ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3916.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 3916/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8 , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 245.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 23/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2013, č. j. 68 Co 155/2013 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zák. č. 404/2012 Sb. (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání odmítl.
Při řešení otázky stanovení základní částky pro výpočet přiměřeného zadostiučinění, ani v postupu při jeho výpočtu, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3901/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách nalus.usoud.cz, rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz) a námitky žalobce v tomto směru proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají.
K námitkám žalobce proti výši percentuální úpravy základní částky odškodnění je třeba uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V otázce posouzení kritéria jednání poškozeného, kritéria postupu orgánů veřejné moci a kritéria významu předmětu řízení pro dovolatele (§31a odst. 3 písm. c/, d/ a e/ OdpŠk), které dovolatel ve svém dovolání rovněž zpochybňuje, nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., když je zcela v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Skutečnost, že dovolatel soudy urgoval a opakovaně žádal vydání rozhodnutí ve věci, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka dovolatele v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se nadto ve svých rozhodnutích již několikrát vyjádřil, že skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
K námitce dovolatele, že soud nesprávně posoudil kritérium význam předmětu řízení pro poškozeného, je třeba uvést, že odvolací soud vzal za prokázané, že dovolatel vede řadu sporů o odškodnění nemajetkové újmy, což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Ani v řešení uvedené otázky se tak odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Ostatní námitky dovolatele nesplňují formální požadavky na vymezení dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., proto k nim dovolací soud nemohl přihlédnout.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 19. února 2014
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu