ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3155.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3155/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyň a) J. E. , a b) L. B. , zastoupených JUDr. Jarolavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalovaným 1) P. C. , zastoupenému JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a 2) M. B. , zastoupenému Mgr. Lucií Benešovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 92/2006, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č.j. 30 Co 337/2007-441, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2011, č.j. 30 Co 337/2007-441, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 9 C 92/2006-117, zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně J. B. (nyní žalobkyně a/, která se v průběhu řízení provdala a převedla většinu žalobou dotčených nemovitostí do vlastnictví nynější žalobkyně b/), domáhala určení, že je vlastnicí „rodinného domu č. 1934 s příslušenstvím na stavebním pozemku p. č. st. 3038 se stavebním pozemku p. č. st. 3038 a zahradou p. č. 2972/10 vše v obci a k. ú. R.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázané, že žalovaným byl znám stav tísně matky žalobkyně a že žalobkyně sama se ve finanční tísni nenacházela. Matka žalobkyně se souhlasem žalobkyně použila majetek žalobkyně k úhradě svých dluhů. Žalobkyně s ohledem na matku měla zájem na rychlém řešení; proto přistoupila na řešení nabídnuté žalovanými, neboť v tomto ohledu toto řešení bylo pro ni výhodné, a to i přesto, že kupní cena byla nepoměrně nižší, než tržní cena. Při rozhodování okresní soud také zohlednil obsah vyjádření, v němž žalobkyně uvedla, že se rozhodla uzavřít kupní smlouvu i přesto, že předtím uvažovala o uzavření zástavní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl proto k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání původní žalobkyně (nyní žalobkyně a/) Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. srpna 2007, č.j. 30 Co 337/2007-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil že (původní) žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, avšak na rozdíl od něj shledal předmětnou kupní smlouvu „za absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle §39 občanského zákoníku, když tato má charakter »lichevní smlouvy«.“
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2010, č.j. 30 Cdo 4665/2009-223, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přistoupil k vydání tohoto kasačního usnesení s ohledem na zjištění, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by postupoval ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř., a to v procesní situaci, kdy se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který však v otázce týkající se žalobkyní tvrzené tísně při uzavírání předmětné kupní smlouvy naopak dospěl k závěru, že žalobkyně v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanými kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, se ve stavu tísně nenacházela.
Odvolací soud (s ohledem na skutečnost, že původní žalobkyně kupní smlouvou ze dne 20. května 2008 převedla na svou sestru L. B. níže specifikované a žalobou dotčené nemovitosti) usnesením ze dne 2. dubna 2010, č.j. 30 Co 337/2007-257, připustil, „aby v té části řízení, jež se týká určení vlastnictví rodinného domu č.p. 1934 – objektu bydlení na stavebním pozemku p.č. st. 3038 – zastavěná plocha a nádvoří, se stavebním pozemkem p. č. st. 3038 – zastavěná plocha a nádvoří a zahradou p. č. 2972/10, to vše zapsané na LV č. 8963 pro obec a k. ú. R., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Rakovník, vstoupila do řízení na straně žalobkyně L. B.“
Poté odvolací soud vydal dne 13. dubna 2011 pod č.j. 30 Co 337/2007-441, (v pořadí druhý) rozsudek, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tom správném znění výroku I., že žaloba na určení, že žalobkyně L. B. je výlučnou vlastnicí rodinného domu čp. 1934 s příslušenstvím na stavební parcele, parcelní číslo stavební 3038, se stavební parcelou parcelní číslo stavební 3038 a zahradou, parcelní číslo 2972/10, to vše zapsáno na L.V. č. 8963 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Rakovník (,) a žalobkyně J. E. je výlučnou vlastnicí zahrady parcelní číslo 2972/16, zapsané na L. V. č. 4408 pro obec a katastrální území R. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj – katastrální pracoviště Rakovník, se zamítá.“ Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel z toho, že „dovolací soud vyjádřil ve výše citovaném rozsudku závazný právní názor, že stav tísně u matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav tísně u původní žalobkyně samotné a pokud odvolací soud v předchozím rozhodnutí učinil opačný závěr, tento byl dovolacím soudem hodnocen »za očividně nesprávný«.“ Odvolací soud zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy, dokazování doplnil o další důkazy a poté se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, že vůlí žalobkyně bylo uzavřít kupní smlouvu, nikoliv smlouvu o půjčce či zástavní smlouvu. Předmětnou kupní smlouvu neshledal neplatnou ani ve smyslu §§37, odst. 1, 39 (nejednalo se o lichevní smlouvu) a §49 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zdůrazňují, že kasační rozhodnutí dovolacího soudu neobsahuje výslovné právní hodnocení v tomto směru, že stav tísně na straně matky žalobkyně a) S. B. neznamenal či vylučoval stav tísně na straně první žalobkyně. Odvolací soud si tak v nyní napadeném rozhodnutí sám vykonstruoval právní závěr dovolacího soudu, jímž má být ve smyslu §243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. vázán, ačkoliv předchozí rozsudek dovolacího soudu žádný takový hmotněprávní názor vůbec neobsahuje. Žalobkyně „tedy považuje za právní otázku zásadního významu s obecným přesahem, zda soud, kterému je po zrušení jeho rozhodnutí věc vrácena, je vázán právním názorem ve smyslu §243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř., když zrušovací rozhodnutí žádný takový závazný právní názor neobsahuje a soud, jemuž je věc vrácena, si jej sám bez podkladů ve zrušovacím rozhodnutí pouze dovodí.“ V souvislosti se stavem tísně pak žalobkyně formulují další právní otázku, která je podle jejich názoru „zásadního významu s obecným přesahem, totiž, zda k naplnění stavu tísně, jakožto subjektivního znaku tzv. lichevní smlouvy, může dojít, jestliže převodce dle takové smlouvy pociťuje stav tísně jemu osoby blízké, jako tíseň vlastní.“ Další právní otázku zásadního významu spatřují v tom, „zda naplnění nezkušenosti převodce nemovitosti, jakožto subjektivního znaku tzv. lichevní smlouvy, vylučuje zkušenost jiné osoby jemu blízké či zda ji vylučuje úroveň vzdělání převodce např. skutečnost, že převodce je studentem vysoké školy.“ S ohledem na výsledky dokazování žalobkyně (na základě podrobné argumentace) dospívají (oproti odvolacímu soudu) k závěru, že v daném případě byly u předmětné převodní smlouvy naplněny všechny znaky lichevní smlouvy. Dále žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu, že se relevantně nezabýval posouzením platnosti předmětné kupní smlouvy z pohledu §37 odst. 1 obč. zák., tj. zda žalobkyně a) měla vůbec vážnou vůli, která by směřovala k trvalému převodu vlastnictví k dotčeným nemovitostem. Odvolací soud se vůbec nevypořádal se skutečností, že „vedle (kupní) smlouvy se vyhotovovalo dne 11.03. 2005 vedlejší ujednání, jehož obsah údajně měl zajišťovat navrácení nemovitosti do vlastnictví prvé žalobkyně v souvislosti se zaplacením částky 1.480.000,- Kč.“ Žalobkyně zdůrazňují, že „z toho, že se vůbec o vrácení vlastnictví k nemovitostem do jednoho roku hovořilo v souvislosti s vrácením částky 1.480.000,- Kč, svědčí jednoznačně úmysl první žalobkyně se trvale vlastnictví k nemovitostem nezbavovat, a že smlouva, která byla podepsána, fakticky měla sloužit pouze k zajištění k navrácení uvedené finanční částky. Pokud by prvá žalobkyně měla v úmyslu se natrvalo zbavit vlastnictví bez dalšího, pak by sepisování takového vedlejšího ujednání zcela ztrácelo svůj smysl.“ Na podporu této argumentace žalobkyně odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, č.j. 30 Cdo 4065/2010, a uzavírají, že odvolací soud se hodnocení předmětného právního úkonu z uvedeného pohledu vůbec nevěnoval, ačkoliv svým obsahem a důsledky se v podstatě jednalo o smlouvu o tzv. „propadné zástavě.“ Na podkladě této argumentace pak žalobkyně formulují další otázku, jež považují za zásadního významu s obecným přesahem, a to „zda při výkladu vážnosti vůle právního úkonu, který je učiněn písemně, je nutno vycházet pouze z obsahu, který je na listině o právním úkonu uveden či zda je třeba posoudit při hodnocení této konkrétní vůle i další okolnosti vyjadřované v předkontraktačním období či vyplývající z dalších listin podepisovaných současně.“ Konečně namítají, že v žalobě byl uplatněn i další nárok ve smyslu §49 obč. zák. K tomu žalobkyně dodávají, že „s tím se odvolací soud vypořádal jednou větou na str. 8 napadeného rozsudku, aniž by nějak splnění či nesplnění podmínek uplatnění tohoto nároku a eventuelně jeho následků rozebral.“ Všechny výtky dopadají (za použití doplněného dokazování) i na rozsudek prvoinstančního soudu, který byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Ze všech vyložených důvodů žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání žalobkyň písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobkyně uplatnily z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to mimo jiné v závěru odvolacího soudu ohledně charakteru smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 11. března 2005. Odvolací při posuzování, zda tato převodní smlouva má charakter tzv. lichevní smlouvy, v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, že „dovolací soud vyjádřil ve výše citovaném rozsudku závazný právní názor, že stav tísně u matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav tísně u původní žalobkyně samotné a pokud odvolací soud v předchozím rozhodnutí učinil opačný závěr, tento byl dovolacím soudem hodnocen za »očividně nesprávný«.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud – jak správně v podaném dovolání zaregistrovaly žalobkyně (resp. jejich advokát) – v uvedeném směru vůči odvolacímu soudu takový právní názor nezaujal, je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem již pro tuto okolnost nemůže obstát a rozsudek odvolacího soudu (který od takto domnělého právního názoru vycházel při právně kvalifikačním závěru o skutkovém stavu věci) tudíž není správný; dovolání žalobkyň proti rozsudku odvolacího soudu je proto přípustné a také i důvodné.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku ze dne 26. ledna 2010, č.j. 30 Cdo 4665/2009-223, mimo jiné uvedl:
„Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, z hlediska právního posouzení věci stalo se relevantním skutkové zjištění spoluurčují závěr odvolacího soudu o stavu tísně žalobkyně při uzavírání předmětné kupní smlouvy, kterou odvolací soud označil za tzv. smlouvu lichevní a shledal ji ve smyslu §39 obč. zák. za absolutně neplatnou. Odvolací soud v odvolacím řízení žádné (doplněné) dokazování neprováděl, pouze se ztotožnil se skutkovými zjištěními okresního soudu, který však ve shora zmíněné skutkové otázce pro rozhodnutí ve věci zásadního významu naopak dospěl k závěru, že žalobkyně se v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanými kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, ve stavu tísně nenacházela. Poněvadž závěr o tom, zda žalobkyně byla či nikoliv ve stavu tísně, je otázkou skutkovou (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000, in http://nalus.usoud.cz ), a protože okresní soud v tomto směru na podkladě provedeného dokazování na rozdíl od odvolacího soudu - dospěl k dílčímu skutkovému zjištění, jež mělo zásadní význam pro právní posouzení věci, a to že žalobkyně se ve stavu tísně nenacházela, je třeba konstatovat, že pokud odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř.) a bez dalšího se v uvedeném směru odchýlil od skutkového zjištění okresního soudu, pak se žalovaným uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. podařilo osvědčit. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že ze zjištěného stavu tísně u matky žalobkyně lze současně presumovat také stav tísně u žalobkyně, je očividně nesprávná a dosud skutkově nijak nepodložená . Pokud se tedy v uvedeném směru, skutkově zásadně významném pro právní posouzení věci, chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění okresního soudu, měl v odvolacím řízení, v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o.s.ř., zopakovat ty důkazy, z nichž by bylo možno podle jeho názoru taková skutková zjištění učinit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, zatížil své rozhodnutí popsaným skutkovým deficitem, který v dovolacím řízení nelze nijak korigovat.“
Z citovaného právního názoru Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že odvolacímu soudu bylo (ve stručnosti shrnuto) vytknuto, že přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně, aniž by si zajistil způsobem předvídaným občanským soudním řádem (§213 o. s. ř.) skutkový základ pro učiněný právně kvalifikační závěr stran lichevního charakteru předmětné převodní smlouvy. Pokud odvolací soud i přes zcela jasné (citované) formulace v předmětné části textu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu dovodil, že se dovolací soud vyjádřil k dílčímu skutkovému zjištění stran tvrzené tísně na straně žalobkyně tak, že „stav tísně u matky žalobkyně nemohl současně vyvolat stav tísně u původní žalobkyně samotné“ , pak nezbývá než konstatovat, že takový závěr nemá oporu v odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, uvedené vývody odvolacího soudu jsou nepatřičné a v konečném důsledku vedly k vydání nesprávného rozhodnutí.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V §157 odst. 2 o. s. ř. se mimo jiné stanoví, že soud v odůvodnění rozsudku stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
Podle ustanovení §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.
Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III.ÚS 95/97 in www.nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud v odvolacím řízení nejen zopakoval dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale také dokazování doplnil o další důkazy (§213 odst. 4 o. s. ř.). V takovém případě pro odvolací soud – ve vztahu k obsahovým náležitostem odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku – vyplývala z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. povinnost buďto i přes uvedené dokazování stran skutkových zjištění zcela odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (pro případ, že podle názoru odvolacího soudu skutkové závěry jsou totožné s nalézacím soudem) a dále s vyložením, proč z doplněného dokazování nebyla učiněna žádná dílčí skutková zjištění [tj., že z tohoto doplněného dokazování nevyplynuly, resp. nebyly zjištěny – oproti zjištěním, které učinil soudu prvního stupně - žádné další (jiné) skutečnosti, jež by podle přesvědčení odvolacího soudu měly být zásadně významné pro právní posouzení věci], anebo naopak [např. v případě, že soud prvního stupně z některých provedených důkazů neučinil dílčí skutková zjištění, byť je reflektoval (zohlednil) v závěru o skutkovém stavu věci] povinnost uvést, která dílčí skutková zjištění a z jakých důkazů (po jejich zhodnocení ve smyslu §132 o. s. ř.) učinil, proč z některých důkazů dílčí skutková zjištění naopak neučinil, resp. jaké skutečnosti zjistil na podkladě doplněného dokazování, to vše s promítnutím těchto dílčích skutkových zjištění do závěru o skutkovém stavu věci (tzv. skutkové právní věty), který podřadil (a proč, tj. na základě jaké aplikační úvahy) pod citované příslušné (hmotně)právní pravidlo chování daného právního předpisu, in eventum s odkazem na právní posouzení věci v odůvodnění (věcně správného) rozsudku soudu prvního stupně.
V daném případě odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku u některých provedených důkazů učinil skutková zjištění, u jiných důkazů (v rámci doplnění dokazování) postupoval tak, že je pouze nepřípustně (zčásti) opsal (např. výslech žalobkyně, svědkyně S. B., svědka J. B.). Takový způsob odůvodňování písemného vyhotovení rozsudku nejenže neodpovídá zákonem stanoveným náležitostem (§157 odst. 2 o. s. ř.), ale ve svém důsledku značně zeslabuje jeho přesvědčivost, neboť bez jakéhokoliv smysluplného vysvětlení je na straně jedné vytvářen skutkový terén ústící v jeho právní posouzení, aniž by byly zohledněny, resp. vytěsněny (skutkovým zjištěním odporující) informace, jež se podávají z dalších provedených důkazů, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů i z listiny označené jako „Vedlejší ujednání ze dne 11.03. 2005“ , která byla uzavřena téhož dne jako převodní smlouva, a v níž se mimo jiné uvádí, že „V případě, že k uvedenému datu převodce (roz. žalobkyně a/) využije svého předkupního práva, které mu nabyvatelé touto formou zřizují a nabyvatelům nejdéle do tohoto data uhradí částku 1.480.000,- Kč...v plné výši a ve stanoveném termínu, na běžný korunový účet ...., souhlasí nabyvatelé s následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět na převodce.“ , pak měly být důsledně verifikovány (a to především ve vztahu k hodnocení výslechů žalobkyně a svědků) okolnosti, za kterých účastníci přistupovali k uzavření převodní smlouvy. Jinými slovy a zkrátka řečeno, protože nebývá běžně zvykem, aby kupující kupoval od vlastníka – prodávajícího nemovitosti s tím, že uhradí-li mu prodávající, který je nadto i po prodeji oprávněn prodané nemovitosti užívat po stanovenou (delší) dobu, do určitého termínu částku odpovídající kupní ceně, pro takový případ kupující souhlasí „s následným jednáním o prodeji nemovitostí zpět na převodce“ , pak vyplývají-li podobné okolnosti z provedeného dokazování, je nezbytné se v takovém případě zabývat otázkou simulovaného (převodní smlouvy), resp. disimulovaného právního úkonu (např. zajišťovacího převodu vlastnického práva, in eventum tzv. propadné zástavy), neboť takové okolnosti k podobnému závěru (hypoteticky) tendují. K verifikaci těchto okolností, jež se v daných souvislostech evidentně (jak vyplývá z obsahu spisu) nabízela, bylo třeba přistoupit důsledným zhodnocením všech odvolacím soudem provedených důkazů, a to (již opakovaně zmiňovaným) způsobem ve smyslu §132 o. s. ř., obzvláště v situaci, kdy žalobkyně a), svědkyně S. B. či kupř. svědek J. B. vypovídali o okolnostech předcházejících uzavření převodní smlouvy, resp. někteří o kauze uzavření předmětné smlouvy [viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 22. září 2010 na č.l. 321 a násl. – výslech žalobkyně a) – arg.: „Matka vylíčila panu C. celou situaci, tedy že dluží...Pak C. nabídl, že oproti zástavě našeho domu by peníze půjčil s tím, že do roka budou matkou zaplaceny...Vzpomínám si, že B. říkal, že se byli s panem C. podívat a že jako zástava je dostačující...Dohodnuto bylo tedy, že nám takto poskytnout částku 800.000,- Kč a my do roka tuto částku vrátíme plus 2 x 340.000,- Kč. Každá z těchto částek byla určena pro žalované...pokud jde o vedlejší ujednání, to se týkalo vlastně toho, že pokud peníze zaplatíme, takže tam znovu můžeme bydlet, resp. že nám barák do roka vrátí a bude tam takto předkupní právo...z vedlejšího ujednání mi nenapadlo, že by se nejednalo o zástavní smlouvu , jak jsem se původně domnívala“ , výslech svědkyně S. B. – arg.: „V každém případě mi přislíbil pan C., že mi peníze poskytne s tím, že trval na tom, že do 1 roku já naopak peníze vrátím...Jednání vlastně proběhlo v kanceláři u dr. U., kde jsem poprvé vlastně viděla pana B., bylo mi vysvětleno, že on bude vlastně věřitelem spolu s panem C....Stále nám podsouvali, že smlouva neznamená pravý prodej , a že vlastně slouží k tomu, aby jim peníze byly vráceny...“ , výslech svědka J. B. – arg.: „Já jsem se účastnil...jednání...vím, že se jednat (jednalo) o poskytnutí půjčky paní B. na dům v R. Vím, že se tam hovořilo o smlouvě o zástavě , rozhodně si nevybavuji, že by se hovořilo o nějaké kupní smlouvě“ , výslech svědkyně JUDr. O. U. – arg.: „na pokyn pana C. a B. ještě jsem sepisovala vedlejší ujednání ke kupní smlouvě, kde bylo uvedneo (uvedeno) , že pokud do jednoho roku zaplatí prodávající kupní cenu, takže se přepíše kupní smlouva tak, že by se udělal (udělala) dohoda o odstoupení od kupní smlouvy..Mohu potvrdit, že někdy (nikdy) se nejednalo o ničem jiném, než o kupní smlouvě.. Navíc nemovitosti, jak jsem zjistila (,) byla zastavená, takže bych ani nemohla klientovi doporučit uzavřít zástavní smlouvu, resp. 2 zástavní smlouvu ...“ (dovolacímu soudu není zřejmé, proč výslech svědkyně nebyl odvolacím soudem veden též v tom směru, aby byl zjištěn motiv, stimul jednání žalovaných (navíc odděleně od kupní smlouvy) uzavírat zmíněná vedlejší ujednání, v nichž je obsažena jejich (právně nevynutitelná) deklarace možného „zpětného“ převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobkyni a) (přitom zmíněná svědkyně coby advokátka poskytující žalovaným předmětnou právní službu byla v zásadě tou nejpovolanější osobou vytěsnit pochybnosti, jež se odvíjejí od takto projevené vůle účastníků a které důvodně zakládají úvahy o simulování kupní smlouvy a disimulování zcela jiného právního úkonu souvisejícího s poskytnutím půjčky S. B.].
Zhodnocení důkazů a všeho, co v řízení vyšlo najevo, se pak logicky mělo promítnout do odůvodnění rozsudku, neboť shora již citované ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. se s ohledem na §211 o.s.ř. (přiměřeně) vztahuje i pro řízení u odvolacího soudu. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je přitom jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz). Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1081), rozsudek Nejvyššího soudu z 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3655/2009).
Vzhledem k tomu, že určitá množina v odvolacím řízení provedených důkazů nebyla odvolacím soudem vůbec zhodnocena, resp. takový výsledek nebyl zákonu odpovídajícím způsobem obsažen v odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, je třeba konstatovat, že odvolací řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné posouzení věci; k této jiné vadě byl přitom dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout.
Z vyloženého tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; dovolací soud jej proto ve smyslu §243b odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by bylo nezbytné se zabývat zbylými námitkami, jež v dovolání namítaly žalobkyně (k nim přihlédne odvolací soud v dalším řízení).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243 odst. 1 věta právní o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d ost. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v . r.
předseda senátu