ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.3425.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 3425/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci nezletilého: A. T. M., zastoupeného opatrovníkem, syna matky Mgr. E. M., zastoupené advokátkou, a otce : T. L. M., zastoupeného advokátem, o navrácení nezletilého otci do Spojených států amerických, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 23 Nc 103/2004, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. června 2006, č. j. 20 Co 511/2005 - 672, takto:
I. Dovolání otce se zamítá.
II. Otec je povinen zaplatit matce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.800,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Otec nezletilého podal u Městského soudu v Brně návrh na navrácení dítěte podle
§176 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. 12 Haagské úmluvy
o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Návrh odůvodnil zejména tím, že nezletilý, který je státním občanem Spojených států amerických i České republiky,
se narodil za trvání manželství rodičů ve Spojených státech amerických, kde s nimi žil ve společné domácnosti ve městě T. v T., odkud matka s nezletilým dne
27. 5. 2004 odjela ke svým rodičům do B. v České republice, kde zůstala. Dále uvedl, že na základě jeho žaloby o rozvod manželství, podané u Okresního soudu T., USA, vydal tento soud dne 13. 5. 2004 předběžné opatření, jímž „oba rodiče byli určeni spoluopatrovníky nezletilého, otci byly určeny styky se synem každý víkend a každou středu, matce bylo určeno, že dítě bude mít ve své péči v době, která nebyla vyhrazena otci, a dále jí bylo dáno právo rozhodovat o místě trvalého pobytu nezletilého s omezením na území T.; každé ze stran bylo zakázáno přemístit dítě mimo území tohoto okresu“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2005, č. j. 23 Nc 103/2004 - 392,
ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2005, č. j. 23 Nc 103/2004 - 414, nařídil „navrácení nezletilého A. T. M., otci do USA“ s tím, že „matka je povinna předat nezletilého otci do pěti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2004, č. j. 23 Nc 103/2004 - 36, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 20 Co 35/2005,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že rodiče žili s nezletilým ve společné domácnosti od jeho narození do poloviny května 2004 ve městě T. ve státě T. v USA, přičemž matka vykonávala péči o dítě a otec zabezpečoval rodinu finančně. Dne 27. 5. 2004 matka spolu s nezletilým vycestovala bez souhlasu otce do České republiky, kde s dítětem bydlí u svých rodičů v B. S touto situací se otec nesmířil a obrátil se na Ústřední orgán v USA ohledně únosu syna. Soud prvního stupně dovodil, že obvyklé bydliště nezletilého ve smyslu čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Úmluvy“) je na shora uvedené adrese v USA a že se matka svým jednáním dopustila protiprávního přemístění nezletilého ve smyslu článku 1 této Úmluvy, neboť se spolu se svým nezletilým synem přestěhovala do ČR bez souhlasu otce, jenž se s tímto jednáním nesmířil, a že pro aplikaci Úmluvy jsou dány i další podmínky, neboť současně došlo k porušení práva péče o nezletilého ve smyslu čl. 3 písm. a) Úmluvy, protože toto právo bylo ve smyslu čl. 3 písm. b) Úmluvy v místě obvyklého bydliště skutečně vykonáváno rodiči, kteří zde vedli společnou domácnost. Podle jeho názoru nepřichází v daném případě v úvahu aplikace čl. 13 písm. b) Úmluvy, neboť nebylo prokázáno, že by navrácení nezletilého do domovského státu, kde se narodil, mělo pro něj za následek fyzickou nebo duševní újmu nebo že by se jinak dostal do nesnesitelné situace, když do poloviny května 2004 byl v místě bydliště otce řádně zaopatřen a v době soužití rodičů nebylo mezi účastníky prokázáno ani tvrzeno fyzické, či psychické týrání dítěte (lékařské zprávy předložené matkou o psychiatrickém a psychologickém vyšetření nezletilého, provedené MUDr. D. L. a I. F., soud z hlediska ust. §132 o. s. ř. nikterak nehodnotil) a vzhledem k útlému věku nezletilého nezohlednil stanovisko dítěte ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Dále soud prvního stupně konstatoval, že matka jednala v rozporu se zájmem dítěte, neboť v průběhu řízení jí byla řádně doručena rozhodnutí soudu o předběžné úpravě styku otce s nezletilým, která však nerespektovala a otci opakovaně styk s dítětem bez vážného důvodu neumožňovala. Tím, že dítě bez souhlasu otce přemístila z jeho obvyklého bydliště z USA do České republiky, musela si být plně vědoma toho, že „zpřetrhává“ původní vazby mezi otcem a dítětem a otci tak zabrání v možnosti podílet se na jeho výchově, přičemž výchovnou způsobilost matky snižuje i skutečnost, že po přemístění dítěte otci opakovaně brání v kontaktu s ním. Protože vydáním vyhovujícího rozsudku pominuly důvody, pro něž bylo nařízeno předběžné opatření, soud jej ve smyslu ust. 77 odst. 2 o. s. ř. zrušil.
K odvolání matky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2006, č. j. 20 Co 511/2005 - 672, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „návrh, aby byl nezletilý A. T. M. navrácen do místa svého obvyklého pobytu města T., T., Spojené státy americké, se zamítá“, ve výroku o zrušení předběžného opatření jej zrušil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a s ohledem na lékařskou zprávu neuroložky MUDr. V.M. předloženou matkou, z níž vyplývá, že u nezletilého je dáno podezření diagnózy vysokofrekvenčního autismu, dokazování dále doplnil znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, specializace klinická a průmyslová psychologie, prof. PhDr. Mgr. J. M., CSc., jemuž bylo uloženo posoudit, zda nezletilý je postižen vysokofrekvenčním autismem, a v kladném případě, zda toto postižení vystaví nezletilého fyzické nebo duševní újmě nebo ho přivede do nesnesitelné situace při přemístění nezletilého do péče otce v USA, přičemž k zodpovězení těchto otázek bylo znalci umožněno přijmout odborné konzultanty podle vlastní úvahy (specializovaného pedagoga, psychiatra, klinického psychologa). Z tohoto znaleckého posudku odvolací soud zjistil, že nezletilý je stižen autismem - velmi závažnou pervazivní poruchou základních osobnostních funkcí celoživotního dosahu, která je diagnostikovatelná podle všech diagnostických symptomatologických přístupů, že vazba nezletilého na matku je „nepředstavitelně“ intenzivní a že narušení těchto podmínek by přineslo dítěti prožitková traumata, jejichž dosah lze stěží kvalifikovat. Konsilium soudních znalců (znalkyně z oboru zdravotnictví - psychiatrie MUDr. F. a znalce doc. MUDr. V. Š., CSc., který prováděl vyšetření matky), tyto závěry potvrdilo a uzavřelo, že nezletilý je postižen pervazivní vývojovou poruchou autistického spektra a vzhledem k věku dítěte, citové fixaci na matku a postižení lze předpokládat, že přemístění by vedlo k vážné duševní újmě dítěte (k psychické dekompenzaci), která by se projevila především v oblasti emocí, a dále by došlo k psychickému regresu a případně ukončení rozvoje řeči. Z doplňku znaleckého posudku, vyžádaného k 68 písemným otázkám rodičů, a z výpovědi znalců krajský soud dále zjistil, že autismus zjištěný u nezletilého byl predeterminován již před odchodem matky s dítětem z USA, ale že obtížně lze určit příčinu tohoto onemocnění. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že bylo-li v řízení zjištěno, že právo péče o dítě měli na území USA oba rodiče, kteří toto právo vykonávali, a nezletilý měl v USA své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním, porušila matka toto právo a dítě přemístila protiprávně. Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky uvedené v čl. 13 písm. b) Úmluvy, podle kterého není soudní orgán povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo by je jinak dostal do nesnesitelné situace, neboť ze znaleckého posudku a jeho doplňku, včetně výslechu znalců vzal za prokázané, že nezletilý je postižen vážnou duševní poruchou (autismem), že je vázán na matku a že jeho návrat by vedl k vážné duševní újmě. Již nad rámec odůvodnění rozhodnutí odvolací soud vyslovil názor, že navrácení nezletilého by bylo kontraindikováno i z hlediska čl. 20 Úmluvy, neboť to dovolují základní zásady dožádaného státu o ochraně lidských práv a základních svobod - viz Deklarace práv duševně postižených přijatá Valným shromážděním OSN).
Proti zamítavému a zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal otec dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí
se závěrem krajského soudu, že v daném případy byly naplněny podmínky uvedené v čl. 13 písm. b) Úmluvy, a namítá, že znalecký posudek znalce prof. M. a jeho týmu nemůže sloužit jako základ pro rozhodnutí v dané věci, neboť tento důkaz odporuje principům občanského soudního řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval námitkami uvedenými v jeho podáních ze dne 16. 5. 2006 a ze dne 2. 6. 2006, v nichž označil důvody, pro něž pokládá znalecký posudek za nepřípustný, že neodstranil jeho vady, spočívající v tom, že znalec prof. M. vycházel z tvrzení matky (o setkání s otcem neprojevil zájem, ač mu to bylo navrhováno), která přejímal a ze kterých činil teze svého posuzování, ačkoliv se jednalo o nepravdivé informace, které byly vyvráceny již v řízení před soudem prvního stupně, a že znalec při zpracování posudku překročil meze osobní angažovanosti. Protože odvolací soud k těmto námitkám nepřihlédl, došlo k porušení práva otce na spravedlivý proces. Dále namítá, že znalci nevycházeli z úkolu, který jim byl soudem zadán, zabývali se nesouvisejícími okolnostmi, neobjasnili, co se rozumí újmou způsobenou nezletilému, v jakém rozsahu se jedná o újmu ve smyslu Úmluvy a kdy se již jedná o újmu nesnesitelnou. Žádný ze znalců také neodpověděl na otázku, o co by byla újma u nezletilého horší, než kdyby bylo přemístěno dítě stejného věku, po stejné době strávené bez otce, avšak beze stop podezření na autismus. Znalci též ignorovali dotazy otce na možnosti minimalizace újmy způsobené nezletilému tím, že by změna prostředí nebyla tak náhlá. Za správný dále nepovažuje postup odvolacího soudu, jestliže ten na základě znaleckého posudku dovozoval, kdy se jedná o újmu nesnesitelnou podle článku 13 Úmluvy, čímž nepřípustným způsobem nahradil nedostatky tohoto posudku. Přestože dětský psychiatr dospěl k závěru, že u nezletilého se jedná o vysokou pravděpodobnost poruchy, jejíž typ nelze v současnosti vzhledem k věku dítěte jednoznačně stanovit, odvolací soud uzavřel, že nezletilý je stižen autismem, tedy vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Kromě toho si odvolací soud protiřečí, neboť uvedl-li, že nezletilý má silné pouto k matce, pak popírá hlavní projev autismu, jímž je nedostatek v navazování vztahů k blízkým, což je však neslučitelné. Dovolatel má dále zato, že v případě návratu nezletilého by se u něj nejednalo o nesnesitelnou situaci ve smyslu čl. 13 Úmluvy, neboť s určitou újmou musí být počítáno, v daném případě však nebyla prokázána újma takové intenzity, že by navrácení bylo vyloučeno. Naopak bylo prokázáno, že zdravotní péče o autisty je v USA nejlepší na světě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby jeho rozhodnutí nahradil tak, že bude nařízeno navrácení nezletilého do USA, matce uloženo předat dítě otci za účelem jeho navrácení a zrušeno předběžné opatření ve věci péče a výživného.
Matka se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení a že je podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především
z toho, že odvolací soud nezjistil správně skutkový stav, neboť nedostatečně a vadně provedl znalecké dokazování ohledně duševního stavu nezletilého a provedené důkazy nesprávně hodnotil a neodstranil mezi nimi rozpory. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 písm. o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O takový případ se jedná, je-li rozpor mezi rozhodnutím odvolacího soudu
a obsahem spisu, a to buď za situace, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel
ze skutečnosti, pro kterou není ve spise podklad, tedy vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul-li určitou podstatnou skutečnost, která vyplývá z obsahu spisu, anebo je-li v hodnocení důkazů popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, popř. věrohodnosti logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků. Pokud není způsob provedení důkazu předepsán, určí jej soud (§125 o. s. ř.).
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Závěry znaleckého posudku nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, avšak tam, kde se chce při hodnocení výsledků řízení odchýlit od výsledku tohoto důkazu, musí svůj postup přesvědčivě odůvodnit (srovnej R 4/69).
Podle ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. To má umožnit odvolacímu soudu, aby na základě doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které může být odchylné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Jestliže odvolací soud má pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů §213a odst. 1 o. s. ř. provést potřebné důkazy sám a po jejich zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění.
V posuzované věci odvolací soud po doplnění důkazního řízení dalšími důkazy učinil v souladu s ust. §213a odst. 1 o. s. ř. vlastní skutkové závěry odlišné od soudu prvního stupně, ze kterých pak při právním posouzení věci vycházel. Podkladem
pro odlišná skutková zjištění odvolacího soudu se tak staly důkazy provedené v odvolacím řízení procesně předepsaným způsobem ( §213a odst. 1 o. s. ř.).
Skutkový závěr odvolacího soudu, že nezletilý je postižen pervazivní vývojovou poruchou autistického spektra celoživotního dosahu a že vzhledem k jeho věku, citové fixaci na matku a postižení lze předpokládat, že přemístění (návrat) by vedlo k vážné duševní újmě dítěte (k psychické dekompenzaci a prožitkovým traumatům), která by se projevila především v oblasti emocí, a dále že by došlo k psychickému regresu a případně ukončení rozvoje řeči, jehož správnost dovolatel zpochybňuje, čerpal odvolací soud ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, specializace klinická a průmyslová psychologie, prof. PhDr. Mgr. J. M., CSc., který k jeho vypracování přibral jako konsiliáře znalkyni z oboru zdravotnictví - psychiatrie MUDr. F., znalkyni z oboru školství a kultury - odvětví pedagogie Doc. PaedDr. M. M., Ph.D. a znalce doc. MUDr. V. Š., CSc., z doplňku tohoto znaleckého posudku a z výpovědi znalců. Uvedené skutkové zjištění, že nezletilý trpí vážnou duševní poruchou, rozhodující
pro závěr odvolacího soudu, že v daném případě je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil duševní újmě, je tedy podloženo důkazy, které byly provedeny před odvolacím soudem, přičemž uvedené názory znalců jsou podloženy jak nálezem tak odborným posouzením (znaleckým závěrem). Z doplňku znaleckého posudku zpracovaného prof. PhDr. Mgr. J. M., CSc., dále vyplývá, že základní podmínkou pro kvalitu a optimalitu životních podmínek nezletilého je „neodmyslitelná přítomnost jeho matky, která je jedinou nosnou základnou výchovného procesu, ať už je diagnostikovanou duševní poruchou takový proces omezen. Přítomnost matky je bezpodmínečná, je sama o sobě nenahraditelnou podmínkou“. Znalkyně z oboru školství a kultury - odvětví pedagogie Doc. PaedDr. M. M., Ph.D. v tomto doplňku uvedla, že „nezletilý trpí psychickou poruchou a o to víc je i v situaci výchovy zcela závislý na matce. Ztratí-li oporu v osobě blízké, která zcela zjevně naplňuje svou roli pečující matky, ztratí jeho život lidskou kvalitu“.
V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] dále uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována především
ze závěru, že v daném případě jsou dány důvody podle čl. 13 písm. b) Úmluvy
o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, pro něž není soudní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte.
Podle čl. 12 Úmluvy jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte.
Podle čl. 13 Úmluvy bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Pří hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgán musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte (věta třetí tohoto článku).
K aplikaci Úmluvy uvedl Ústavní soud v obdobné věci v nálezu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. III. ÚS 440/2000, že „jestliže je dětem obecně zaručena ochrana nejen zákonná
(§32 a násl. zák. č. 94/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ale nadto také ochrana ústavní (čl. 32 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod), je nutno tyto zákonné a ústavní garance při jejich aplikaci v konkrétní věci podložit co nejpečlivěji zjištěným skutkovým stavem a stejně pečlivě z něj odvozeným právním posouzením; z hlediska aplikace Úmluvy (jejího čl. 13) to znamená, že jak eliminující důvody návratu dítěte do místa bydliště otce (čl. 3 Úmluvy) musí být zjištěny a objasněny natolik dostatečně, aby hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, příp. nesnesitelná situace z přikázaného návratu byly s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučeny a obdobně, aby co nejúplněji byly ozřejměny také všechny okolnosti, z nichž by bylo lze usoudit na skutečný postoj otce nezletilé k jejímu současnému pobytu v České republice“.
V posuzované věci ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že rodiče nezletilého, kteří jsou dosud manželé (rozhodnutí soudu o rozvodu jejich manželství vydané k návrhu otce dosud nenabylo právní moci), žili ve společné domácnosti spolu s nezletilým ve městě T. v T., odkud matka s dítětem dne 27. 5. 2004 odjela
ke svým rodičům do B. v České republice, kde zůstala. S touto situací se otec nesmířil a obrátil se na Ústřední orgán v USA ohledně únosu syna. Dále bylo z citovaného znaleckého posudku, jeho dodatku a výpovědi znalců zjištěno, že nezletilý je postižen pervazivní vývojovou poruchou autistického spektra celoživotního dosahu a že vzhledem k jeho věku, citové fixaci na matku a postižení lze předpokládat, že přemístění (návrat) by vedlo k vážné duševní újmě dítěte (k psychické dekompenzaci a prožitkovým traumatům), která by se projevila především v oblasti emocí, a dále by došlo k psychickému regresu a případně ukončení rozvoje řeči, přičemž přítomnost matky ve výchovném procesu dítěte je neodmyslitelná, nenahraditelná a bezpodmínečná, jinak ztratí život nezletilého jeho lidskou kvalitu.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě jsou dány podmínky podle čl. 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, pro něž není soudní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, a to z důvodu, že v řízení bylo prokázáno, že vzhledem k duševní poruše, kterou nezletilý trpí, a jeho citové vázanosti na matce, je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil duševní újmě (psychické dekompenzaci a prožitkovým traumatům), která by se projevila především v oblasti emocí, a dále by došlo k psychickému regresu a případně ukončení rozvoje řeči. Je třeba zdůraznit, že právě tímto článkem 13 sledují její smluvní státy, aby i v případě, že již došlo k protiprávnímu přemístění dítěte do jiného smluvního státu a bylo porušeno právo péče o dítě, byla v maximální míře chráněna práva a oprávněné zájmy nezletilého dítěte do věku 16 let, přičemž tato zásada je vyjádřena i v druhé větě čl. 13 Úmluvy, podle které soudní nebo správní orgán může (také) odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že z hlediska čl. 13 písm. b) Úmluvy postačuje prokázání splnění i jen jedné z podmínek pro odmítnutí nařízení návratu dítěte (srov. slova „je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace“, z čehož vyplývá, že se jedná o tři zcela odlišné skutkové podstaty). Dospěje-li soud k závěru, že návrat k otci by dítě vystavil duševní újmě, jako v daném případě, nemá význam zkoumat, jak otec v dovolání namítá, míru či intenzitu nesnesitelné situace, do níž by se dítě návratem dostalo. Nepřípadná je i výtka otce, že „žádný ze znalců neodpověděl na otázku, o co by byla újma u nezletilého horší, než kdyby bylo přemístěno dítě stejného věku, po stejné době strávené bez otce, avšak beze stop podezření na autismus“, neboť pro posouzení dané věci je rozhodující jen zjištění (prokázání) důsledků případného návratu konkrétního dítěte, trpícího - jak bylo zjištěno - vážnou duševní poruchou a nikoliv nezletilých dětí obecně.
Namítané okolnosti, že si odvolací soud protiřečí, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nezletilý má silné pouto k matce, avšak hlavním projevem autismu je - podle dovolatele - nedostatek v navazování vztahů k blízkým, a že zdravotní péče o autisty je v USA nejlepší na světě, nemá na posouzení dané věci z hlediska článku 13 písm. b) Úmluvy význam.
Protože existenci vady řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], dovolací soud neshledal, a protože
z hlediska dalších uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud dovolání otce zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem o. s. ř.). Pokud otec v dovolání navrhl „zrušení předběžného opatření ve věci péče a výživného“, je třeba poukázat na to, že usnesení Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2004, č. j. 23 Nc 103/2004 – 36, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2005, č. j. 20 Co 35/2005 – 216, o nařízení předběžného opatření, bylo zrušeno výrokem III. rozsudku soudu prvního stupně. Mělo-li dovolání směřovat proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném výroku zrušen, nebylo by dovolání proti tomuto výroku přípustné (srov. §236 až §239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť matka nezletilého má
s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 4.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9 2006, vyčíslená podle ust. §7 věta druhá a snížená podle §18 odst. 1 vyhlášky na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.800,- Kč je otec nezletilého povinem zaplatit k rukám advokátky, která matku dítěte v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu