ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.34.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 34/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Karlem Maláskou, advokátem se sídlem v Tišnově, Hornická 901, proti žalovanému Domovu pro seniory Předklášteří, se sídlem v Předklášteří, Šikulova 1438, IČO 65761774, zastoupenému Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 35, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 75/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. dubna 2013, č.j. 1 Co 106/2013-188, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupkyně Mgr. Evy Kantoříkové, advokátky se sídlem v Brně, Šumavská 35.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. října 2012, č.j. 24 C 75/2010-161, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaný omluvil žalobci prostřednictvím vnitřního rozhlasu domova a přednesl text uvedený ve výroku, výrokem II. zamítl žalobu aby žalovaný zaplatil žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č.j. 1 Co 106/2013-188, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. změnil výši nákladů prvostupňového řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel přitom z těchto skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce až do 31. 12. 2009, kdy uběhlo tříleté přechodné období podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, podle kterého došlo ke změně podmínek pro poskytování sociálních služeb, na něž žalobce, který je osobou soběstačnou, neměl nárok, pobýval v Domově důchodců Předklášteří na základě rozhodnutí odboru sociálních věcí Krajského úřadu Jihomoravského kraje na základě svojí žádosti. Na změnu podle zákona č. 108/2006 Sb. byl předem upozorněn, byla mu nabízena vhodná řešení, na které však žalobce nepřistoupil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný svým jednáním právní povinnosti neporušil a nezasáhl neoprávněně do práva žalobce na ochranu osobnosti, nepoškodil jeho občanskou čest, lidskou důstojnost a vážnost ve společnosti. Nejednal ani v rozporu s dobrými mravy a nebránil žalobci v uspokojování základních lidských potřeb.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, doplněným podáním jeho zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Podané dovolání odůvodňuje ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívají rozhodnutí obou soudů na nesprávném právním posouzení věci. V napadeném výroku spatřuje mezi jiným i zásah do svého práva na ochranu osobnosti zakotveného v ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že soudy neprovedly výslechy jím navržených svědků, ze kterých by bylo možné jedině zjistit správný skutkový stav věci a tím prokázat protiprávní jednání žalovaného. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný v tom smyslu, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv je dovolání žalobce relativně obsáhlé a dovolávající se fakticky ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na konkrétní skutková zjištění ve vztahu k četné judikatuře dovolacího soudu (rozsudky NS ČR ze dne 10. ledna 2013, sp.zn. 30 Cdo 2591/2011, ze dne 29. listopadu 2012, 30 Cdo 524/2011, aj.; zmínit lze např. též nálezy Ústavního soudu - ze dne 8. února 2000, sp.zn. I ÚS 156/99, ze dne 10. července 1997, sp.zn. III.ÚS 359/96, aj.) plně obstojí. Lze pak dodat, že případné výtky dovolatele upínající se k otázce skutkových zjištění neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu