ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3521.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3521/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomír Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně VINTEX s. r. o., se sídlem Letní 62/12, 103 33 Praha 10 – Nedvězí, identifikační číslo osoby 25620614, zastoupené JUDr. Miroslavem Štorkanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nové Náměstí 1370/17, proti žalovaným 1) K. S. I , a 2) WestKo, s. r. o. , se sídlem Do Vrchu 253, Mukařov, identifikační číslo osoby 27176291, zastoupeným JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem Advokátní kanceláře Hrudka a partneři, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 180/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2013, č. j. 30 Co 160/2013-61, takto:
Dovolání žalovaných se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. února 2013, č. j. 3 C 180/2012-39, rozhodl, že „Přistoupení WestKo, s. r. o., IČ 27176291, se sídlem Do Vrchu 253, Mukařov, do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované, se nepřipouští.“ Své rozhodnutí odůvodnil tím, že návrh žalobkyně na přistoupení vstupu dalšího žalovaného je v rozporu s §92 odst. 1 o. s. ř., „když navržením dalšího žalovaného usiluje žalobce jen o zhojení pasivní legitimace v řízení.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. března 2013, č. j. 30 Co 160/2013-61, změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že vstup společnosti WestKo, s. r. o., se sídlem shora, do řízení na straně žalované připustil. Své rozhodnutí odvolací soud založil na úvaze, že pasivní legitimace žalované ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem je dána tím, že je v katastru nemovitostí evidována jako vlastnice těchto nemovitostí, přičemž není důvodu dovozovat, že by snad žalobkyně měla v úmyslu vzít žalobu proti této žalované zpět. Žalobkyně tím, že navrhla, aby do řízení přistoupil jako další účastník na straně žalované subjekt, který by měl podle žalobního petitu být určen vlastníkem předmětných nemovitostí, se zcela přípustným způsobem snaží odstranit nedostatek pasivní věcné legitimace, který by jinak musel vést k zamítnutí žaloby. Připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení na straně žalované není v posuzované věci ani v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť řízení je na samém počátku ve fázi, kdy ještě neproběhlo žádné soudní jednání.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalované (dále již „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem podle jejich názoru spočívá v nesprávném hodnocení hledisek rozhodných pro posuzování podmínek přípustnosti vstupu dovolatelky 2) do řízení odvolacím soudem. Odvolací soud, ač ve svém rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, z tohoto judikátu při rozhodování nevycházel. Z označeného rozhodnutí totiž vyplývá, že je nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník. Je-li totiž při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé a nepochybné, že dosavadní žalovaný (žalobce) již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně (aktivně) věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu, přičemž nápravu lze v takovém případě zjednat jen prostřednictvím záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. O takovou situaci se ovšem v posuzovaném případě nejednalo. Dovolatelky rovněž zpochybňují závěr odvolacího soudu stran hospodárnosti takového postupu a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se přistoupení žalované 2) do řízení na straně žalované 1) nepřipouští, a pro případ, že by neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, aby toto rozhodnutí zrušil.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k podanému dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a ztotožnila se právním názorem odvolacího soudu, jak je vyjádřen v napadeném rozhodnutí. Zdůraznila, že není možné, aby soud rozhodl o určení vlastnictví k nemovitostem ve prospěch subjektu, který není účastníkem řízení. Není však též možné, aby soud rozhodl o určení vlastnictví k nemovitostem ve prospěch subjektu, který sice je účastníkem řízení, avšak na úkor aktuálního vlastníka, který by však účastníkem řízení nebyl. Je zcela zřejmé, že vlastník nemovitostí, který je aktuálně zapsán v katastru nemovitostí, je vždy pasivně legitimován k žalobě o určení vlastnictví k těmto nemovitostem. V tomto případě se však žalobkyně nedomáhá určení, že nemovitosti jsou jejím vlastnictvím, nýbrž usiluje o určení, že nemovitosti jsou vlastnictví dovolatelky 2), proti které má žalobkyně jak vykonatelné, tak i nevykonatelné pohledávky, které není v současné době z čeho uspokojit. Proto žalobkyně před prvním jednání v této věci, v souladu s poučením soudu prvního stupně i citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, navrhla okruh žalovaných rozšířit o dovolatelku 2). Neobstojí přitom ani dovolací námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s tvrzením, že neodporuje zásadě hospodárnosti řízení, neboť ve věci mimo jiné neproběhlo žádné jednání. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání dovolatelek zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené §240 odst. 1 o. s. ř., je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., není však důvodné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce (§92 odst. 1 o. s. ř.).
Z dispoziční zásady, jež ovládá zahájení sporného řízení, vyplývá, že přistoupení dalšího účastníka může navrhnout pouze žalobce. Stanovisko žalovaného k návrhu na přistoupení dalšího účastníka nemá právní význam, a jde-li o přistoupení dalšího účastníka na straně žalované, nevyžaduje se souhlas toho, kdo má do řízení přistoupit. Při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soudy především neřeší otázku věcné legitimace tohoto účastníka (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Otázka věcné legitimace účastníka řízení (jak aktivní, tak pasivní) je otázkou hmotněprávní, kterou soud řeší až v konečném rozhodnutí ve věci, a důsledkem případného nedostatku věcné legitimace je (po projednání věci) zamítnutí žaloby. Soud však při rozhodování o návrhu podle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. mimo jiné posuzuje např. i to, zda navrhované přistoupení účastníka do řízení odpovídá požadavku hospodárnosti řízení vyplývajícímu z ustanovení §6 a §100 odst. 1 o. s. ř. Naplnění této zásady je představováno především splněním povinnosti soudu postupovat v řízení po jeho zahájení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Požadavek procesní ekonomie se dotýká jak postupu soudu, tak i účastníků řízení. Je ovšem nepochybné, že realizace tohoto cíle nemůže jít na úkor požadavku zajištění ochrany práv, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přistoupení dalšího účastníka (žalobce nebo žalovaného) do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. soud nepřipustí také tehdy, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení obchází institut záměny účastníků upravený v §92 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, a ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2007 pod č. 1).
V posuzované věci odvolací soud správně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro postup ve smyslu §92 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně se totiž žalobou domáhá určení, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví dovolatelky 2). Žaloba byla sice podána správně proti dovolatelce 1), jež je zapsána v katastru nemovitostí jako „katastrální“ vlastník předmětných nemovitostí, avšak pokud žalobkyně svou žalobu založila na tvrzení, že je zde nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem (právní realitou) potud, že vlastnicí předmětných nemovitostí je podle práva dovolatelka 2), je nasnadě, že žaloba - aby mohla v případě převzetí jejího žalobního petitu do rozsudečného výroku naplnit žalobkyní zamýšlený právní důsledek (změnu zápisu vlastníka předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí) - musí směřovat rovněž vůči tomu, kdo podle žalobního tvrzení má být skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí a v jehož prospěch má soud deklarovat příslušný věcně právní vztah, který současně dozná reflexe i v katastru nemovitostí. Pokud by dovolatelky nebyly účastnicemi řízení (účastnicí by byla pouze dovolatelka 1/) a soud by přesto podané žalobě vyhověl, nemohl by katastrální úřad přistoupit k provedení zápisu ve formě záznamu, neboť by k tomu nebyly splněny podmínky ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (přitom duplicitní zápis vlastnického práva po novelizaci zákona č. 265/1992 Sb. již nepřichází v úvahu). Přitom odvolací soud rovněž správně uzavřel, že přistoupení další dovolatelky 2) do řízení není v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Lze tedy uzavřít, že se dovolatelkám prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání proto bylo podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto.
Dovolací soud rozhodoval bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
V Brně dne 6. listopadu 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu