ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3676.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3676/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněného Z. V. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti povinnému D. M. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, pro 1.215.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 1482/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2013, č. j. 20 Co 493/2011-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 0 Nc 1482/2005-77, zastavil exekuci nařízenou svým usnesením dne 5. 5. 2005, č. j. Nc 1482/2005-4, a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Na základě rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009, č. j. 4 T 115/2008-628, vzal za prokázané, že oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného podepsat směnku na částku 1 215 000,- Kč, jejíž „úhrada byla následně zajištěna směnečným platebním rozkazem“. Za situace, kdy by povinný nemohl být úspěšný s návrhem na obnovu řízení (exekuční titul nabyl právní moci 28. 12. 2004), soud považoval za nezbytné poskytnout ochranu právům povinného a exekuci podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) zastavil.
Odvolací soud rozhodl prvně o odvolání oprávněného již usnesením ze dne 15. 11. 2011 tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. K dovolání povinného pak Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že jestliže oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za který byl později odsouzen, jedná se právě ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o onen „jiný důvod, pro který nelze rozhodnutí vykonat“. Krajský soud - vázán právním názorem dovolacího soudu – poté napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spočívá dle dovolatele v tom, že právní otázky vyřešené dovolacím soudem v předchozím zrušovacím usnesení sp. zn. 20 Cdo 1394/2012 mají být posouzeny jinak. Dovolatel má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. že určité právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatel se rovněž domnívá, že soudy v řízení porušily jeho ústavní práva zaručená Základní listinou práv a svobod, zejména čl. 11, čl. 36 a čl. 39. Dle názoru oprávněného a také dle konstantní judikatury a odborné literatury nemůže být absolutní neplatnost směnky (či jakéhokoli jiného právního úkonu) důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Vydáním pravomocného rozhodnutí ukládajícího žalovanému povinnost k plnění dochází k podstatné změně původní čistě soukromoprávní závazkové povinnosti dlužníka. Nedojde-li ke zrušení tohoto rozhodnutí nebo k dobrovolnému splnění, je povinností státu k návrhu oprávněného zajistit efektivní výkon tohoto rozhodnutí. Popření jedné ze základních zásad civilního procesu (oddělení nalézacího a exekučního řízení) a porušení principu právní jistoty představuje porušení ústavního práva na spravedlivý proces, garantovaného v čl. 36 Listiny. Dovolatel dále namítá irelevanci trestního rozsudku č. j. 4 T 115/2008-628 pro exekuční řízení. Odsuzujícím trestním rozsudkem nebyl oprávněnému uložen trest zániku či nevykonatelnosti majetkových práv vůči povinnému – takový trest ani právní řád nezná. Občanské právo nemá speciální hmotněprávní úpravu pro případ, kdy je jednající osoba k právnímu úkonu donucena trestným činem vydírání. Na takové případy se plně vztahuje §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů. Zastavení exekuce je faktickým uložením dalšího trestu, a to takového, jaký zákon nezná, a proto má dovolatel za to, že bylo porušeno jeho základní právo garantované v čl. 39 Listiny.
Dovolatel dále uvedl, že v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2132/2008 se Nejvyšší soud zabýval situací, kdy byla trestným činem způsobena vada exekučního titulu a kdy pachatel paděláním směnky založil fiktivní dluh. V projednávaném případě je opomíjena skutečnost, že povinný oprávněnému peníze skutečně dluží. Na rozdíl od tehdy judikovaného případu, podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu oprávněným nebylo součástí trestného činu, za který byl odsouzen. Exekuční titul je tedy bezvadný (ve fázi exekučního řízení nelze posuzovat otázku vad směnky) a důvod zastavení exekuce pro vadu exekučního titulu není dán. Připomněl, že povinnému nikdy nebránil podat námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu či návrh na obnovu řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá, nebo aby zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolatel má jednak za to, že základní právní otázkou, která má být posouzena jinak, je otázka, „zda absolutní neplatnost směnky (či jiného právního úkonu) může být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí dle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“.
Nejvyšší soud již ve zrušujícím usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012-113, vyložil, proč podpis povinného na směnce, k němuž byl přinucen jednáním oprávněného naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu vydírání, je materiálně neplatný a není závazný. Od vysloveného závěru nemá důvod se odchýlit. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud již také vysvětlil, proč je v souzené věci dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Podle dovolatele měl Nejvyšší soud také rozhodnout v rozporu se svým usnesením ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, v němž se jednalo o jiný skutkový stav (oprávněný padělal směnku, na základě níž byl vydán směnečný platební rozkaz). Rovněž na tomto místě dovolací soud odkazuje na odůvodnění svého zrušujícího usnesení ze dne 19. 2. 2013.
Pokud oprávněný namítal, že určité otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, z obsahu dovolání není zřejmé, o jaké otázky se má jednat. V tomto směru dovolatel požadavkům kladeným na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. nedostál (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání oprávněného odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. dubna 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu