ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3027.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3027/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně P. P., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K., a 2) M. K., oběma zastoupeným advokátem, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 25 C 10/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 21 Co 421/2006-91, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. května 2006, č.j. 25 C 10/2005-77, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná darovací smlouva ze dne 16. 6. 2003, kterou M. K. daroval nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 319 pro katastrální území 661279 B., vedeném u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště M. B., M. K. a M. K. a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodoval ve věci poté, co usnesením z 1. 11. 2005, č.j. 16 Co 434/2005-50, zrušil předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2005, č.j. 25 C 10/2005-35 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud řešil v projednávané věci právní otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že považuje rozsudky soudů obou stupňů za správné a navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
Podané dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Výklad ustanovení §42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalovaného 1) za účelem rozpoznání úmyslu svého otce, jakožto dárce, zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, za niž otec žalovaného 1) odpovídá, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jak správně podotknul odvolací soud, termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci. Jestliže odvolací soud dovodil, že žalovaný nemohl rozpoznat žalobcem tvrzený úmysl dárce krátit věřitele, a to za situace, kdy jeho otec od roku 1997 v rodině nežil a nikoho neinformoval o svých osobních a majetkových poměrech, žalovaný 1) věrohodně uvedl, že ani nevěděl, že otec podnikal, a spolu se žalovanou 2) byl již od svého dětství
ze strany svých prarodičů (jakožto původních vlastníků, kteří nemovitosti darovali
do výlučného vlastnictví otci prvého žalovaného) ujišťován o tom, že nemovitosti na něj budou převedeny po dovršení 18. let věku, takže se nejednalo o nenadálý, překvapivý či nečekaný úkon a naopak šlo o právní úkon dlouhodobě naplánovaný již ze strany zmíněných původních vlastníků nemovitostí, tento závěr považuje dovolací soud
za správný. Po žalovaném 1) tak za zjištěných okolností objektivně vzato nelze rozumně požadovat vynaložení efektivního úsilí na to, aby poznal úmysl dárce krátit věřitele, když jeho aktivita se mohla omezit toliko na získání informací ze strany jeho otce, případně babičky, která toto darování zprostředkovala. Výklad náležité pečlivosti nemůže být bezbřehý, neboť v opačném případě by to znamenalo, že ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. by se osoba blízká odpůrčí žalobě fakticky nemohla úspěšně bránit [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002, podle něhož vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dověděla)]. Také při posouzení otázky, zda je žalovaná 2) osobou blízkou (§116 obč. zák.) ve vztahu k dárci postupoval soud správně, když dospěl k závěru, že žalovaná 2) není ve vztahu k dárci osobou blízkou, přičemž správně vyložil, že skutečnost, že by nemoc dárce vnímala žalovaná 2) podle svého vyjádření s lítostí, z ní za podmínek, kdy s dotyčným nesdílela společnou domácnost, není ve vztahu k němu v linii přímého příbuzenství a prakticky se s ním nestýkala, nečiní osobu blízkou. Z uvedeného důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že důkazní břemeno ohledně prokázání vědomosti o zkracovacím úkonu dárce ve vztahu k žalované 2) vázlo na žalobkyni. Té se však tuto skutečnost prokázat nepodařilo a žaloba musela být z uvedeného důvodu vůči žalované 2) rovněž zamítnuta.
Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) je však zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, který byl pokladem pro právní posouzení věci; nejedná se
o námitky nesprávného řešení otázky právní podle §241 a odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobkyně vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3,
a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo, žalovanému 1), který si vyjádření k dovolání sepsal sám, za tento úkon náhrada nákladů nepřísluší a vyjádření advokáta žalovaného 1), v němž se bez jakékoliv věcné argumentace toliko připojil ke zmíněnému vyjádření žalovaného 1), nelze považovat za účelné bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu