ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.3846.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3846/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. A. N. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 800.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 195/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 531/2010 – 88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2010, č. j. 22 C 195/2006 - 73, kterým byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 800.000,- Kč za vzniklou nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími, kterými byl žalobci uložen trest odnětí svobody a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení rehabilitačním a nepřiměřeně dlouhém řízení o obnově řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že byl žalobce rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. 2 T 203/81 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 125/90, byl předmětný rozsudek zrušen ve výroku o trestu a rozsudkem ze dne 12. 3. 1992 byl žalobci uložen nový trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Žalobce byl Českou republikou – Ministerstvem obrany mimosoudně odškodněn dle zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci (dále také „zák. č. 119/1990 Sb.“) částkou ve výši 31.980,- Kč. K návrhu žalobce byla usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. Nt 1710/2000, povolena obnova řízení a zrušena výše uvedená rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. 11. 1981, sp. zn. 2 T 203/81, usnesení ze dne 7. 11. 1991, sp. zn. 3 Rtv 125/90 a rozsudek ze dne 12. 3. 1992 [dále jen „nezákonná rozhodnutí“]) a následným rozsudkem ze dne 30. 6. 2002, sp. zn. 6 T 120/2002 byl žalobce zproštěn obžaloby. Žalobce dovozuje nemajetkovou újmu ve výši 600.000,- Kč z nezákonných rozhodnutí a nemajetkovou újmu ve výši 200.000,- Kč z nesprávného úředního postupu soudu spočívajícího v nepřiměřeně délce řízení rehabilitačního, vedeného pod sp. zn. 3 Rtv 125/90 (dále jen „řízení rehabilitační“) a řízení o povolení obnovy, vedeného pod sp. zn. Nt 1710/2000 (dále jen „řízení o povolení obnovy“).
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který byl při svém rozhodování vázán závazným právním názorem soudu odvolacího, jenž původní zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2008, č. j. 22 C 195/2006 – 53 zrušil rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č. j. 21 Co 203/2009 – 66 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k nezákonným rozhodnutím soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že mu má být přiměřené zadostiučinění za nezákonné věznění přiznáno podle čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práva a svobod (dále také „EÚLP“ nebo „Úmluva“), protože nemajetková újma podle žalobce vznikla až v den nabytí právní moci rehabilitačního rozhodnutí, tedy až po 18. 3. 1992 (od tohoto dne je EÚLP závazná pro Českou republiku). Odvolací soud je přesvědčen, že rehabilitačním rozhodnutím již nebyl žalobce omezen na svobodě, a tak Úmluvu nelze v případě žalobce použít, protože v době vzniku nemateriální újmy (nezákonné věznění žalobce v 80. letech) nebyla Úmluva pro Českou republiku závazná. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2002, což je zároveň datum, ke kterému byla žalobcova újma završena a ve kterém se nejpozději o újmě dozvěděl. Žalobce uplatnil nárok předběžně u žalované dne 12. 8. 2002 a žalobu k soudu podal dne 17. 10. 2006. Soud prvního stupně se s ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovanou zabýval promlčením žalobcova nároku. Promlčecí dobu posuzoval s ohledem na dobu vzniku nároku před účinností zák. č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zák. č. 160/2006 Sb.“) podle §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jako tříletou. Promlčecí doba tak začala v žalobcově případě běžet dne 31. 7. 2002, stavěla se podle §35 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění před novelou provedenou zák. č. 160/2006 Sb. (dále též „zák. č. 82/1998 Sb.“), v období od 12. 8. 2002 do 12. 2. 2003 (nárok předběžně uplatněn u žalované) a znovu počala běžet dne 13. 2. 2003. Lhůta k uplatnění nároku uběhla dne 1. 2. 2006, žalobce uplatnil nárok u soudu až dne 17. 10. 2006; soud prvního stupně tak posoudil nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění ve výši 600.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími jako promlčený.
Co do nároku na přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením rehabilitačním a řízením o obnově řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok je také promlčen. Žalobce se o nemajetkové újmě vzniklé v důsledku průtahů v řízeních musel dozvědět nejpozději v okamžiku, kdy předmětná řízení skončila. Z dikce zákona č. 82/1998 Sb. vyplývá, že počátek běhu promlčecí doby je vázán na vědomost poškozeného o vzniku nemajetkové újmy i v případě, že újma vznikla před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a že jej nelze vázat k datu nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. Poslední řízení skončilo rozsudkem, který nabyl právní moci dne 30. 7. 2002, ode dne 31. 7. 2002 žalobci počala běžet podle §32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), zákonná lhůta 6 měsíců k uplatnění nároku, která se stavěla na 6 měsíců podle §35 zák. č. 82/1998 Sb. od 12. 8. 2002 do 12. 2. 2003, kdy byl nárok předběžného uplatněn u žalované a znovu počala běžet 13. 2. 2003 a uplynula 1. 8. 2003. Žalobce u soudu uplatnil tento nárok 17. 10. 2006, tedy po promlčení nároků.
Odvolací soud navíc uvedl, že nelze dát žalobci za pravdu, že z hlediska přímé aplikovatelnosti článku 5 odst. 5 EÚLP neskončila újma žalobce spočívající v nezákonném věznění jeho propuštěním, ale až vydáním posledního rozhodnutí ve věci. Článek 5 odst. 5 EÚLP hovoří o „oběti zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanovením tohoto článku“, kdežto další nezákonné zásahy spočívaly z hlediska nemajetkové újmy v podmíněném odsouzení resp. ve stigmatizaci odsouzením a jejich posouzení tak přicházelo v úvahu i po žalobcově propuštění na svobodu, avšak nikoliv přímou aplikovatelností čl. 5 odst. 5 EÚLP, ale jak správně vyložil soud prvního stupně analogickou aplikací §13 obč. zák. a po provedení výslovné úpravy v zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za podmínek tam stanovených. Přijmout nelze podle odvolacího soudu ani argument žalobce, že se o nemajetkové újmě nemohl dozvědět dříve, než zák. č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti. Nemajetková újma představuje stav, kdy je nezákonným rozhodnutím případně nesprávným úředním postupem zasaženo do osobní integrity poškozeného, kterou ten musí pociťovat a být jí dotčen a nejpozději se dozví o svém právu ji požadovat, jakmile dojde ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, případně v době, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu, který se projeví např. nepřiměřenou délkou řízení. Nemůže obstát ani námitka žalobce, že byla zachována desetiletá objektivní promlčecí doba pro uplatnění nároku, protože v případě promlčení nesmí do uplatnění nároku marně uplynout nejenom objektivní, ale i subjektivní promlčecí doba. V úvahu nepřichází ani počítání promlčecí doby podle zák. č. 119/1990 Sb., jak namítal žalobce, neboť nejde o nárok podle uvedeného zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále také „o. s. ř.“). Zásadní právní význam nachází dovolatel v určení způsobu výpočtu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na zadostiučinění v případě, že je někdo nezákonně vězněn, pak je nedůsledně rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb., následně je zproštěn obžaloby na základě obnovy řízení, čímž ztratí postavení rehabilitované osoby a nakonec je znovu rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Podle názoru žalobce se promlčecí lhůta počítá v takovém případě až ode dne, kdy nabylo právní moci poslední ze zmiňovaných rozhodnutí.
Zásadní právní významu žalobce spatřuje také ve vyřešení otázky, odkdy lze někoho právně pokládat za „oběť zatčení nebo zadržení“ ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Podle názoru žalobce by to mělo být až ode dne, kdy „oběť“ prokázala svoji nevinu, např. zprošťujícím rozsudkem nebo rehabilitačním rozhodnutím.
Za další otázku zásadního právního významu žalobce považuje, kdy se poškozený může dozvědět o svém právu domáhat se náhrady nemateriální újmy. Podle názoru žalobce v okamžiku, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a právo na náhradu nemateriální újmy bylo srozumitelně vyloženo v zákoně (viz kritické připomínky v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz/ ). V doplnění dovolání žalobce odkazuje na nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3439/11 a ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 662/12 v obdobných věcech.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou rehabilitačního řízení a řízení o povolení obnovy, která skončila dne 13. 2. 1992, resp. 30. 7. 2002, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2010, III. ÚS 3451/2010). Stejně tak odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu i závěr soudu odvolacího o tom, že újma způsobená trestním stíháním vzniká již v jeho průběhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011).
Jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu ani v otázce nemožnosti aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na odškodnění nemajetkové újmy žalobce způsobené mu vězněním v osmdesátých letech minulého století.
Nejvyšší soud se již v minulosti k této otázce opakovaně vyjádřil s tím, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy i její čl. 5 odst. 5) se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992, neboť teprve od tohoto data se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ). K tomuto řešení se přiklonil i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud si je samozřejmě vědom toho, že Ústavní soud nálezem ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3438/11, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1384/2011, který byl založen na právním názoru uvedeném v předchozím odstavci. Ve svém novém rozhodnutí (rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1770/2012) Nejvyšší soud nicméně uvedl, že „[…] je si vědom své vázanosti kasačními účinky nálezu Ústavního soudu a nehodlá se jim zpěčovat (i při vědomí, že závěry kasačního nálezu Ústavního soudu v této věci byly převzaty, avšak bez bližší argumentace, nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3439/11 ze dne 4. 3. 2013). Zároveň však Nejvyšší soud deklaruje, že se tímto rozhodnutím, vynuceným kasačními účinky nálezu Ústavního soudu, nemíní odchylovat od své výše uvedené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 791/2011).“
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažuje uvedený nález za správný a z jakých důvodů nepovažuje právní závěry Ústavního soudu v něm obsažené za jeho ustálenou rozhodovací praxi. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí předložil další podrobné argumenty, které svědčí ve prospěch závěru, že Úmluva se nemůže vztahovat na okolnosti nastalé přede dnem 18. 3. 1992.
Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „[N]a časové období před účinností Úmluvy se uplatní obecné právní principy, jakým je i zákaz retroaktivity (vyloučení zpětné působnosti smluv), stanovený v článku 28 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, podle kterého „Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, nezavazují ustanovení smlouvy smluvní stranu, pokud jde o jakýkoliv úkon nebo skutečnost, které pro tuto stranu nastaly do dne vstupu Úmluvy v platnost, nebo pokud jde o jakoukoliv situaci, která do toho dne zanikla.“ Explicitně tento princip vyplývá z článku 1 EÚLP, kdy „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“ Porušení Úmluvy, které nastalo před tím, než se EÚLP stala závaznou pro daný stát, je nepřípustné podle ratione temporis (pro chybějící časovou působnost), jak vyplývá ze samotných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ( Bleči ć proti Chorvatsku , stížnost č. 59532/00, §70, Šilih proti Slovinsku , stížnost č. 71463/01, §140 a Varnava a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 16064/90, 16065/90, 16066/90, 16068/90, 16069/90, 16070/90, 16071/90, 16072/90, 16073/90, §130, Kopecký proti Slovensku , stížnost č. 44912/98, §38) i z odborné literatury (např. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, P. van Dijk, G. J. H. van Hoof a kolektivu, třetí vydání, 1998, Kluwer Law International, The Hague, strana 159). Tato nepřípustnost možnosti domáhat se ochrany podle Úmluvy dopadá pouze pro dokončené, tzv. jednorázové zásahy, na základě kterých nevzniká situace, kdy by byla Úmluva porušována trvale, dlouhodobě a porušení není ukončeno (tzv. pokračující situace porušování Úmluvy). Naopak v případech, které založily pokračující situaci porušování Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva dovodil, že zásah, byť vznikl před účinností Úmluvy, podléhá kontrole ESLP, když má tento zásah pokračující charakter. Posouzení, zda se jedná o pokračující porušování nebo o jednorázový zásah je třeba zhodnotit na základě všech konkrétních okolností u jednotlivého případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4277/2010).“
Poukázal rovněž na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém pro účely posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku omezení osobní svobody poškozeného vykonanou vazbou v trestním řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, přijal a odůvodnil Nejvyšší soud závěr, podle něhož je „důležité stanovit, ke kterému okamžiku dochází ke vzniku nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí o vzetí do vazby. Správná není úvaha, že pro posouzení žalobcových nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., z hlediska jeho časové působnosti, je rozhodující, kdy došlo k vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení. Zprošťující trestní rozsudek, stejně jako usnesení o zastavení trestního stíhání, samy o sobě újmu poškozenému nepůsobí. Takový rozsudek nebo usnesení není skutečností, která zakládá nárok na náhradu nemajetkové újmy; existence příslušného rozhodnutí je pouze podmínkou přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé vazbou nebo trestním stíháním (srov. §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Újma nemajetkové povahy vzniká v těchto případech již v souvislosti s vykonáním vazby.“
Nejvyšší soud se z důvodů uvedených v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1770/2012 (a zde stručně reprodukovaných) necítí být vázán rozhodnutími Ústavního soudu, na která žalobce odkazuje, ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť má za to, že Ústavní soud dosud nezvážil všechny argumenty svědčící pro závěr zastávaný Nejvyšším soudem.
Ze stejných důvodů – jak ostatně uvedeno výše – se Nejvyšší soud nehodlal odchýlit od své dosavadní a ustálené rozhodovací praxe, přičemž ani další dovolatel předložené otázky nepřiznávají rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. května 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu