ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.388.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 388/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci původní žalobkyně "Základní odborové organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk" (označované též jako "Základní organizace ev. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací"), identifikační sídlo osoby 71197176, se sídlem v Bouzově 8, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7 - Letná, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 10 C 196/2007, o dovolání O.PO.RA, odborová organizace (pův. Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu), identifikační číslo osoby 26991934 , se sídlem v Bouzově 8, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 19, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, takto:
I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2009, č. j. 10 C 196/2007-84, a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou ze dne 14. 5. 2007 domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za nesprávný úřední postup Krajského úřadu Olomouckého kraje, který měl spočívat v porušení ustanovení §18 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném k datu podání žaloby.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2009, č.j. 10 C 196/2007-84, zastavil řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 22. 5. 2007, č. j. 10 C 196/2007-12, vyzval žalobkyni, aby doložila nabývací tituly pro legitimaci ve sporu. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu odkázala na spisy Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 240/2004 a Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 27 C 4/2005. Přípisem ze dne 12. 4. 2009 sdělila žalobkyně soudu, že došlo k zániku právnické osoby Základní organizace ev. č. 20–0135–3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, identifikační sídlo osoby 71197176, sloučením s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, identifikační číslo osoby 26991934, a navrhla, aby soud vydal usnesení o procesním nástupnictví podle §107 odst. 3 o. s. ř.
Okresní soud v Olomouci přistoupil ke zkoumání podmínek řízení podle §103 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jako žalobce je označen neexistující subjekt, neboť pod identifikačním číslem osoby 71197176 je vedena Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk se sídlem v Bouzově 8 a nikoliv Základní organizace ev. č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací, jak se žalobkyně v žalobě označila. Přestože žalobkyně odsouhlasila změnu názvu na členské schůzi dne 15. 8. 2005, předsednictvo Odborového svazu státních orgánů a organizací odmítlo změnu provést z důvodu nedostatečné rozlišovací schopnosti. Vystupuje-li proto subjekt pod novým, dosud nezaevidovaným názvem, a je-li takto označen, představuje tato skutečnost odstranitelnou vadu řízení. Do doby než bude žalobkyně zaevidována Svazem, je třeba ji označovat názvem původním. Žalobkyně však svůj původní název neuvedla, a tudíž neodstranila nedostatek podmínky řízení. Soud prvního stupně proto dále nepřihlížel k návrhu podle §107 o. s. ř. a řízení zastavil.
K odvolání Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 Co 22/2010-109, zamítl žádost žalobkyně o ustanovení právního zástupce pro odvolací řízení (výrok I.), potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zvolil zákonný a procesní způsob k odstranění zjištěného a kvalifikovaného nedostatku. Pokud pouze v důsledku nečinnosti a neadekvátního postupu žalobkyně k datu zahájení řízení a v době zkoumání podmínek řízení soudem prvního stupně neměl okresní soud zákonné podmínky pro to, aby tento nedostatek odstranil, potom nelze než jeho závěry vyplývající z verdiktu napadeného usnesení akceptovat. Na podporu svých tvrzení odvolací soud okázal na usnesení svého senátu v obdobných věcech u totožně označeného žalobce sp. zn. 12 Co 330/2009 a 12 Co 331/2009, od nichž neshledal důvod se jakkoliv odchylovat.
Proti usnesení soudů obou stupňů podala žalobkyně dovolání, v němž požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Dále uvedla, že soud měl rozhodnout o procesním nástupnictví žalobkyně a nikoliv řízení zastavit.
V doplnění dovolání sepsaném právní zástupkyní žalobkyně uvedla, že napadá usnesení odvolacího soudu dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky právní subjektivity při změně názvu právnické osoby. Dovolatelka shrnula dosavadní průběh řízení a odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. Aprk 6/2010-61, dle kterého není nutno, aby v řízení bylo fakticky vydáno rozhodnutí o procesním nástupnictví, podstatné je, zda soud s procesním nástupcem původního žalobce jedná. Jestliže soud rozhodnutí o procesním nástupnictví nevydal a současně popírá i platnost „faktického procesního nástupnictví“, pak se „zcela vědomě dopouští jednání contra legem, contra bonos mores a naplňuje znaky denegatio justitiae.“ Dovolatelka dále citovala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, č. j. 21 Cdo 1278, 3994/2010-90, podle kterého nebyly v dané věci dány důvody pro zastavení řízení.
Jelikož názor dovolacího soudu byl odvolacímu soudu nepochybně znám z citovaného rozhodnutí, měl jí soud ustanovit zástupce pro dovolací řízení, neboť její dovolání je pro zřejmou analogii s věcí 16 Nc 119/2008, o níž rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 21 Cdo 1278,3994/2010, důvodné. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyni osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává, a že se žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítá, aniž by se zabýval otázkou majetkových poměrů žalobkyně, neboť to považoval za nadbytečné s ohledem na svůj právní náhled o zřejmé bezúspěšnosti uplatnění práva. Dle dovolatelky tak odvolací soud upřel žalobkyni právo na dvojinstanční projednání věci a zároveň došlo v řízení k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud v době rozhodování o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení již věděl, že právní otázka je zcela totožná s tou, kterou řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1278, 3994/2010, a vědomě ignoroval a negoval tuto vnitrostátní judikaturu. Postup soudů obou stupňů tak vede k nedůvodným průtahům v řízení a závažně snižuje důvěru v soudnictví.
S odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 1. 2011, č. j. 21 Cdo 1278, 3994/2010-90, dovolatelka tvrdí, že v řízení nebyly dány důvody pro zastavení řízení, a proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení, a žalobkyni přiznal náklady řízení před dovolacím soudem.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Přestože dovolatelka uvedla, že dovolání směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 2. 1010, č. j. 12 Cdo 22/2010-109, z obsahu dovolání se podává, že žalobkyně napadá i usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává, a že se žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítá.
Dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 9. 2011, č. j. 12 Co 308/2011-199, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o tom, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává, není přípustné. Přípustnost usnesení o ustanovení právního zástupce podle §30 o. s. ř. nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož výroky o ustanovení právního zástupce nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, pod poř. č. 47). Dovolací soud proto v tomto rozsahu dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o. s. ř. odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl ke stejnému závěru, jako v usnesení ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1278, 3994/2010, od něhož neshledal důvod se odchýlit. Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobkyně se při podání žaloby označila názvem, jehož změnu si odsouhlasila, avšak tato změna názvu nebyla zaevidována Odborovým svazem státních orgánů a organizací. Za přihlédnutí ke všem okolnostem případu, zejména k tomu, že žalobkyně užila správné identifikační číslo osoby i evidenční číslo, pod kterým byla Svazem zaregistrována, nebylo pochyb o tom, jaký subjekt podal žalobu, a že je způsobilým účastníkem řízení. Neurčitost či nesrozumitelnost označení účastníků řízení je vadou žaloby ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. a důvodem pro postup soudu podle §43 o. s. ř., nejedná se však o nezpůsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení §19 o. s. ř. Za této situace rovněž nic nebrání tomu, aby po zániku žalobkyně bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. (k tomu srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu, jež je dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jelikož usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že se důvod zrušení usnesení odvolacího soudu týkal též usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při novém rozhodnutí ve věci současně přihlédne k závěrům obsaženým ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v části III., bod 1, jakož i v judikatuře Nejvyššího soudu, a sice, že právo na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup je právem ryze osobní povahy, které stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu §579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby či na právní nástupce osoby právnické (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3969/2011).
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. srpna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu