ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3125.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3125/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem proti žalované České republice – M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 108/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2006, č.j. 1 Co 13/2006-199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
4. listopadu 2005, č.j. 23 C 108/2003-182, zamítl návrh žalobce, aby mu byl žalovaný povinen zaplatit z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 900 000,- Kč v souvislosti
s průtahy způsobenými ve třech soudních řízeních.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. dubna 2006, č.j. 1 Co 13/2006-199, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že žalobce protiprávní zásah do svých osobnostních práv shledává v průtazích v řízení vedeném původně
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 120/2004, resp. u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp.zn. Nc 2054/96, dále v průtazích v řízení Okresního soudu
v Ostravě sp.zn. 33 C 177/94 (věc byla původně vedena u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 104/2003), a konečně ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn.
30 C 580/95, v jejichž důsledku se zhoršil jeho zdravotní stav. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Evropský soud pro lidská práva na základě stížnosti žalobce dospěl k závěru, že ve věcech Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 33 C 187/94, 33 C 188/94 a 39 C 508/94 byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech, přičemž za morální újmu za průtahy v řízení ve věci 33 C 187/94 mu byla přiznána náhrada ve výši 6.000,- €.
Odvolací soud uvedl, že právo na soudní ochranu a na projednání věci
bez zbytečných průtahů (právo na spravedlivý proces) není právem osobnostního charakteru chráněným právní úpravou §11 násl. o.z. Zákonné předpoklady vzniku práva na sankce ochrany osobnostní sféry fyzické osoby, jak jsou uvedeny v §13 o.z., tak nebyly naplněny. Okolnostmi či skutečnostmi majícími původ v soudním řízení bylo možno neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby pouze v případě, že by soud vybočil ze zákonného oprávnění provádět soudní řízení. Tato řízení probíhají na základě zákonné licence, přičemž exces z tohoto oprávnění nebyl ani tvrzen. Za exces nelze považovat existující průtahy v soudním řízení, byť porušení zásady projednat věc v soudním řízení bez zbytečných průtahů je jev jistě nežádoucí. Průtah v soudním řízení tedy sám o sobě nemůže být neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 31. května 2006, přičemž právní moci nabyl dne 1. června 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31. července 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o.s.ř. “), neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí napadá z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního významu považuje, zda porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je porušením práv chráněných ustanovením
§11 násl. o.z. Domnívá se, že povinnost státu vykonávat řádně bez průtahů soudnictví musí být vyvážena odpovídajícím právem na straně účastníků řízení. Nesprávný je proto názor vyslovený v napadeném rozhodnutí, že k porušení uvedeného práva účastníka řízení (tedy k protiprávnímu zásahu) dojde pouze při vybočení ze zákonného oprávnění provádět soudní řízení. Průtahy v soudním řízení jsou porušením (nikoli ohrožením) práva účastníka. Toto právo nelze vylučovat z ochrany podle ust. §11 násl. o.z. Navrhl proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak sice předcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu (ze dne 30. dubna 2004, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno), avšak důvodem zrušovacího rozhodnutí byla skutečnost, že podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně náležitě nezjistil skutkový stav věci.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení §13 o.z.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze u zásahu
do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by byl neoprávněný, resp. protiprávní.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(§13 odst. 2 o.z.). Základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle §13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana, spočívající
v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením §11 násl. o.z. Důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené právní povinnosti. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:
- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě,
- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,
- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem, aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.
Podstatou osobnosti fyzické osoby jsou její vztahy k vnímané skutečnosti,
k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy.
Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti. Různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Vždy však bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností
a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo 1873/2006). Charakteristickým znakem osobnostních práv fyzické osoby je, že jsou s její osobností spjata od jejího narození až do její smrti (byť se případně projevují i v rámci její tzv. postmortální ochrany).
V rámci všeobecného osobnostního práva upraveného v §11 násl. o.z. je proto poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva.
Právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je (na rozdíl od některých jiných práv v listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest a ochranu jména), právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními §11 až 13 o.z., neboť nenaplňuje výše vyložené charakteristiky. Toto právo nemá ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130, a usnesení téhož soudu ze dne 19. dubna 2004, č.j. 30 Cdo 281/2006-116). Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu se soud druhého stupně neodchýlil od vyloženého názoru, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu