ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3825.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3825/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce MUDr. M. B. , zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bílinská 1, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 28/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 19 Co 162/2011-378, takto:
I. Dovolání se v rozsahu změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2010, č. j. 19 C 28/2010-333, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2011, č. j. 19 Co 162/2011-378, ohledně nároku žalobce na náhradu škody v částce 94.200,- Kč s příslušenstvím zamítá ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 1. 2. 2010 domáhal po žalované zaplacení celkové částky 4.453.692,- Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody představované náklady obhajoby, cestovným, ztrátou na výdělku, náklady poštovného, náklady na notářské poplatky, náklady na pořízení kopií a ušlým ziskem. Vedle náhrady škody požadoval též náhradu nemajetkové újmy v částce 800.000,- Kč, vzniklé mu „nespravedlivým a nepřiměřeně dlouhým“ trestní stíháním, vedeným proti němu před Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 3 T 65/2001 a následně pod sp. zn. 3 T 111/2004. Nárok na náhradu škody odvozoval od toho, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl do částky 92.400,- Kč s příslušenstvím, do částky 4.361.291,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění dne 25. 9. 1999 pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákoníku. Trestní řízení bylo proti žalobci vedeno u Okresního soudu v Litoměřicích nejprve pod sp. zn. 3 T 65/2001 a následně pod sp. zn. 3 T 111/2004 (dále jen „posuzované řízení“). Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Okresního soudu v Litoměřicích, které nabylo právní moci dne 5. 2. 2008, a to podle §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť skutek, pro nějž byl žalobce obžalován, není trestným činem. Žalobce prokázal, že mu v důsledku trestního stíhání, pro které byl rozkazem velitele Vojenské zdravotní služby zproštěn výkonu služby, ušla mzda ve výši 94.148,- Kč. Protože však daný nárok uplatnil v rámci předběžného projednání u žalované jen v rozsahu částky 90.000,- Kč, přiznal mu soud prvního stupně s odkazem na §14 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), jen tuto částku. Žalobce dále prokázal vynaložení nákladů na cestovné v souvislosti s trestním řízením do částky 2.400,- Kč, v rozsahu částky 30.600,- Kč zůstalo jeho tvrzení o vynaložení daných nákladů neprokázané. Stejně tak neprokázal, že by v souvislosti s trestním řízením vynaložil na pořízení fotokopií částku 2.000,- Kč, a že by mu v důsledku trestního stíhání ušel zisk ve výši 3.500.000,- Kč. Náklady poštovného a notářských poplatků nepřiznal soud prvního stupně žalobci s odkazem na §31 odst. 4 OdpŠk, neboť šlo o náklady spojené s uplatněním nároku u žalované. Právní služby, náklady, jejichž náhradu žalobce požadoval, dílem spadaly z časového hlediska do období předcházejícího sdělení obvinění, a proto není mezi nimi a sdělením obvinění jako odpovědnostním titulem podle §8 odst. 1 OdpŠk příčinná souvislost, dílem nebyly soudem prvního stupně shledány za úkony právní služby ve smyslu §11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), nebo šlo o úkony v jiných řízeních, než je řízení posuzované. Námitku promlčení nároku na náhradu škody neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť tříletá promlčecí doba (§32 odst. 1 OdpŠk) počala běžet dnem právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání žalobce (5. 2. 2008) a do dne podání žaloby v této věci (1. 2. 2010) neuplynula. Oproti tomu nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčen je, když žalobce šestiměsíční promlčecí dobu (§32 odst. 3 OdpŠk) zmeškal, nárok u žalované uplatnil až dne 29. 9. 2008 (ohledně ušlého zisku v částce 3.500.000,- Kč až dne 1. 5. 1999) a žalobou u soudu až dne 1. 2. 2010.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, k odvolání žalobce i žalované, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu i do částky 92.400,- Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ohledně promlčení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy. Oproti soudu prvního stupně však považoval za promlčený i nárok žalobce na náhradu škody. Vyšel z toho, že u nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, s výjimkou škody na zdraví, stanoví zákon kombinovanou subjektivní a objektivní promlčecí dobu, jejichž vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k promlčení dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Objektivní promlčecí doba (desetiletá) počíná podle §32 odst. 2 OdpŠk běžet již od okamžiku, kdy poškozenému bylo doručeno nezákonné rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda. Okamžik, kdy v důsledku nezákonného rozhodnutí škoda skutečně vznikla, není rozhodující. Protože objektivní promlčecí doba běží nezávisle na tom, kdy se poškozený dozví o vzniku škody (doručení zrušovacího rozhodnutí) a kdy mu započne běh doby subjektivní, může objektivní promlčecí doba i při své délce uplynout dříve, než se poškozený o vzniku škody dozví. K tomu došlo i v souzené věci. Žalobci bylo doručeno sdělení obvinění (nezákonné rozhodnutí) dne 25. 6. 1999. Desetiletá promlčecí doba by tak uběhla dne 25. 6. 2009, bez ohledu na to, kdy bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. I pokud byla promlčecí doba podle §35 OdpŠk přerušena po dobu šesti měsíců, její běh skončil nejpozději dne 25. 12. 2009. Žaloba byla u soudu podána dne 1. 2. 2010, a nárok je proto promlčen. Žalobce netvrdí ani žádné důvody pro odmítnutí uplatněné námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uplatnění námitky promlčení by tak mohlo být v rozporu s dobrými mravy zcela výjimečně, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. Nic takového však v souzené věci tvrzeno, tím méně prokázáno nebylo. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu podal žalobce dovolání, které má za přípustné v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně podle §237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení otázky promlčení žalovaného nároku (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). S odkazem na odvolacím soudem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, poukazuje na to, že je třeba mít za ústavně nezbytné, aby promlčení bylo propočítáno v běhu objektivní lhůty až od zrušení rozhodnutí a nikoliv podle §32 odst. 2 OdpŠk od jeho vydání. Žalobce má za to, že žalovanou uplatněná námitka promlčení je v rozporu s §3 odst. 1 obč. zákoníku a článkem 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Zákon č. 82/1998 Sb. je třeba vykládat ve prospěch osob, které byly postiženy nezákonně zásahy státu. Řada řízení trvá v České republice více jak deset roků. Všechny nároky by byly promlčeny. Navrhl proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvému z prvého stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 800.000,- Kč by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy (v částce 800.000,- Kč s příslušenstvím) nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12 – 1 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11). Nejvyšší soud nemá důvod se ani v tomto případě od své judikatury odchylovat, a proto v daném rozsahu dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v rozsahu požadavku žalobce na náhradu škody. Ohledně nároku na náhradu ušlého výdělku a cestovného v částce 92.400,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §32 OdpŠk nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odst. 1). Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§8 odst. 1 OdpŠk), za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, a rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813).
V posuzované věci bylo trestní stíhání proti žalobci zahájeno sdělením obvinění dne 25. 6. 1999 a skončilo zastavením právní moci usnesení Okresního soudu v Litoměřicích dne 5. 2. 2008. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u žalované dne 29. 9. 2008 (ohledně částky 3.500.000,- Kč až dne 1. 5. 2009) a žalobou v této věci u soudu dne 1. 2. 2010.
Odvolací soud správně uvedl, že zák. č. 82/1998 Sb. stanoví v případě odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dvě promlčecí doby. Subjektivní promlčecí doba (§32 odst. 1 OdpŠk) počíná svůj běh dnem, kdy se poškozený o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl, a trvá tři roky. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, nepočne svůj běh dříve, než je poškozenému doručeno (oznámeno) zrušovací rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 04. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, uveřejněné pod č. 20/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Objektivní promlčecí doba (§32 odst. 2 OdpŠk) v trvání deseti roků počíná svůj běh doručením (oznámením) nezákonného rozhodnutí poškozenému; to neplatí jen v případě škody způsobené na zdraví. Obě tyto promlčecí doby přitom běží nezávisle na sobě a k promlčení nároku poškozeného na náhradu škody dochází s koncem té z nich, která uplyne dříve.
I ve vztazích odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je smyslem institutu promlčení motivovat poškozeného ke včasnému výkonu subjektivních občanských práv, aby nedocházelo k dlouhotrvajícím právním vztahům (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci . Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 320).
V posuzované věci došlo ke splnění všech podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobci jeho trestním stíháním právní mocí usnesení o jeho zastavení, tj. dnem 5. 2. 2008. Žalobce mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u žalované již následující den, kdy mu do konce objektivní promlčecí doby zbýval ještě jeden rok a více než čtyři měsíce, potenciálně prodloužené o dobu stavení promlčecí doby podle §35 OdpŠk, o dalších (až) šest měsíců. Žalobce měl tedy dostatek času na řádné uplatnění svého nároku a v situaci, kdy žalovaná námitku promlčení vznesla, je závěr odvolacího soudu o promlčení žalobcova nároku uplynutím objektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 2 OdpŠk správný.
Odvolacímu soudu by bylo možno vytknout jen formulační nepřesnost, když uvedl, že v této věci uplynula objektivní promlčecí doba dříve, než se poškozený o vzniku škody dozvěděl. Opak je totiž pravdou. Poškozený se o vzniku škody (v rozsahu, v jakém jím byla prokázána) dozvídal již v průběhu posuzovaného řízení. Objektivní promlčecí doba však skončila svůj běh až poté, co posuzované řízení skončilo.
Správný je i závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanou uplatněná námitka není výkonem práva odporujícím dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).
Žalobci je třeba dát za pravdu v tom, že jeho trestní stíhání probíhalo dlouho a v důsledku toho došlo ke zkrácení objektivní promlčecí lhůty pro uplatnění jeho nároku na náhradu škody. Za nepřiměřenou délku trestního stíhání žalobce pak bezpochyby odpovídá stát. Objektivní promlčecí doba žalobcova nároku na náhradu škodu však nebyla do té míry zkrácena, aby žalobci bylo reálně zabráněno ve včasném uplatnění jeho nároku. Teprve v takovém případě by totiž bylo možno uvažovat, ve smyslu shora uvedené judikatury, o rozporu žalovanou (tedy státem) vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Žádné konkrétní okolnosti, které by stavěly žalovanou uplatněnou námitku promlčení do rozporu s dobrými mravy, žalobce, jak správně uvádí odvolací soud, netvrdil.
Nejvyšší soud nerozumí námitce žalobce ohledně rozporu žalovanou uplatněné námitky promlčení a práva žalobce na spravedlivý proces, chráněného mimo jiné čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Žalobcův nárok byl soudem projednán při zachování všech záruk, které žalobci čl. 6 odst. 1 Úmluvy přiznává. Jde jen k tíži žalobce, že svůj nárok neuplatnil včas, ačkoliv tak učinit mohl.
Protože Nejvyšší soud shledal napadený rozsudek v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení náhrady škody v částce 92.400,- Kč s příslušenstvím správným, dovolání proti němu podané v daném rozsahu podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Ve zbylém rozsahu by dovolání mohlo být shledáno přípustným rovněž pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jestliže však není dovolání důvodné v části, kde je dána jeho přípustnost ze zákona, nemůže být přípustné pro řešení stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř.). Proto Nejvyšší soud i v této části dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné dílem zamítnuto a jako nepřípustné dílem odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu