povinností obecných soudů v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za tuto nemajetkovou újmu, vyplývajících z hmotněprávních ustanovení předpisů veřejného práva – konkrétně v předmětné věci posoudit, zda KHS JMK a MZ aplikovaly v souladu se zákonem limit pro starou hlukovou zátěž, staví žalobci na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Odvolací soud totiž vyšel z toho, že z předmětného úseku dálnice D1 v rozhodném období nedocházelo k překračování hygienických limitů hluku. Dovolatelé tak fakticky nepřípustně uplatňují námitku proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Na otázce, zda stát odpovídá za újmu vzniklou dotčené osobě v důsledku nečinnosti příslušných orgánů (ochrany veřejného zdraví) za situace překračování nejvyšších přípustných limitů hlukové zátěže, pokud je touto újmou samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěže, a touto újmou je samotná skutečnost, že v místě bydliště dotčené osoby jsou nejvyšší přípustné limity hlukové zátěže dlouhodobě a výrazně překračovány, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že zvýšená hladina hluku spadala pod výjimku stanovenou rozhodnutími KHS JMK ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8600/2006/BM/HOK/Fa, a ze dne 15. 11. 2010, č. j. 9934/2010/BM/HOK, a proto žalovaná za žalobci tvrzenou újmu může odpovídat pouze z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009).
Jestliže se žalobcům nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu o nepřekročení hygienických limitů hluku u dálnice D1 a výjimce zvýšené hladiny hluku stanovené rozhodnutími KHS JMK u silnice č. II/602, pak další námitky žalobců plynoucí z dovolání a směřující k objasnění existence nesprávného úředního postupu a dokazování žalobci vytrpěné újmy, nejsou otázkami, na kterých by (výlučně) rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno. To je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobců nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5313/2015, nebo ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na otázce promlčení nároků rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. pak nestojí vůbec, neboť uvedenou otázkou se zabýval pouze soud prvního stupně, nikoli soud odvolací.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III o nákladech řízení, podle §237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobci žalobou uplatnili samostatné nároky, dovolací soud uložil zaplatit samostatně každému ze žalobců ¼ z celkové č ástky nákladů dovolacího řízení, jež žalované vznikly, což odpovídá částce 75 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu