ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3394.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3394/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněného P. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, ToKovo, proti povinnému K. Ř. , zastoupenému JUDr. Tomášem Leuchterem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, pro 15 000 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 1260/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013 , č. j. 55 Co 477/2012-240, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 25. 7. 2012, č. j. 38 EXE 1260/2010-184, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Povinný podal návrh s odůvodněním, že pohledávka 15.000.000,- Kč na základě smlouvy o půjčce ze dne 7. 11. 2008 mezi povinným jako dlužníkem a D. S. jako věřitelem, k jejímuž zajištění byl sepsán exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti č. 100 EZ 29/08 ze dne 7. 11. 2008, zanikla dne 25. 2. 2010 uzavřením dohody o narovnání mezi povinným a D. S., který byl oprávněným v exekuci, nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 9. 2009, č. j. 38 NC 7156/2009-4. Oznámení o postoupení pohledávky mu bylo doručeno oprávněným až dne 16. 7. 2010, tedy až po splnění závazku D. S. Proto s ohledem na §526 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), je povinný zproštěn plnění závazku. Považoval smlouvu o postoupení vymáhané pohledávky na společnost BALLANGEN, SE, se sídlem v Praze 1, Jindřišká 908/12, za absolutně neplatnou, protože pohledávka byla postoupena v rozporu s §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“), neboť k ní nebyl vyhotoven znalecký posudek. Člen představenstva této společnosti ani neměl oprávnění k uzavření této smlouvy. Proto ani společnost BALLANGEN, SE nemohla platně převést pohledávku na oprávněného.
Obvodní soud pro Prahu 6 ze spisu téhož soudu sp. zn. 38 E 73/2010 zjistil, že povinný stejné důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí uplatnil již v pravomocně skončeném řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného, vedeném mezi týmiž účastníky na základě stejného exekučního titulu, a proto podle obvodního soudu není důvod se od závěrů obsažených v rozhodnutí odchylovat. Usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. 5. 2011, č. j. 38 E 73/2010-85, bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, č. j. 16 Co 370/2011-130, v němž městský soud dospěl k závěru, že námitka neplatnosti smluv o postoupení pohledávky mezi D. S. jako postupitelem a společností BALLANGEN, SE jako postupitelem, mezi oprávněným jako postupníkem a společností BALANGEN, SE jako postupitelem povinnému ve vykonávacím řízení vůbec nepřísluší, a proto není třeba zkoumat, zda byl porušen §196a obch. zák., případně stanovy společnosti BALLANGEN, SE pro nesouhlas dozorčí rady. Tuto otázku lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná ve smyslu §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy podle §3 obč. zák. a pro rozpor s poctivým obchodním stykem ve smyslu §265 obch. zák. Dohoda o narovnání uzavřená poté, co byla pohledávka postoupena na jiné subjekty, je dohodou bez právních účinků vůči oprávněnému. Povinný by se svého závazku zbavil jen v případě, kdyby plnil společnosti BALLANGEN, SE. Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 189/2010, jímž tento soud určil, že smlouva o postoupení pohledávky, uzavřená mezi D. S. a společností BALLANGEN,SE dne 10. 9. 2010, je neplatná, je ve smyslu §159a odst. 3 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), závazný jen pro účastníky tamního řízení, nikoliv pro oprávněného a pro exekuční soud.
Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Uvedl, že povinný při jednání odvolacího soudu dne 19. 3. 2013 předložil jako nový důkaz kopii smlouvy o úplatném postoupení pohledávky, která měla být uzavřena již dne 22. 10. 2009 mezi společností BALLANGEN, SE jako postupitelem a MUDr. P. V. jako postupníkem; odvolací soud k opisu této smlouvy nepřihlédl a vycházel ze stavu, jaký tu byl v době rozhodování soudem prvního stupně.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nerespektoval rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález ze dne 27. 8. 2004, sp. zn I. ÚS 647/02, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08). Rovněž podle jeho názoru soudy nižších stupňů nerespektovaly §159a odst. 4 o. s. ř. Má za to, že bylo třeba pro náležité právní posouzení věci nejprve posoudit několik předběžných otázek, a to: „zda pohledávka z D. S. byla platně postoupena na společnost BALLANGEN, SE; zda byl řádně a platně učiněn notifikační úkon o tomto postoupení; zda pohledávka přešla a vůbec mohla přejít ze společnosti BALLAGEN, SE na oprávněného; za byl řádně a platně učiněn notifikační úkon o postoupení ze společnosti BALLAGEN, SE na oprávněného a prokázání notifikace aktivní legitimace k vymáhání pohledávky soudním rozhodnutím“. Soudy nižších stupňů tyto právní otázky nehodnotily, jejich rozhodnutí trpí vadou, jelikož spočívá na nesprávném právním hodnocení. Dále podle povinného postup, kdy nejsou vyřešeny a právně posouzeny předběžné otázky, je v rozporu s právem povinného na spravedlivý proces (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08). Vytýká rovněž soudu prvního stupně, že nehodnotil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 20011, č. j. 39 Cm 189/2010-25, o určení neplatnosti postupní smlouvy ze dne 10. 2. 2009, a pravomocné usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2011, č. j. 20 Co 404/2011-213, o zastavení exekuce. „Tyto vytýkané vady Městský soud v Praze v odvolacím řízení neposuzoval a nezkoumal, čímž taktéž notifikační úkony a zánik pohledávky nesprávně právně hodnotil“. Dále s ohledem na určení subjektu, který je oprávněn vymáhat pohledávku, povinný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08. Až na základě řádné notifikace může dojít ke změně v osobě oprávněné k přijetí plnění; do té doby se dlužník i nadále zprostí závazku plněním postupiteli, tj. panu S. Dále uvedl, že teprve hodnocením výše uvedených předběžných otázek může soud posuzovat platnost dohody o narovnání ze dne 25. 2. 2010. Jestliže podle předloženého rozsudku Městského soudu v Praze společnost BALLANGEN, SE pohledávku nenabyla, nemohla ji převést ani na oprávněného. V této souvislosti poukázal i na rozsudek téhož soudu ze dne 10. 1. 2007, č. j. 12Co 416/2006-54, v němž odvolací soud při posuzování otázky, zda je oprávněný ve věci aktivně legitimován, nabyl-li pohledávku za totožným povinným od společnosti BALLANGEN, SE vycházel právě z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 39 Cm 189/2010-25. Podle názoru povinného odvolací řízení rovněž trpí vadou v důsledku nesprávného výkladu ustanovení občanského soudního řádu, která se týkají dokazování, nepřihlédl-li k oznámení ze dne 7. 11. 2009, které povinný předložil a jehož obsahem je souhlasné prohlášení povinného a D. S., že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 10. 9. 2009 je absolutně neplatná. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že považuje dovolání povinného za bezpředmětné, že odkaz povinného na jiná „obdobná“ řízení mezi jinými účastníky je podle něho účelový a že námitky povinného uplatněné v rámci návrhu na zastavení exekuce již byly pravomocně odmítnuty v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 E 73/2010. Připomněl, že soud vyhodnotil dohodu o narovnání ze dne 25. 2. 2010 jako absolutně neplatnou ve smyslu §39 obč. zák., neboť byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy podle §3 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. i např. usnesení Ústavního soudu např. ze dne 18. září 2014, sp. zn. III ÚS 2351/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Ačkoliv dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z toho, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolání nelze zjistit, v rámci jaké řešené otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, v dovolání rovněž neodkazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, odkazuje pouze na rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolatel tak uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (posouzeným v kontextu celého obsahu dovolání) nedostál.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekutorský řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu