ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.3468.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3468/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Řevnicích, Náměstí krále Jiřího z Poděbrad 24, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22 , o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 4/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č.j. 1 Co 388/2007-661, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č.j. 1 Co 388/2007-661, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. prosince 1998, č.j. 36 C 4/98-226, byla žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 300.000,- Kč, zatímco v částce 29.700.000,- Kč byla žaloba zamítnuta. Žalované bylo současně uloženo uveřejnit ve vyjmenovaných sdělovacích prostředcích omluvu a tu zaslat i žalobci. Žaloba byla zamítnuta v části, aby omluva byla uveřejněna též v deníku MF Dnes. Zamítnuta byla též v konkrétních pasážích požadované omluvy.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. února 2000 pod sp.zn.1 Co 71/99 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích změnil a žalobu v této části zamítl. Ve zbývajících zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. května 2001, č.j. 28 Cdo 393/2001-371.
Poté rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2001, č.j. 36 C 4/98-401, bylo opět uloženo výrokem I. žalované zaplatit žalobci 300.000,- Kč (v částce 29,700.000,- Kč žaloba zamítnuta). Výrokem II. byla žalované uložena povinnost zveřejnit v denících Blesk, Právo, Berounský deník, Plzeňský deník a MF Dnes omluvu a tuto omluvu zaslat i České tiskové kanceláři a žalobci.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě oznámení o znásilnění dne 8. prosince 1995 rozhodla Policie ČR v Rokycanech o zadržení žalobce jako pachatele oznámeného trestného činu. Při zásahu provedeném dne 9. prosince 1995 zásahovou jednotkou na pozemku žalobce došlo ke střelbě, při níž žalobce utrpěl řadu závažných zranění. Trestní stíhání žalobce pro podezření z trestného činu znásilnění však bylo zastaveno. Dovodil, že policie provedla zadržení nezodpovědně, bez důsledného zjištění pohybu dalších osob. Při zásahu byl ohrožen život nejen žalobce, ale i ostatních osob zdržujících se v domě. Zásah byl nepřiměřený, v rozporu se zájmy žalobce. Byla jím porušena jeho osobnostní práva chráněná Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Neoprávněným zásahem do cti a jména žalobce bylo též poskytnutí informací o žalobci médiím pracovníky žalované a nepřijetí následných opatření po zastavení trestního stíhání žalobce. Tomu proto odpovídal nárok žalobce na poskytnutí široce pojaté omluvy. Při současném zjištění značné míry snížení vážnosti žalobce ve společnosti, mu soud přiznal náhradu nemajetkové újmy v uvedené výši.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 1 Co 85/2002-542, rozsudek soudu prvního stupně opět změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,-Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci. V napadených zamítavých výrocích ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. listopadu 2005, č.j. 30 Cdo 1957/2004-590, uvedený rozsudek, pokud jím byly změněny vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně, a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušil, a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 19. září 2006, č.j. 1 Co 191/2006-616, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil ve vyhovujících výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci.
Rozsudkem ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 478/2007-635, Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze opět zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uvedl, že dosavadní řízení nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči žalobci nebyl prost řady nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě neprofesionální, o čemž může vypovídat úvaha Krajského státního zástupce Středočeského kraje ze dne 20. května 1996, zn.: KZv 209/95. V případě, že by byl prokázán postup takového charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako jsoucí v souladu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem, a tudíž jako zásah do osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný. Pokud jde o požadovanou omluvu, konstatoval, že je třeba přihlédnout ke konstantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se případů zpochybňování neviny v rámci soudního rozhodování, ale též např. v prohlášeních jiných orgánů, zejména policejních činitelů. Podle Čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebrání státním orgánům informovat o probíhajících vyšetřováních; musí se tak však dít s veškerou diskrétností a zdrženlivostí. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu pak nevyplývá, že věc byla posuzována i z tohoto hlediska.
Rozsudkem ze dne 18. března 2008, č.j. 1 Co 388/2007-661, Vrchní soud v Praze znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci 300.000,- Kč a aby žalovaná zveřejnila ve výše citovaných denících a současně zaslala České tiskové kanceláři omluvu ve znění uvedeném ve výroku, a aby omluvu zaslala přímo též žalobci. Rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že předmětnou úvahou Krajského státního zástupce Středočeského kraje se opakovaně zabýval již při dřívějším rozhodování. Poukázal na své tehdejší zdůvodnění, konkrétně, že závěry Krajského státního zástupce jsou pro posouzení věci právně bezvýznamné, když jednak neuvádí, v čem spočívá „neprofesionálnost a fiasko“, nehledě k tomu, že jsou nelogické a ve vzájemném rozporu, neboť kdyby tomu tak bylo, muselo by být naopak shledáno podezření z trestného činu, případně kázeňského přestupku, a dále poukázal na to, že tato zpráva byla učiněna Krajským státním zástupcem Středočeského kraje v přípise, jímž vracel vyšetřovací spis ČVS: KVV 226/123-95 týkající se trestního stíhání žalobce z podezření z trestného činu útoku na veřejného činitele, které bylo usnesením Policie ČR, KÚV Středočeského kraje ze dne 19.4.1996 zastaveno, a s kterýmžto postupem v předmětném přípise vyslovil Krajský státní zástupce Středočeského kraje souhlas. Úvaha o neprofesionálním postupu zásahové jednotky tedy byla učiněna v jiné věci, než v níž byla Policií ČR, KÚV Plzeň pod ČVS: KVV 46/10-96 šetřena oprávněnost zásahu příslušníků zásahové jednotky. Součástí této úvahy bylo uložení povinnosti předložit spisový materiál Inspekci ministra vnitra k řádnému vyhodnocení zásahu. Inspekce ministra vnitra, jak vyplývá z obsahu jejího spisu IN-550/T-96, přípisem ze dne 3.7.1996 sdělila Krajskému státnímu zastupitelství, že jednání příslušníků zásahové jednotky bylo posuzováno vyšetřovatelem PČR KÚV Západočeského kraje, který usnesením ze dne 27.2.1996, č.j. ČVS: KVV-46/10-96 věc odložil, a proto nelze akceptovat pokyn státního zastupitelství o přijetí opatření Inspekcí. Posledně uvedené usnesení o odložení věci bylo zrušeno usnesením Okresního státního zástupce v Rokycanech ze dne 12.1.1999, č.j. Zn 122/98-25, z důvodů, že bylo vydáno místně nepříslušným vyšetřovatelem, a že tento závěr je předčasný, neboť vyšetřovatel „neopatřil spis a rozhodnutí občanskoprávního soudu“. Usnesením ze dne 7.9.1999, ČVS: KVV-121/10-99, které nabylo právní moci 18.9.1999, byla věc podezření ze zneužívání pravomoci veřejného činitele v souvislosti s postupem zásahové jednotky odložena se závěrem, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Z uvedeného pak dle závěru odvolacího soudu vyplývá, že úvaha Krajského státního zástupce Středočeského kraje ze dne 20.5.1996 pod zn. KZv 209/95 o tom, že šlo ze strany zasahujících policistů o „neprofesionální postup, resp. fiasko“, nemá žádný reálný podklad, naopak byla vyvrácena rozhodnutím o odložení věci a je tak jen stanoviskem státního zástupce učiněným nadto v jiné věci, než týkající se šetření předmětného zásahu. V řízení tak, i s přihlédnutím k uvedené úvaze, nebyl prokázán ze strany postupujících policistů postup takového charakteru, který by bylo možné hodnotit jako jsoucí v rozporu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem a tudíž jako zásah do osobnosti žalobce, který by byl neoprávněný.
Odvolací soud se dále zabýval tím, zda žalovaná prostřednictvím svých pracovníků podávala informace médiím o předmětných událostech se vší zdrženlivostí a diskrétností. Poukázal v prvé řadě na to, že žalobce neoznačil konkrétní články konkrétních periodik a konkrétních tvrzení pracovníků žalované, jimiž mělo dojít k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostních práv, takže je vyhledával sám soud. Posoudil obsah zjištěných mediálních informací a dospěl k závěru, že v předmětných článcích obsažená vyjádření žalované, prostřednictvím osob jí k tomu zmocněných, se vůči žalobci děla vždy se vší zdrženlivostí, neboť vždy bylo hovořeno pouze o podezření a žalobce byl označen zpravidla iniciálami jména, v jednom případě pak F. H., věkem a státní příslušností. V řízení nebylo prokázáno, že to byla žalovaná, kdo později médiím odkryl jeho plnou identitu a žalobce to ani netvrdil. Média informace přebírala též od sousedů žalobce a jeho ošetřujících lékařů.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo doručeno zástupci žalobce 17. dubna 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká restriktivní výklad při posouzení, kdy má formálně legální zásah povahu excesu (rozkaz k provedení zásahu byl dán oprávněnou osobou a při jeho provádění se nedopustili zasahující příslušníci Policie ČR trestného činu) a dovozuje, že uvedený výklad by umožnil naprostou libovůli při hodnocení jednání orgánů státní správy bez možnosti jejich přezkumu v rámci legality, ale zejména legitimity zásahu. Za nesprávné považuje rovněž hodnocení obsahu dopisu Krajského státního zástupce ze dne 20.5.1996, neboť odvolací soud ho nehodnotil v celkovém kontextu. Stejně tak nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu okolností a významu informací uveřejněných v médiích, když nevyslechl příslušné pracovníky jednotlivých médií a nevzal v úvahu skutečnost, že z předmětných článků byla zřejmá identifikace žalobce i další podrobnosti.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání především přihlédl k ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jak již bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud České republiky ve svém předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 31. října 2007, č.j. 30 Cdo 478/2007-635, mimo jiné konstatoval, že dosavadní řízení nevyloučilo možný závěr, že popisovaný zásah vůči žalobci nebyl prost řady nedopatření, resp., že šlo o postup v zásadě neprofesionální a v případě, že by byl prokázán postup takového charakteru, nebylo by jej možno hodnotit jako jsoucí v souladu s výkonem zákonných oprávnění, resp. povinností státním orgánem, a tudíž jako zásah do osobnosti fyzické osoby, který by byl oprávněný.
Ač platí zásada, podle níž je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), Vrchní soud v Praze se k ní přihlásil pouze formálně, a aniž by případně měl pro to eventuální nová skutková zjištění, rozhodl identicky jako ve svém původním rozsudku. Především se tak vůbec opomněl zabývat okolnostmi daného případu, kdy se z dosavadních výsledků řízení jako zcela významné naznačuje, že Policie ČR přistoupila k zásahu, přestože již bylo zřejmé, že k trestnému činu znásilnění vůbec nedošlo, přičemž jako pachatel uvedeného trestného činu nebyl označen žalobce, ale jiná osoba, konkrétně Enver Nimani, po němž také bylo v důsledku podaného trestního oznámení vyhlášeno celostátní pátrání. Místo toho pouze znovu odkázal na své předchozí závěry, že bylo prokázáno, že zasahující policisté se nedopustili trestného činu ani přestupku.
Pokud jde o požadovanou omluvu, připomíná Nejvyšší soud ČR, že ve svém posledním zrušovacím rozsudku konstatoval, že je třeba přihlédnout ke konstantní judikatuře ESLP týkající se případů zpochybňování neviny v rámci soudního rozhodování, ale též např. v prohlášeních jiných orgánů, zejména policejních činitelů (srov. rozsudek ESLP ze dne 10. 2. 1995 Allenet de Ribemont proti Francii, stížnost č. 15175/89, odst. 38). V rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti M. B. a dalších proti Slovenské republice ze dne 30. března 2004 (stížnost č. 73693/01) ESLP shrnul svou judikaturu tak, že presumpce neviny bude porušena tehdy, pokud soudní rozhodnutí nebo jiné stanovisko veřejného orgánu vyjadřuje názor, že určitá osoba je vinna, aniž byla vina této osoby prokázána zákonným způsobem. K porušení presumpce neviny postačí takové vyjádření, z něhož lze dovodit, že soud nebo jiný veřejný orgán pokládá danou osobu za vinnou (tamtéž, odst. 49). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v předmětných článcích obsažená vyjádření žalované, prostřednictvím osob jí k tomu zmocněných, se vůči žalobci děla vždy se vší zdrženlivostí, neboť vždy bylo hovořeno pouze o podezření a žalobce byl označen zpravidla iniciálami jména, v jednom případě pak F. H., věkem a státní příslušností. Nezabýval se však již posouzením toho, zda z těchto údajů bylo možno jednoznačně identifikovat osobu žalobce. Opomenul rovněž zhodnotit skutečnost, že příslušní pracovníci Policie ČR poskytli médiím informace o tom, že zásah proti žalobci byl proveden jako proti podezřelému z trestného činu znásilnění, přestože, jak již bylo uvedeno shora, k uvedeném trestnému činu nedošlo a žalovaný ze spáchání tohoto trestného činu od počátku ani podezřelý nebyl.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu