ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3312.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 3312/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K., zastoupené advokátkou, a 2) M. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 25/2005, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2007, č.j. 17 Co 201/2006-151, takto:
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I., v části, jíž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 295.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), potvrzen, a dále v části, jíž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 6,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 295.000,- Kč za období od 6. 2. 2002 do 3. 3. 2005 a dále 4% p.a. z téže částky za období od 4. 3. 2005 do zaplacení, změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a první žalované byla uložena povinnost ve stanovené pariční lhůtě nahradit žalobci k rukám jeho advokáta specifikované náklady řízení před soudy obou stupňů, podala první žalovaná prostřednictvím své advokátky „a to v celém rozsahu“ sice včasné, leč nepřípustné dovolání.
Přípustnost dovolání, tedy i té části výroku odvolacího soudu, jímž byl shora cit. rozsudečný výrok okresního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá, dovolatelka dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to při uplatnění dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky má dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadním význam „v tom, že:
soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem a judikaturou posoudily otázku příslibu, když navíc zaměňují příslib s bezdůvodným obohacením,
soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem a judikaturou posoudily otázku promlčení bezdůvodného obohacení (promlčení doba počala běžet nejpozději dne
5. 2. 2002 a skončila tak nejpozději 5. 2. 2004).“
Dovolatelka se domnívá, že nárok žalobce není po právu, neboť soudy obou stupňů nesprávně posoudily veškeré zjištěné skutečnosti a dospěly k nesprávným závěrům, kdy danou věc posoudily v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů dále pochybily v tom, že neprovedly navržené důkazy a celou věc hodnotily jednostranně pouze ve prospěch žalobce. Nesprávně také přihlédly „k rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 944/97“, který se na daný případ nevztahuje. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, že „žalobce hovoří o jakémsi příslibu, který by z pohledu budoucího společného soužití neměl logiku, když jakákoliv smlouva či dohoda o tom, že členský podíl na žalobce bude převeden, neexistuje.“ Svědecké výpovědi, na základě kterých soudy obou stupňů opírají své závěry o tom, že „k jakémusi příslibu došlo“, jsou podle dovolatelky nevěrohodné a zároveň se jedná o nepřímé důkazy, na jejichž základě nelze dospět k závěrům, tak, jak učinil odvolací soud. Soudy obou stupňů naopak nepřihlédly k tomu, že dovolatelka podepsala „za podivných okolností dne 28.12.2004 listinu nazvanou uznání dluhu žalovanou č. 1, kdy jí právní zástupce žalobce ani nepoučil o tom, že dluh je promlčen a využil skutečnosti, že žalovaná č. 1 trpí psychickými obtížemi. Z této skutečnosti je zřejmé, že žalobce si byl vědom toho, že jeho požadavek není po právu.“ Dovolatelka dále namítá, že soudy se nevypořádaly ani s její námitkou, že případný žalobcův nárok je promlčen, když z průběhu soudního jednání vyšlo jednoznačně najevo, že žalobce věděl již počátkem února 2002, komu a proč finanční prostředky poukazuje. S ohledem na výše uvedené pochybil odvolací soud v tom, že v rozporu s hmotným právem žalobě vyhověl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, a dále, aby dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce, v dovolacím řízení zastoupen advokátem, ve svém vyjádření k dovolání první žalované uvedl, že dovolatelkou v dovolání zformulovaná otázka (týkající se) bezdůvodného obohacení, příslibu poskytnutí majetkového plnění a důsledků odvolání takového příslibu, a s tím související problematika běhu promlčecí lhůty k vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení, byla v judikatuře dovolacího soudu řešena nejen
„v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 2 Cdon 944/97“, které se zabývalo obdobnou problematikou a jež bylo citováno i v odůvodnění rozsudků okresního i krajského soudu, ale i v celé řadě dalších rozhodnutí dovolacího soudu, které se zabývaly jednotlivými dílčími otázkami vztahujícími se k této problematice. Prakticky jediná námitka dovolatelky vůči právnímu posouzení věci soudy obou stupňů má spočívat v tom, že se na tento případ podle jejího názoru nevztahuje shora citovaný judikát. Žalobce má naopak za to, že zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu řeší celou řadu otázek, kterými se musely zabývat soudy obou stupňů i v tomto sporu a odkaz na tento judikát obsažený v odůvodnění jejich rozhodnutí je tak plně namístě. Námitky, že nebyly provedeny všechny první žalovanou navrhované důkazy a i ostatní její námitky dále uváděné v dovolání však nenapadají nesprávnost právního posouzení věci v rozhodnutí krajského soudu, ale směřují spíše ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud první žalovanou podané dovolání odmítl, popřípadě je jako nedůvodné zamítl a zavázal dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání první žalované proti meritornímu rozsudečnému výroku odvolacího soudu, jímž byla část výroku ad I. rozsudku okresního soudu stran zaplacení částky 295.000,- Kč s 2,5 % p.a. úrokem z prodlení od 4. 3. 2005 do zaplacení potvrzena, založena, jelikož v tomto rozsahu jde o potvrzující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá tedy (ohledně potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu) posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samostatnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy – jinak řečeno – zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Takový judikatorní přesah u posuzované části dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ovšem absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti a právní závěr, jež soudy – a to s ohledem na níže citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky - zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi zjevně nevytváří. Dovolatelka přitom otázku tvrzeného zásadního právního významu de facto odvíjí od korekce skutkového základu věci, kdy v dovolání brojí proti soudy zjištěnému závěru o skutkovém stavu věci, polemizuje s výsledky dokazování v nalézacím i odvolacím řízení a nabízí svou skutkovou verzi, kterou oproti soudům obou stupňů zcela odlišně právně posuzuje.
Zbývá tak ve vazbě na dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, kterým je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o.s.ř.), ještě posoudit, zda v dotčené části rozhodnutí odvolací soud nevyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 in fine o.s.ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 o.s.ř. tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných skutkových závěrů a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž zpochybněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, in www.nsoud.cz).
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku krajského soudu, odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení (výslechu svědka M. V.) z hlediska skutkové stránky věci měl za prokázáno, že „Žalobce zaplatil manželům K. 295.000,- Kč, že tak učinil s vědomím a souhlasem první žalované, že šlo o dohodnutou kupní cenu za převod družstevního bytu (správněji členských práv a povinností v SBD), že žalobce k platbě přikročil pod příslibem první žalované, že na něj byt po splnění určité podmínky převede, a že první žalovaná někdy na jaře 2004 dala žalobci najevo, že příslib nesplní.“ Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením zjištěného skutkového stavu nalézacím soudem, který poukázal na podobnost daného případu s případem posuzovaným Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozsudku ze dne 18.12.2007, sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod označením SJ 66/98, v němž dovolací soud judikoval, že odvolání příslibu vlastníka převést nemovitost na osobu, jež z tohoto důvodu do nemovitosti investovala, zakládá nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodného obohacení), jelikož důvod plnění odpadl. Totéž platí, odmítne-li vlastník podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude uskutečněn. V odůvodnění zmíněného rozsudku pak je vysvětleno, že právním důvodem pro investice do cizího majetku je právě příslib převodu vlastnictví. Jeho dodatečným odvoláním, případně odmítnutím podle něj nadále jednat právní důvod plnění odpadá a vzniká neoprávněný majetkový prospěch (bezdůvodné obohacení). V tomto rozsudku Nejvyšší soud České republiky řešil i otázku promlčení práva na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák. se počítá od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom, že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován. Tříletá objektivní promlčecí doba (§107 odst. 2 obč. zák.) pak běží ode dne, kdy vlastník příslib odvolal nebo vytvořil stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů správně vycházely z citovaného judikátu, neboť zjištěný skutkový základ v jimi posuzované věci byl s ním (skutkově) obdobný potud, že právním důvodem poskytnutí peněžního plnění byl (dovolatelkou vůči žalobci učiněný) příslib z hlediska budoucího převodu nemovitého majetku, resp. (v daném případě) převodu členských práv a povinností k předmětnému bytu, jenž byl posléze první žalovanou odvolán. Z hlediska posuzování otázky promlčení práva
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení oba soudy správně také dovodily, že promlčecí doba nemohla v dané věci běžet dříve, než od odvolání příslibu, tedy
od okamžiku, kdy se žalobci (objektivně) dostalo od dovolatelky právně relevantní informace, že to, co dovolatelka přislíbila žalobci stran převodu členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu, nesplní, resp. že daný příslib realizován nebude.
Poněvadž v dovolacím řízení je při uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. vyloučeno verifikovat skutková zjištění zásadně významná
pro právní posouzení věci (srov. §241a odst. 3 o.s.ř. a contr.), nelze v právním posouzení věci odvolacím soudem shledat, že by odvolací soud uvedenou právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. V tomto směru proto výtky, v nichž dovolatelka poukazuje na nesprávnost skutkových zjištění, resp. na skutkový deficit, jenž měl nastat v důsledku neprovedení dovolatelkou navržených důkazních prostředků, jsou zjevně nedůvodné, neboť je z vyložených důvodů nelze podřadit pod dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání první žalované, směřovalo-li proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. v části, v níž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 295.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), potvrzen, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná podala ovšem dovolání také proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I., a to v části, jíž byla dovolatelce uložena povinnost zaplatit žalobci 6,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 295.000,- Kč za dobu od 6. 2. 2002 do 3. 3. 2005 a dále 4 % p.a. úrok z prodlení z téže částky od 4. 3. 2005 do zaplacení, změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Dovolání proti této části (diformního) výroku rozsudku odvolacího soudu je sice ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. objektivně přípustné, leč k jeho podání dovolatelka subjektivně oprávněna není, neboť jím dovolatelce újma nevzniká.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/98 pod označením SJ 28/98, zaujal právní názor, že zatímco objektivní přípustnost dovolání vystihuje – v klasické pozici navzájem diformních výroků soudu prvního stupně a soudu odvolacího – kvalifikovanou „nejistotu“ v rozhodování, přípustnost subjektivní reflektuje stav procesní „újmy“, jež konečným výsledkem sporu nastala v osobě určitého účastníka. Tato újma se logicky vztahuje k očekáváním, jež jeden účastník spojuje se svým návrhem, to jest s tím, že mu bude (zcela) vyhověno, a druhý naopak s tím, že návrhem hrozící důsledky budou v řízení odvráceny, tedy – typicky – s tím, že návrh bude (rovněž zcela) zamítnut. Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma
na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
Jestliže tedy první žalovaná dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího soudu v jeho části, jíž byl změněn stran příslušenství pohledávky (úroků z prodlení) dotčený výrok rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba (v již shora citovaném) rozsahu zamítá, je z důvodů vyložených zřejmé, že v tomto rozsahu dovolání žalované subjektivně není přípustné, neboť je podané tím, kdo k němu není oprávněn; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád nepřipouští (srov.
§236 ž 239 o.s.ř.), bylo dovolání první žalované směřující proti tomuto výroku podle citovaných ustanovení rovněž odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je první žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem žalobce (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu