ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.375.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 375/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 8/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 17 Co 575/2009-56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 456/2011-77, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. 17 Co 575/2009-56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 456/2011-77, se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2009, č. j. 17 C 8/2007-36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč (výrok I.), co do částky 130.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním žalobce i žalovaná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. 17 Co 575/2009-56, změnil vyhovující výrok I. ve věci samé tak, že se žaloba i co do výše 20.000,- Kč zamítá, a k odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 456/2011-77, potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce se po žalované domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 189/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 20. 8. 2004, v únoru 2005 soud prvního stupně žalobu zamítl, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2005. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo dne 19. 8. 2008 zamítnuto. Řízení před soudem prvního a druhého stupně tedy trvalo něco déle než rok a řízení před dovolacím soudem více než dva roky.
Odvolací soud zhodnotil jednotlivá kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že věc nebyla právně složitá a význam předmětu řízení pro žalobce nepochybně nebyl velký právě s ohledem na značné množství soudních sporů, které vede, navíc jde o spor o zaplacení peněžité částky. Žalobce jako stěžovatel neuplatnil procesní prostředky k urychlení řízení ve věci, byť lze doplnit, že je to jeho právo a nikoli povinnost. V otázce postupu státních orgánů nelze přehlédnout, že řízení před Nejvyšším soudem trvalo více než dva roky. Odvolací soud zdůraznil, že postup soudních orgánů je třeba hodnotit jako celek. Nalézací soudy v tomto případě svým rychlým postupem „umožnily“ dovolacímu soudu rozhodnout ve lhůtě delší než je obvyklé. Nadto je třeba uvést, že věc byla po dobu čtyř let projednána před soudy tří stupňů. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že k průtahům došlo až v řízení dovolacím, kdy o nároku již bylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ve věci „k žádným průtahům“ odůvodňujícím přiznání finančního odškodnění nedošlo.
Oba rozsudky odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, kterým se domáhá zrušení napadených rozsudků a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel namítl, že přestože soudy konstatovaly, že v řízení došlo k průtahům, neuznaly žalobcům nárok na odškodnění, a nepřezkoumatelně vyhodnotily kritéria §31a zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Dovolatel vymezil 3 otázky, jež považuje za zásadně právně významné:
1. zda bylo kriterium významu předmětu řízení pro poškozeného zhodnoceno v souladu s judikatorní praxí Nejvyššího soudu (posouzení toho, že žalobce vede značné množství sporů, že jde o zaplacení peněžité částky, a že žalobce neuplatnil prostředky k urychlení řízení),
2. zda je třeba závěry ESLP o výši přiměřeného zadostiučinění aplikovat také v českém právu,
3. zda je třeba trvat na tom, aby soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2010, č. j. 17 Co 575/2009-56, kterým odvolací soud změnil vyhovující výrok I. ve věci samé tak, že se žaloba i co do výše 20.000,- Kč zamítá, není přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 17 Co 456/2011-77, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétním případě. Nejvyšší soud při tom zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání žalobce není přípustné, neboť vyřešení jím položených otázek by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dle dovolatele soudy dospěly k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přesto neuznaly nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění. Takový závěr však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud uvedl, že k určitým průtahům došlo v řízení před dovolacím soudem, avšak celkově ve věci „k žádným průtahům odůvodňujícím přiznání finančního odškodnění, nedošlo.“ Zkreslení závěrů odvolacího soudu žalobcem vyplývá patrně z toho, že odvolací soud nesprávně užil při hodnocení celkové délky řízení slova „průtahy“, přestože správně mělo být vyjádřeno, že k nesprávnému úřednímu postupu státu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. K tomu lze odkázat na čtvrtou právní větu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011, a bod III. jeho odůvodnění, ve kterém se stanoví, že „k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na závěru, že k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení nedošlo, jinými slovy řečeno, že není naplněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, a tudíž nebylo možno žalobci přiznat odškodnění v jakékoliv formě.
S ohledem na výše uvedený závěr pak nebylo třeba zkoumat jednotlivá kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani posuzovat, jakým způsobem má soud postupovat při stanovení konečné výše zadostiučinění.
Dovolací soud proto obě dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu