ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3327.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3327/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem, se sídlem v Praze 8, 186 00, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, a 2) JUDr. J. H., (dříve) notáři se sídlem notářské kanceláře v Praze 2, 120 00, Karlovo náměstí 28/559, zastoupenému Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Praha 2, 120 00, Římská 14, o zaplacení 991.604,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 112/2009, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013-177, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013 – 177, se ve výroku II. a ve výroku III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání se ve zbylém rozsahu odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 17 C 112/2009-148 zamítl žalobu, aby prvá žalovaná zaplatila žalobkyni 991.604,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); zamítl žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobkyni 991.604,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl, že žalobkyně a prvá žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 71.928,- Kč k rukám Mgr. Michala Soboty, advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).
K odvolání, kterým se žalobkyně domáhala změny výroku I. v rozsahu 741.604,- Kč a výroku III. a IV. rozsudku, odvolací soud usnesením ze dne 5. 6. 2013, č. j. 54 Co 159/2013-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 741.604,- Kč s příslušenstvím a ve výroku III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Výrok IV. rozsudku odvolací soud změnil tak, že druhému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a dále druhému žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
Žalobkyně se žalobou nejprve domáhala náhrady škody ve výši 991.604,- Kč s příslušenstvím pouze po první žalované. Žaloba byla odůvodněna tím, že notář JUDr. J. H. se při uzavírání darovací smlouvy mezi žalobkyní a J. H., kterou vypracoval ve formě notářského zápisu, dopustil nesprávného úředního postupu, ze kterého vznikla žalobkyni škoda, za níž odpovídá stát podle §4 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“).
JUDr. J. H. vstoupil do řízení jako vedlejší účastník na straně první žalované, přičemž mimo jiné podpořil argument první žalované, že tato není věcně pasivně legitimována, neboť na projednávanou věc nedopadá ust. §4 OdpŠk, ale mohla by být dána pouze jeho odpovědnost podle §57 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Na návrh žalobkyně a navzdory obraně JUDr. J. H. soud připustil přistoupení JUDr. J. H. do řízení v postavení druhého žalovaného.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Původním vlastníkem předmětné bytové jednotky a příslušného podílu na bytovém domě byl J. H., přičemž ale nebyl spoluvlastníkem pozemků zastavěných bytovým domem. Dne 21. 3. 2001 J. H. daroval žalobkyni ideální jednu polovinu předmětné bytové jednotky spolu s odpovídajícím podílem na společných částech bytového domu. Zmíněná darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu, který sepsal druhý žalovaný. Následně byl státem na žalobkyni a J. H. bezúplatně převeden spoluvlastnický podíl na pozemcích zastavěných bytovým domem. Dne 27. 1. 2005 byla formou notářského zápisu, který rovněž sepsal druhý žalovaný, uzavřena mezi žalobkyní a J. H. darovací smlouva týkající se druhé poloviny předmětné bytové jednotky a odpovídajících podílů na bytovém domě. Součástí převodu nebyly pozemky zastavěné předmětným bytovým domem. Návrh na vklad vlastnického práva podle této darovací smlouvy byl z tohoto důvodu zamítnut. Žaloba proti rozhodnutí katastrálního úřadu byla zamítnuta rovněž. Žalobkyně následně nabyla v důsledku dědění po zemřelém J. H. ideální jednu čtvrtinu předmětné bytové jednotky spolu s odpovídajícím podílem na částech domu a na zastavěných pozemcích.
Odvolací soud nejprve vyhodnotil otázku, kdo odpovídá za škodu způsobenou notářem při sepisování notářských zápisů o právních úkonech. Při užití komentářové literatury soud vyložil ustanovení §4 odst. 1 OdpŠk a §57 notářského řádu a dospěl k závěru, že za uvedených podmínek připadá v úvahu odpovědnost státu, přičemž odpovědnost notáře dána není.
Nesprávný je dle odvolacího soudu názor soudu prvního stupně, že v jednání notáře při sepisu smlouvy o darování bytové jednotky formou notářského zápisu nelze spatřovat nesprávný úřední postup. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud přiklonil k názoru, že notář jako právní odborník nemůže při sepisování notářského zápisu vycházet z údajů, které mu klienti poskytnou, jedná-li se o převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí. Nelze tedy nechat na účastnících právního úkonu, jako právních laicích, aby prohlašovali za nesporné údaje, které jsou pro identifikaci předmětu převodu podstatné.
S ohledem na skutečnost, že se soud prvního stupně nezabýval výší škody, a bylo tedy třeba doplnit dokazování, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k (prvo)žalovanému státu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Co do výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhým žalovaným odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně a přisvědčil, že jsou dány důvody zvláštního zřetele, spočívající v okolnostech případu, které odůvodňují použití §150 o. s. ř. Byl to právě druhý žalovaný, kdo se dopustil nesprávného úředního postupu a zapříčinil podání žaloby; v průběhu sporu pak tvrdil, že je ve sporu pasivně legitimován, na základě čehož žalobkyně posléze rozšířila žalobu i na druhého žalovaného. Za této situace by tak nebylo spravedlivé, aby žalobkyně platila druhému žalovanému jeho náklady řízení. Odvolací soud též podpůrně argumentuje, že pokud by druhý žalovaný zůstal v procesním postavení vedlejšího účastníka na straně prvé žalované, byl by v případě neúspěchu této prvé žalované povinen spolu s ní hradit žalobkyni její náklady řízení.
Druhý žalovaný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu ve všech výrocích.
Dovolatel uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Konkrétně dovolatel rozporuje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, které podmiňují výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Předně je poukazováno na skutečnost, že dovolatel byl ve věci zcela úspěšný a že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, je soud povinen přihlédnout zejména k poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků řízení, přičemž je třeba zhodnotit např. majetkové poměry nejen toho, kdo by náklady měl hradit, ale i toho, komu měly být hrazeny. Dále mají být hodnoceny okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení a podobně. Odvolací soud se žádným z uvedených hledisek nezabýval. Žalobkyně navrhla soudu užití §150 o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným s poukazem na skutečnost, že dle jejího názoru druhý žalovaný porušil svou právní povinnost. K uvedené argumentaci žalobkyně se soud přiklonil. Užití §150 o. s. ř. tak představuje nesprávné vybočení ze zásady úspěchu, neboť není naplněna výjimečnost takového vybočení.
Dle dovolatele ustanovení §150 o. s. ř. nezakládá zcela volnou diskreci soudu ve smyslu libovůle. Důvody hodné zvláštního zřetele, při zjištění kterých soud nemusí výjimečně náhradu nákladů přiznat, musí plynout z konkrétních okolností případu a z poměrů účastníků. Veškeré skutečnosti, na nichž závisí úvaha soudu o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. musí být opřeny o řádně před soudy provedené důkazy, ke kterým, v rámci zachování zásady předvídatelnosti, oba účastníci mají mít možnost se vyjádřit. Rozhodnutí soudu o nákladech řízení rovněž musí být odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho závěry. Výrok o nákladech řízení řádně odůvodněn nebyl.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 282/06, dále plyne povinnost soudů, aby vytvořily pro účastníky řízení prostor k vyjádření ohledně eventuálního uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje. Není totiž možné, aby rozhodnutí o tom, že soud shledal důvody zvláštního zřetele hodné, účastníka překvapilo.
Výrok III. napadeného usnesení, které doslovně zní: „ Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.770,90 Kč do tří dnů právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. Luboše Chalupy. “ je nesprávný, nepřezkoumatelný a nevykonatelný z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu má formu usnesení, ale povinnost je uložena s ohledem na čas uplynulý od právní moci rozhodnutí ve formě rozsudku.
Výrok I. usnesení považuje dovolatel za nesprávný z důvodu, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda měl dovolatel z titulu svého postavení povinnost ověřovat informace a skutečnosti, které mu předložili zájemci o poskytnutí právní pomoci, zde žalobkyně, resp. dárce při sepisování darovací smlouvy.
Celé rozhodnutí odvolacího soudu pak má vycházet ze závěru: „ Byl to právě druhý žalovaný, kdo se dopustil nesprávného úředního postupu a zapříčinil tak podání žaloby.“ Takový názor je dle dovolatele v příkrém rozporu s existujícím soudním rozhodnutím, které nabylo právní moci, neb se žalobkyně proti výroku vztahujícímu se k dovolateli neodvolala. Byla-li žalobkyně toho názoru, že dovolatel porušil svou právní povinnost, měla podat odvolání i proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel má za to, že tu jde o otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání druhého žalovaného namítá, že pokud dovolání směřuje proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, je z důvodu samostatného společenství na straně žalovaných zjevně opožděné a nepřípustné; jedná se i o obcházení zákona. Žalobkyně následně rozsáhle zrekapitulovala argumentaci, o kterou opírá svou žalobu. Dovolání je nepřípustné proti výroku III. usnesení, kterým bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 2.770,90,- Kč, a to z důvodu bagatelní výše. Proti výroku II. odvolacího soudu je dovolání nedůvodné pro neexistenci rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR anebo chybějící judikaturu týkající se předmětu řízení. Usnesení odvolacího soudu ve výrocích II. a III. žalobkyně považuje za správné, souladné s hmotným i procesním právem a judikaturou, neboť v řízení bylo prokázáno, že:
1) druhý žalovaný sám prokazatelně porušil právní povinnost zakládající vznik škody žalované, a tudíž se spravedlivě nemůže dovolávat nákladů řízení, které sám svým protiprávním jednáním vyvolal;
2) druhý žalovaný, původně v postavení vedlejšího účastníka, patrně v úmyslu zmást soud a žalobkyni opakovaně nepravdivě a účelově tvrdil, že pasivně legitimovaným není první žalovaná, ale nejvýše sám druhý žalovaný;
3) Rozšíření žaloby vůči druhému žalovanému nastalo jen v důsledku nesprávného předběžného právního názoru soudu prvního stupně o hmotně právní pasivní legitimaci druhého žalovaného, nikoliv prvního žalovaného;
4) Druhý žalovaný byl procesně neúspěšný v řízení o vstupu druhého žalovaného do řízení, a to jak před soudem odvolacím, tak před Nejvyšším soudem.
Dle žalobkyně jsou v dovolání napadána převážně jen skutková zjištění odvolacího soudu.
Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
V první řadě dovolací soud posoudil, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou. Dle ust. §240 odst. 1 věty první o. s. ř. „Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.“ Jak již konstatoval dovolací soud dříve (vizte rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz ), plyne z povahy dovolání, jakožto opravného prostředku, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodující přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (vizte např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikovaném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 3/2004) není vedlejší účastník osobou oprávněnou podat dovolání, neboť není oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením.
S ohledem na výše uvedené a vzhledem ke skutečnosti, že výrok I. napadeného usnesení zrušuje výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 741.604,- Kč s příslušenstvím a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, kdy se oba tyto výroky týkají práv a povinností žalobkyně a první žalované, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatel není osobou oprávněnou podat dovolání do výroku I. napadeného usnesení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani argument uvedený v dovolání, kdy dovolatel shledává své oprávnění podat dovolání i do výroku I. napadeného usnesení vzhledem k poučení odvolacího soudu. Je evidentní, že poučení o přípustnosti dovolání nehovoří ničeho o osobách, které jsou k podání dovolání oprávněné. Ani v případě, kdyby poučení o přípustnosti dovolání bylo chybné, nemohlo by založit přípustnost dovolání tam, kde by dovolání přípustné nebylo (vizte např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3608/2009), což ovšem není tento případ.
Dovolací soud tedy dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku I. napadeného usnesení, v souladu s ust. §243c odst. 3 věty prvé a §218 písm. b), odmítl.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku II. a III. napadeného usnesení.
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Přípustnost dovolání současně nesmí být vyloučena podle ust. §238 odst. 1 o. s. ř.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2014), platí: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
S ohledem na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval poté, co Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, vyhlášku č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (tzv. přísudková vyhláška), nelze vycházet z částky 71.928,- Kč, tedy náhrady nákladů řízení, které druhému žalovanému přiznal soud prvního stupně ve výroku IV. rozsudku. Výši případně dovolateli odepřené náhrady je nutné vypočíst podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dle ustanovení o mimosmluvní odměně.
Jelikož se žalobkyně domáhala zaplacení částky 991.604,- Kč, výpočtem podle §7 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby 12.300,- Kč. Dle ust. §13 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu je třeba k uvedené částce přičíst 300,- Kč na jeden úkon právní služby, jakožto náhradu hotových výdajů. Při zohlednění výše daně z přidané hodnoty 21 % pak za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 advokátního tarifu vznikaly dovolateli náklady ve výši 15.246,- Kč. Jelikož již v řízení před soudem prvního stupně proběhla čtyři jednání, kterých se vždy účastnil právní zástupce dovolatele, je nepochybné, že v napadeném výroku II. usnesení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.
Dovolací soud předně odmítá argumentaci dovolatele, podle které mu odvolacím soudem nebyl poskytnut prostor, aby se dovolatel k případnému užití ust. §150 o. s. ř. vyjádřil. Jak vyplývá ze soudního spisu, nepřiznání nákladů řízení s odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele navrhla žalobkyně v odvolání ze dne 4. 10. 2012 a dovolatel na tento návrh písemně reagoval v bodě č. 4 vyjádření ze dne 13. 5. 2013. Jelikož se odvolací soud při užití §150 o. s. ř. přiklonil právě k důvodům uváděným žalobkyní, přičemž pouze doplnil podpůrný argument, byl dovolateli dán potřebný prostor pro reakci, kterého dovolatel využil.
Dovolatel se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že pravomocné rozhodnutí v jeho věci určuje též výsledek řízení vůči první žalované. Jak plyne z ust. §159a o. s. ř., závaznosti nabývá pouze výrok pravomocného rozsudku, tedy závěr soudu, že ze skutkového stavu nelze žalobní nárok dovodit. Úvahy, na základě kterých soud k rozhodnutí dospěl a které jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku, se závaznými nestávají. Spočívá-li pravomocné rozhodnutí vůči druhému žalovanému na úvaze, že se druhý žalovaný nedopustil neřádného výkonu notářské činnosti, není takový závěr závazný v řízení vedeném proti prvé žalované.
Nejvyšší soud uvedl již např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014: „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se týká i otázek práva procesního.
Tomuto požadavku dovolatel vyhověl, když je z dovolání patrno, že otázka, pro kterou je usnesení odvolacího soudu napadáno, spočívá v posouzení, zda může být užití ust. §150 o. s. ř. odvolacím soudem založeno na závěru odvolacího soudu, že žalovaný porušil svou právní povinnost, kdy soud prvního stupně založil pravomocný výrok v meritu věci na závěru opačném.
Dle platné právní úpravy při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky zásadně podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náleží náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ustanovení §150 o. s. ř. představuje pak výjimku, která má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pro výjimečnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. pak musí být zjištěny důvody hodné zvláštního zřetele.
Odvolací soud odůvodnil užití ustanovení §150 o. s. ř. argumentem spočívajícím na závěru, že to byl dovolatel, kdo se dopustil nesprávného úředního postupu a zapříčinil tak podání žaloby, a byl to sám dovolatel (tou dobou ještě v postavení vedlejšího účastníka), kdo v průběhu řízení tvrdil, že je ve sporu pasivně legitimován.
Klade se tak otázka, zdali porušení právní povinnosti ze strany dovolatele, které se mělo projevit jako nesprávný úřední postup a mělo založit odpovědnost první žalované za škodu, a jež vedlo k právnímu závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace dovolatele, může být považováno za důvod zvláštního zřetele hodný.
Shledal-li odvolací soud, že se dovolatel – osobně - dopustil nesprávného postupu (vykonal notářskou činnost neřádně), a že tím naplnil předpoklady odpovědnosti žalovaného státu, jedná se o závěr o prostém naplnění jednoho z esenciálních znaků skutkové podstaty právní normy; nikoliv tedy závěr o přítomnosti jakékoliv mimořádné odchylky ve vztazích mezi procesními stranami. Řečeno jinak, jelikož je existence neřádného výkonu notářské činnosti v souzené věci podmínkou úspěchu ve vztahu k jinému žalovanému, nemůže být sama o sobě současně důvodem hodným zvláštního zřetele. Vůči v mezích přezkumu akcesorického výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhožalovaným dovolatelem tedy nebylo důvodné, aby odvolací soud přehodnocoval naplnění či nenaplnění znaků skutkové podstaty, takové hodnocení se promítá do výroku věcného a svědčí pro užití shora uvedené zásady úspěchu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Z posouzení naplnění (či nenaplnění) uvedených znaků mohl být pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení vyvozen jediný závěr, a to závěr o (ne)úspěchu žalobkyně vůči druhožalovanému, nyní dovolateli.
Dovolateli je nutné též částečně přisvědčit, pokud namítá, že soud měl přihlížet zejména k poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků řízení, přičemž bylo třeba zhodnotit např. majetkové poměry nejen toho, kdo by náklady měl hradit, ale i toho, komu měly být hrazeny.
Judikatura Nejvyššího soudu k ust. §150 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013) se ztotožnila s názory vyjádřenými v odborné literatuře a v nepoměrně rozsáhlejší judikatuře Ústavního soudu k uvedenému ustanovení. Přijala tak za svůj i názor: „Důvody zvláštního zřetele hodné musí být přitom dány na straně žalobce i žalovaného. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí se jednat o okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Jinak řečeno, je třeba zkoumat nejen dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného. Soud tak především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Výsledky těchto úvah pak je třeba vtělit do odůvodnění nákladového výroku“ (David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2008, komentář k §150).
V projednávané věci není ani tak zásadní, zda pro užití ust. §150 o. s. ř. soud měl povinnost hodnotit některé (či všechny) ze jmenovaných poměrů účastníků (majetkové, sociální, osobní a další), ale nákladové rozhodnutí mělo vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Tím se míní, že důvody hodné zvláštního zřetele mohou být shledány toliko v celistvě vnímané situaci procesních stran, nikoliv v jednotlivostech, které se v řízení vyskytly. Odvolací soud v projednávané věci odůvodnil užití ustanovení §150 o. s. ř. právě jednotlivostmi, které ani ve vzájemných souvislostech samy o sobě nedosahují takové intenzity, aby bylo třeba odchýlit se od zásady úspěchu ve věci, když nehodnotil např. okolnost, že žalobkyně přikročila k uplatňování nároku vůči druhožalovanému až dodatečně a podle výsledku řízení vůči němu zjevně nadbytečně.
Lze uzavřít, že výrok II. usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto, že se druhému žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, spočívá na neúplných a tudíž nesprávných právních závěrech. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v této části (včetně akcesorického výroků o nákladech odvolacího řízení) bez jednání zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu